"Já tentokrát nejdu. Byl jsem posledně a určitě to bude dost stejné," hlásá mi kolega na tradičním předvánočním srazu musicserveru v podniku nedaleko O2 areny, když opouštím kolegy a mířím do vyprodané, až po strop napěchované haly. Chudák v tu dobu ještě netuší, jak moc se mýlí.

Jestli totiž nemůžete Benovi Cristovao něco upřít, tak to, jak neskutečně maká. Je to vidět na všem, co dělá. Ostatně v naprosté tichosti si kromě přípravy už třetího vystoupení ve vysočanské hale jen tak mimochodem pár hodin předtím vydal dopředu neohlášené album "Zvíře". Obsahuje klíčový singl "Nemusim nic", a tak je na jeho obalu příhodně lenochod. Ten tak střídá lva, jenž zpěvákovy vizuály zdobil před rokem. A ten stejný, přibližně třímetrový lenochod se objevil i přímo u vstupu do haly, kde se s ním už od odpoledních hodin fotily natěšené fanynky.

Ale zpátky k tomu workoholismu. Na Benovi je obrovsky obdivuhodné, že co mu ten nahoře nenadělil v hlasovém fondu, to se pokouší dohnat jinde. A pro každý důležitý večer se snaží přijít s něčím jiným a pokud možno se neopakovat.

Vemte si třeba posledních dvanáct měsíců. Jiné kapely se stejným programem objíždějí republiku nebo klidně i celý svět třeba dva roky a nezmění v něm kolikrát ani dopředu nachystané proslovy k publiku. Ne tak plzeňský rodák. Když na něj zajdete v říjnu do O2 areny, v červnu na Rock For People, v červenci na Colours Of Ostrava a pak ještě v listopadu opět do sousedství obchodního domu Harfa, dostanete pokaždé naprosto odlišný koncert. Ve všem. A to je naprosto zásadní. A skoro nikdo tohle nedělá. Proč? Je to pracné. Náročné na přípravu. A stojí to spoustu peněz.

Je to ale také zcela klíčové pro pochopení fenoménu, jakým se Ben Cristovao na scéně stal. Je úplně jiný než všichni ostatní. A neskutečným způsobem pozvedá domácí scénu. Vždyť právě v písních, za kterými stojí, se i díky programu od O2 daří mnohdy i debutovat do té doby naprosto neznámým umělcům, kteří by bez něj neměli šanci prorazit. A je to právě on a jeho tým z Championship Music, kdo mladé talenty tahá z undergroundu do světel velkých pódií.

Konkrétních příkladů je spousta, stačí se podívat na posledních třeba dvacet singlů, které vypustil do světa. Jistě mezi nimi najdete jména, o nichž jste nikdy dříve neslyšeli a která přitom právě díky spolupráci s ním nyní mají pootevřené dveře do showbyznysu zase trochu víc. A samozřejmě, Benovi kritici mohou namítnout, že ne všichni jsou budoucími hvězdami, ale ruku na srdce - funguje to takto i v jiných hudebních žánrech, třeba v rocku? Možná trošku ano, ale určitě ne v takové míře.

Roli předskokanů tentokrát převzala mladší ze dvou zpěvaček vystupujících jako Annabelle a Sofian Medjmedj. Oba dostali bohužel jen velmi skromných dvacet minut, naneštěstí to ale byl jejich nejmenší problém.

V obou případech totiž jejich obrovský sen a velkou šanci v jednom zazdil zvukař. Ten se sice o fous zlepšil u hlavní hvězdy, jež po minulé zkušenosti k dobru věci rezignovala na hlavový mikrofon, ale mluvit o výkonu supportujícího dua dost dobře nejde, když mu přinejmenším v sektoru 119, tedy takřka přímo naproti scéně, nebylo ani pořádně rozumět. Na až příliš malých bočních obrazovkách jste sice mohli sledovat, jak do toho oba dávají spoustu energie, ale bohužel. Nezpochybnitelné kvality nevlastní dcery herce Martina Hofmanna a pořád ještě trochu moc kuňkajícího a litujícího se Sofiana se prodat nepodařilo.

Proto si na Annu Žitníkovou zajděte někam do klubu a tím ji podpořte, aby do budoucna mohla vyměnit half-playback za backvokalistky a svou zatím nejlepší píseň "Running Out Of Fucking Time" pořádně rozjet, protože jinak o její cestě vzhůru není pochyb. Publikum už jí bude jenom přibývat.

To u Sofiana to tolik jisté není. Kromě toho, že v každém rozhovoru s ním se objevuje jiná varianta správné výslovnosti jeho příjmení, což může být pro nově příchozí matoucí (on sám se zde představil jako "Medž-meš"), označuje za vzor, který ho nasměroval na hudební dráhu, Justina Biebera.

