Poslední album s novým materiálem "Vítr ve vlasech" vydal Ivan Hlas před téměř deseti lety. Zatím poslední deska "Krásnej dar", to už je taky dlouhých sedm let, co vyšla, byla návratem k písním, kterým se - podle samotných muzikantů - nedostává tolik pozornosti, jakou si zaslouží. Novinka "Pramínek času" kráčí v podobných šlépějích. Tentokrát ale naopak obsahuje písně dobře známé a posluchači i muzikanty oblíbené.

Takže se tu touláme "Hanspual City" i "Karlínem", "na každý divný hranici a policejní stanici" se tu hraje "velkoměstský blues", zní tu prosba "miláčku vrať se, sjedem to znova", vzpomíná se tu na mládí, přemítá nad ubíhajícím životem i nad tím, že "já se neumím smát". Prostě ohlédnutí, výběr toho nejlepšího, hitů, ale i hlubších zářezů pro věrné posluchače. A k tomu přece jen jedna nová (resp. staronová) píseň. Závěrečnou "Hello Mony!" Hlas začal psát ve svých patnácti letech a nyní ji dokončil - a je z toho povedené, rozpoznatelně hlasovské milé krasosmutnění.

"Pramínek času" je v podstatě živák bez publika. Nahrávky vznikly během tří dnů, spontánně, bez nadbytečných studiových kouzel. I díky tomu se povedlo do zaznamenaných písní, v čistých aranžích jen pro hlas, dvě kytary a violoncello, otisknout tu vzájemnou muzikantskou energii a spontánnost, která k Ivan Hlas Trio patří. Je v tom i spousta upřímnosti a pokory před přibývajícími léty, kdy se Ivan Hlas ani nepokouší "zpívat jako zamlada", ale také volnosti, kdy si "prostě hrajete". Pak to baví muzikanty i posluchače.

Jestli se ještě od Ivana Hlase dočkáme alba s novým materiálem, je otázka. Přesto ale návraty v duchu "Pramínek času" mají v každém případě smysl. Nejsou totiž jen suchopárným výběrem, ale záznamem určité fáze vývoje kapely. O to cennější je, když je jej radost poslouchat. A to je přesně tento případ.