Co si budeme povídat, chodit na koncerty Alice Phoebe Lou je pořád trochu hipsteřina. A že takových fanoušků s knírky, neobvyklými účesy a květinovými šaty bylo v zaplněném Lucerna Music Baru skoro tolik, co na nedávném křtu vynikajícího komiksu "Srdcovka" od Štěpánky Jislové. Tedy většina.

Zpěvačka z Jižní Afriky, která už ale dlouhé roky působí v Berlíně, se ve svých třiceti letech vrátila na místo činu, protože ačkoliv stále vydává nový materiál, nelze ji zatím považovat za umělkyni, která už by si mohla troufnout na větší prostor. A jak ukázalo pondělní vystoupení, nejspíš se na tom do budoucna mnoho nezmění.

"Ahoj lidi, jak se vede? Omlouvám se, jsem trochu nepřipravená," prohlásila v úvodu, zatímco si chystala kytaru. "Je to trochu déjà vu, být na stejném místě jako posledně, ve stejném městě... Ale díky moc, že jste přišli," dodala směrem k publiku stydlivě. Co je ale vlastně tato drobná slečna zač? Kam si ji zařadit? To jsou otázky, na které se v klubu plném juchajících návštěvníků hledaly odpovědi.

Její poklidná hudba na pomezí indie folku a popu je tvořena akustickou či elektrickou kytarou, na kterou hraje sama Alice a jako doprovod má s sebou čtyřčlennou kapelu. Žádný z jejích kolegů u toho nikam nespěchá. Začíná se ve čtvrt na deset a během večera nemáte dojem, že by se muzikantka hnala do cíle. Spíše naopak. Písně si plynou jedna za druhou a poťouchlá protagonistka mezi nimi vyplňuje prostor roztomilými a místy i vtipnými rozpravami s příchozími, aby získala čas pro naladění kytary na další song.

U některých skladeb se nabízí přirovnání s Norah Jones, na ni je ale Alice Phoebe Lou málo jazzová. Na srovnání s Beabadoobee je zase její tvorba až moc dřevní. Beth Hart je proti ní mnohem víc dramatická a ostatně i daleko lépe zpívá. Birdy je popovější a pro přirovnání s Eee Gee je zase Alice málo fialová. Ona sama se přitom nejvíce vidí v Patti Smith a dlouhé roky vzhlíží i k Portishead, což jsou jména, která by vás při poslechu její tvorby mezi prvními určitě nenapadla.

Ve výsledku tak někdejší tanečnice se zapálenými pochodněmi působí nejvíc jako v tom nejlepším slova smyslu barová zpěvačka. Vystoupení si užívá, ale jako by ani nechtěla být něčím víc. Stačí jí to, co má. A i když se publiku svěřila, že už si od začátku turné v tourbusu prošli se skupinou několika krizemi, nemáte při sledování jejího výkonu pocit, že by něco bylo v nepořádku. Ostatně sama přiznala, že čím déle její performance trvá, tím lépe se cítí.

Na druhou stranu ovšem nemáte ani hřejivé myšlenky na to, že byste byli svědky něčeho výjimečného. Alice Phoebe Lou totiž není strhující. Ani unikátní. A když hraje už osmou píseň v řadě, která se ve středním až mírně pomalém tempu prokousává setlistem, je to už trochu nuda. Bohužel.

Že si je toho sama muzikantka vědomá, naznačuje už harmonogramem, a tak se v tomto momentu - stejně jako v kterékoliv jiné zemi - pouští do té části programu, během které na pódiu zůstane úplně sama. Ale jakmile se kapela vrátí, netrvá dlouho a monotónnost udeří znovu.

Neznamená to přitom, že by ten koncert byl špatný. To vůbec ne. Jako člověk působí Alice velice skromně a během studené zimy budete rádi za to, že ji znáte. A úplně klidně si ji můžete užít i na festivalu. Krásně by zapadla skoro kamkoliv - Rock For People, Colours Of Ostrava, Sziget nebo třeba Pohoda, kde už ostatně v roce 2017 vystupovala. Na podvečerní program na nějakou menší scénu je jak dělaná. Ale že by se dostala do žebříčků typu "100 umělkyň, které si musíte poslechnout, než zemřete"? To vážně nehrozí. Ale bylo to milé.