Mladším ročníkům jméno Killing Joke příliš neřekne, a když, tak hlavně kvůli již v upoutávce zmíněné spolupráci zpěváka Colemana s Čechomorem a jeho účasti ve filmu Petra Zelenky "Rok ďábla". Ale je to chyba, Killing Joke lze opravdu počítat k legendám tvrdého rocku, jejich odkaz rozvíjeli a rozvíjejí takové kapely jako (namátkou) Nine Inch Nails, Marilyn Manson, Rammstein, hlásila se k nim například i Nirvana a mnoho dalších. Tvrdé kytarové riffy, doplněné rockově tanečními bicími, později i trochou tvrděrejstříkové elektroniky - to vše bylo korunováno chraplavým polozpěvem Colemana, který v temných textech plných apokalyptických obrazů kritizuje manipulovatelnost jedinců prostřednictvím společnosti, touhu po moci apod.

Tolik minulost, ale jak znějí Killing Joke model 2003? Po sedmi letech od poslední desky se v životě kapely událo leccos, Coleman se ponořil do studií klasické a arabské hudby, aranžoval klasické rockové pecky do symfonických hávů a u nás si i zahrál ve filmu. Další člen kapely, basista Youth, produkoval některé zajímavé kapely. Při ohlášeném, ale přesto poněkud překvapivém, návratu se tak člověk mohl nadít ledacčeho.

Jak říká Coleman na českých stránkách www.killingjoke.cz nebo světové verzi www.killingjoke.com, nová deska prostě musela vzniknout, bylo to něco mimo jeho vědomou kontrolu. Můžeme tomu věřit nebo nemusíme, on je Coleman hodně zvláštní patron, který dá hodně na mystiku a okultismus (ne nadarmo hrál v "Roku ďábla" takovou roli, jakou hrál, nebo si přečtěte historku o očekávání apokalypsy), ale fakt je ten, že...

...nová deska ne/nazvaná jako skupina sama působí hodně čerstvě, zdá se, že stará chemie mezi členy kapely zafungovala a vytryskly z nich hutné pecky jako za starých časů. Myslím, že tomu napomohl i významný host, Dave Grohl, který celou desku nabubnoval, v některých skladbách je jeho "rukoúder" znát, bubenické přechody připomenou kvalitami poslední Queens Of The Stone Age.

Při poslechu úvodu desky mohou být Killing Joke paradoxně označeni za napodobitele svých ve skutečnosti následníků. První skladba je díky civilnímu zpěvorecitování i vpády kytar jak novinka od Young Gods. Tempa se v ní mění, přibude křičený vokál Colemana, aby ke konci sedminutové stopáže to už byli "klasičtí" Killing Joke. Následující textově nekompromisní "Total Invasion" zase připomene Marilyna Mansona nebo Rammstein (ty ještě víc předposlední "Dark Forces"). Ale jak už bylo řečeno, nejde o kopírování, je to naopak "patent" kapely, který byl později použit jinými. Vypalovačka "Asteroid" potvrzuje punkové kořeny skupiny. Druhá polovina začíná singlem "Loose Cannon", při kterém si nemohu nevybavit můj komentář k inspiračním zdrojům na poslední desce Kurtizán, tady to vypadá, jako když si skupiny role prohodily. Další skladby pokračují v nastoupeném kurzu, i když tempo občas zvolní. Stejně se nezměnily texty, Coleman rozhodně na kritice a temnosti (už jen ty názvy)neubral, stojí za to si je v bookletu projít.

Kapela pokračuje tam, kde před pár roky skončila, bez velkých změn, ale přesto v rámci žánru inovativně. Natočila album, které by fanouškovi tvrdé muziky nemělo utéct, protože z něho prýští energie a snaha dostat ze sebe to temné v nás. A Marilyn má čas přemýšlet, že image není všechno.