A stálo by za to se zamyslet, jak dobrým zpěvákem se tedy můžete teoreticky stát, když máte za svůj idol někoho takového. Nehledě na to, že i vedle sedící dvacetileté slečny, tedy jeho cílovka, poznaly, že zatím ještě pořád není o co stát, a jeho vystoupením se pronudily. A to až do závěrečné "VMBR", jež zatím jako jediná ukazuje správnou cestu vpřed. Písnička jako stvořená pro letní odpoledne na rozpáleném okresním koupališti.

S příchodem protagonisty večera se ukázala obrovská obrazovka s úplně novými projekcemi. Na pódium, které tentokrát nedisponovalo molem ani konstrukcí sloužící k létání, nastoupila doprovodná kapela s Marcellem z No Distance Paradise, jenž tentokrát zpíval mnohem více backvokálů než dřív. A jako bájný Rocky Balboa schovaný pod kapucí se na scénu nakonec přiřítil i hlavní aktér. A příhodně odstartoval svou show plameny a rachejtlemi v posilovacím singlu "Těžký váhy".

Místo přivítání pak rovnou všem, kdo to ještě nezaregistrovali, oznámil, že právě v tento den vydal novou desku, možná trochu překvapivě z ní ale nakonec tolik nehrál. Kousek "Nelituju" však nechal zaznít hned jako druhý.

Také hostů dorazilo dost. Nejvíc byl vidět Marcell, jenž společný singl "Nevim" odzpíval s ještě větší vervou než posledně. Naopak takový Adam Mišík vypadal, že hraní nového "Spider-mana" na PlayStationu 5 v kině Cinestar Anděl při slavnostním launchi před třemi týdny ho bavilo snad i víc než předvádění se v plné hale. Probudil se až v refrénu.

Skvělým tahem bylo nechat promítat jména hostů na bočních obrazovkách, takže si i zájemci o ty zatím méně slavné účastníky mohli snadno dohledat, o koho se jedná. A pomohlo to i v tom, aby se o nich dozvěděly i zhruba dvacetileté slečny, jichž byla v aréně většina. To proto, že pro tiktokovou generaci se zdá být čím dál víc typické, že jim už na konkrétních interpretech stojících za jejich oblíbenými songy nezáleží. Užívají si jen samotné písně a je jim vesměs jedno, kdo je zpívá.

Několikrát využitým prvkem byla ke střeše mířící plošina připomínající postel a právě stejnojmenný singl na ní zazněl jako první. Jedním z vrcholných čísel byl jeden z novějších kousků, anglicky zpívaný "Brighter Day", v němž Benovi vypomohla polská zpěvačka Sara James. Ta dostala ve třinácti letech v "America's Got Talent" zlatého bzučáka od samotého Simona Cowella a nejspíš o ní ještě hodně uslyšíme. Živé předvedení jednoho z letošních letních hitů ale ukázalo také to, že jsme od jejího kolegy pořád ještě neviděli všechno a stále má kam růst.

To rovněž naznačila i skladba "Šílený" v závěru show, při které se na projekci ukázaly přírodní katastrofy, válka, slumy, mrtvé ryby, hořící žigulík a další drastické záběry, které jsou však realitou dnešní doby.

"Nevíme, co bude dál!" bouřil umělec, zastupující generaci, která v dospělosti nebude vzpomínat na Merkur, angličáky z Matchboxu a hitparádu Eso, nýbrž na vzdálenou výuku v pandemii a přespávání v protileteckých krytech či útrobách nejen kyjevského metra. I na tom je tak vidět, že Cristovao se podobně jako u tentokrát chybějícího songu "Smítko" přestává bát vážnějších témat. A s přibývajícím věkem se stále silněji chce vyjadřovat i k jiným věcem, než jsou párty, holky a posilovna.

V poslední třetině vystoupení jeho kapela zmizela v zákulisí a prostor dostaly kousky, k nimž je potřeba jen DJ. "Bomby?" zeptal se neúnavně ječících divaček, které už tak pět písniček zpátky skandovaly jméno jednoho z jeho největších hitů, u nichž ale už i on uznává, že ho tolik nebaví. "Né, nemusím nic," odpověděl jim raubířsky a spustil stejnojmenný hit, který se už brzy stane klasikou. Vyžadovaný banger ale dal hned vzápětí, první řady díky tomu obalil do vystřelených papírových rolí. A na úplný konec ještě zařadil song "Město", v němž si tvůrci projekcí parádně vyhráli se zobrazenými paneláky.

Člověk, který pro TV Nova natočil mile vtipnou show, ve které peče a jinak dovádí s Reyem Korantengem, si na svůj třetí výstup v O2 areně nemůže stěžovat. Až na ten zvuk se mu podařilo všechno podstatné, diváci mu natočili hit "Kolotoč", fotek na sociální sítě bude mít hromadu, lístků se prodalo víc než dřív a snad nikdo v hale ten večer na sedačkách neproseděl. Zbývá mu tak vyřešit jedinou věc - najít na těle místo, kam si příště vytetuje datum velkého koncertu číslo 4. Tentokrát z Edenu.