Benjamin Clementine nastoupil na scénu sám, oděný byl kompletně v bílém a, jak je jeho zvykem, bosky. Ty nohy už ušly za posledních deset let dlouhou cestu. Snad i delší, než když měl v roce 2013 hrát na festivalu v Rotterdamu. A jelikož jeho finanční situace tehdy byla mizerná a průvodčí jej načapal, že jede načerno, musel si z vlaku vystoupit. Odhodlán, že na North Jazz Festivalu zazpívá stůj co stůj, rozhodl se tehdy, že zbývajících pětačtyřicet kilometrů dojde pěšky a bos. Když tam po deseti hodinách, během nichž mu žádný z kolemjedoucích řidičů nezastavil, dorazil, měl nohy sedřené do krve.

Autor dnes už tří plnohodnotných alb neměl snadný život. Proto jen samotný pohled na pódium nádherného sálu pražského Rudolfina, nasvícené tlumenými světly, byl velmi působivý. Jak pro diváky seznámené s jeho příběhem, tak pro někdejšího bezdomovce, který se z Británie odstěhoval a pak několik let hrával v pařížském metru a po barech. A spal - když se občas zadařilo - po hostelích s dalšími devíti cizími lidmi. A u toho prostě jen čekal na to, až si jej někdo všimne.

"Dával bych si větší pozor na to, abych měl v batohu vždy dostatek jídla. Většinou jsem u sebe měl jen syrové špagety nebo tak něco. Upřímně bych ale neměnil nic," odpověděl našemu sesterskému magazínu Full Moon v nedávném rozhovoru, když se jej Vojtěch Tkáč ptal na to, jestli by dnes udělal něco jinak.

A dodal: "Zní to zvláštně, ale i s odstupem času si myslím, že je svým způsobem krásné odejít z vlastní vůle právě do Paříže. Mnoho lidí takovou možnost nemá. Vnímám dokonce jisté privilegium v životním stylu, který jsem mohl žít. Stal jsem se skromnějším a praktičtějším člověkem. Naučil jsem se víc o esenci života. Když vás přepadnou sebevražedné sklony, musíte najít důvod, proč má cenu pokračovat."

Ještě tvrdší lekci o fungování showbyznysu ale dostal, když si ho konečně všimli hledačí talentů a podařilo se jim domluvit mu vystoupení v noční show Later With Jools Holland, kde jeho výkon viděli Earth, Wind & Fire, Gary Clark Jr., Alex Turner z Arctic Monkeys a také jistý Paul McCartney. Ten za ním po natáčení přišel a tehdy ještě naprosto neznámému začátečníkovi řekl do očí, ať to nevzdává a pokračuje v tom, co dělá. Mráz po zádech z toho jde ale až poté, když zjistíte, že se Benjamin další den vrátil zpátky do metra a ještě dlouhou dobu trvalo, než si zahrál i jinde.

Na pódiu pražského Rudolfina ale v tu středu sám nezůstal. Postupně se k němu přidal kytarista, bubenice a čtyřčlenné smyčcové těleso. Pravdou ale je, že žádný z nástrojů neměl šanci proti jeho mimořádnému, vroucímu hlasu. Jeho tenor typu lirico spinto nepatří mezi nejběžnější - disponoval jím například Plácido Domingo.

Ostatně řada jeho písní je neobvyklá jak svou strukturou, jež záměrně nerespektuje zaběhlá pravidla, potřebu refrénů nebo kompaktní stopáž, tak tím, že sám Benjamin v nich svým hlasem utíká z očekávaných míst a vytváří jím odlišné melodie nebo jiný rytmus. Je proto fascinující sledovat jeho vokál, jak zápasí s hudbou. Připomíná to mořské vlny rozbíjející se o skály.

Na druhou stranu ale na jeho druhém českém koncertě bylo dobře vidět, že když mu nahrávací společnost do jeho tvorby na druhém a třetím albu už nemluvila, uškodilo mu to. On sám je s novějšími studiovkami logicky spokojenější, což dokazuje i skutečnost, že k zatím poslední "And I Have Been" momentálně chystá pokračování s přídomkem "Part Two".

Jenže ta divokost a svoboda ve vyjádření se k jeho smůle projevují tím, že svůj debut "At Least For Now" není momentálně schopen překonat. Jeho novější tvorba je rozvolněná až příliš a nenabízí tak sevřené, silné momenty jako prvotina, oceněná Mercury Prize. Dobře to bylo vidět i na tom, že zatímco v první půli večera byl jeho výkon velmi soustředěný, místy až chladně profesorský, v té druhé půlce se to zlomilo.

Jakmile začal do hry zapojovat publikum a nechal některé novější skladby doznít tak, aby mu diváci zpívali dokola fráze v nekonečných smyčkách, bylo to sice zpočátku magické, při dvacátém zopakování toho ale bylo až moc.

Také bylo jasně patrné, že právě kompozice z "At Least For Now" jsou těmi, které v Rudolfinu vyzněly jednoznačně nejlépe. Vrcholy performance proto byly zejména "Adios" s operní mezihrou, v níž si autor vyzkoušel takřka celý rozsah svého hlasu a dostal za to nejdelší potlesk večera. A také hitová "Condolence", kterou učil zpívat diváky už při své premiéře na Colours Of Ostrava, a rovněž i "London", v němž zpívá o městě, na jehož přízeň si musel počkat.

Ukázkové a velmi potřebné ticho ve vhodně zvoleném prostoru pro jeho koncert narušovala akorát ambiciózní slečna, která toužila po přímém kontaktu s protagonistou, a tak svým nevyžádaným zpěvem rušila zážitek ostatním i v místech, kde neměl co dělat. Výbuchy smíchu na adresu její přemotivovanosti od divaček na balkónu tak probudily i vedle sedícího staršího pána, který si do Rudolfina přišel zdřímnout. A nevychovaní diváci si mohli taky odpustit zvířecí skřeky v závěru setu, které měly muzikanta vyhodit z konceptu. Otec dvou dětí na ně jen suše zareagoval, že to na něj udělalo dojem.

Nic to ale nemění na tom, že i napodruhé Benjamin Clementine ukázal, že je jedním z mála, kdo svým avantgardním, experimentálním popem posouvá hudbu dopředu. Je totiž úplně jiný než všichni ostatní. A ať už jej budete přirovnávat k jeho oblíbenkyni Nině Simone, nebo vylovíte jiná jména, vždy nakonec skončíte u poznání, že druhého takového nenajdete.

A také že zatímco všichni ostatní svému publiku hrají prostě jen více či méně povedené písničky, v jeho případě si připadáte, že jste svědky skutečného umění.