Největší festival taneční hudby tohoto roku je minulostí. Pro páteční večer, noc a sobotní ráno se svatostánkem taneční hudby stalo letiště u Roudnice nad Labem. Hvězdy jako Massive Attack, Tiesto nebo Dirty Vegas přilákali kolem třinácti tisíc návštěvníků.
Letošní česká podoba obřího festivalu
Creamfields rozhodně patřila k největším letním událostem domácí hudební scény. Hvězdami nabitý line-up, věhlas festivalu i dokonalé letní počasí dodaly perfektní ingredience k výbornému hudebnímu zážitku. A užít si mohli i ti, kdo přímo neholdují taneční hudbě.
© Musicserver
Pekelné horko odsoudilo většinu programu, který se konal před šestou hodinou, do stavu líné nehybnosti. Třeba vystoupení
Ecstasy Of St. Theresa na hlavním pódiu se stalo vyloženě poslechovou záležitostí, ačkoliv členové Extáze do toho šli s plným nasazením (výborný byl výkon beatboxera Sifona, který tvořil hodně beatů jen vlatní pusou). Trochu nešťastná byla asi hodinová mezera mezi vystoupením Extáze a
Andyho Fletchera na hlavním pódiu kvůli zpoždění, které Fletcher a
Client nabrali na cestě do Roudnice. Mimochodem Andrew Fletcher z
Depeche Mode měl být hvězdou festivalu a opravdu si na hvězdu i zahrál. A to když odmítl poskytnout novinářům rozhovory, nejprve protože prý bylo příliš velké vedro, následně po svém
vystoupení kvůli únavě. Vystoupení? Fletcher si přinesl na pódium několik desek, které prostě jenom pouštěl jednu za druhou bez nějakého náznaku mixu (většiou retro elektroniku střiženou současným electrem), asi aby měl dost času pózovat na publikum. Nemohl se moc divit, když se mu posluchači rozprchli do okolních stanů. Fletcher ale hlavně přijel do Čech uvést svůj nový objev a první skupinu na svém labelu Toast Hawaii - dívčí dvojici, která se obléká jako nudné sekretářky a zásadně odmítají fotit své obličeje, aby prý nehrozilo, že za ně schovají svoji hudbu.
Client - nejprve hodně nervózní - předvedly porci chladného electra s prvky diska, nijak světobornou a nijak originální.
Samozřejmě, že v ostatních stanech dunělo především techno. Mezi DJi byl třeba i
Tiesto, jeden z nejvyhledávanějších světových DJů. Hodnocení DJů nechám na odbornících, každopádně když jsem se šel podívat na legendu
Jeffa Millse do Techno stanu (s kapacitou tři a půl tisíce lidí), tak jsem se musel poslušně postavit do fronty, která čekala, až někdo vyjde z plného stanu ven.
Creamfields se čtyřmi čistě tanečními stany byl rozhodně rájem pro tancechtivé.
Kdo chtěl něco jiného, mohl zkusit třeba stan Algida Chill Out, místo, kde se dalo vydechnout za zvuků přijemných jazzových breaků (ať už hraných naživo -
Veneer,
Maradona Jazz nebo od
DJů Liquid A,
Balthazara). Zajímavou atrakcí byla i interaktivní instalace "Zlaté rybky" Milana Caise (bubeník
Tata Bojs a zároveň autor koncepce stanu). Chill-outový stan po loňském stanu pro poníky (jak ho v našem rozhovoru nazval
Floex) dostal konečně důstojné místo.
© Musicserver
Podstatně jiný zážitek pak sliboval stan World music.
Věra Bílá zpívala rómský pop,
Stenley Beckford a jeho soubor předvedl nefalšované dřevní jamajské reggae, ale pro mne osobně působili jako zjevení z jiné planety makedonští
Kočani Orkestar. Zběsilá balkánská dechovka, kterou známe z filmů Emila Kusturicy, je opravdovým zážitkem teprve naživo. Bezmála deset trumpetistů dokázalo vyprodukovat mnohem větší hluk než o kus dál stojící otevřená Open
Air DJská stage. Navíc Kočaniovci mistrně vplétali do svých rómských kořenů i ohlasy indického Bollywoodu, rumbu nebo salsu. Kdo neviděl, neuvěří. Škoda, že pořadatelé nedotáhli vynikající nápad s dramaturgií World music stanu do úplného konce, když zhruba o půlnoci se z něho stal stan drum'n'bassový.
Ed Rush (vystoupil s
MC Rhyme Time) svými teroristickými breakbeaty jakoby změnil stan na Otherworld Music. Příjemně překvapil etnický funk maďarských
Anima Sound System s neúnavnou frontmankou Judith Némethovou.
© Musicserver
Zpátky na hlavní stage. Po další krátké přestávce přišel čas pro
Dirty Vegas. Skupina, která v rozhovoru přiznala, že je svojí nečekanou popularitou i úspěchy trochu zaskočena, dokázala, že rovnoměrně čerpá z house i rocku. Příjemné vystoupení, které trochu připomnělo novoromantické rockery jako třeba
The Cure. Vrcholem festivalu bylo vystoupení
Massive Attack. Zahájili skladbou "Future Proof" z poslední desky a následně předvedli elektrizující výběr ze všech svých čtyř alb. Nezůstali nic dlužni své pověsti politické kapely. Přivezli si sebou pětitunovou obrazovku obřích rozměrů a videoprojekce, která byla koncipovaná jako počítačová obrazovka z dřevních dob čistě textových výstupů, vytvářela těžko sledovatelný informační šum o ekologických katastrofách, penězích vydaných na zbrojení nebo třeba odletech letadel z ruznyňského letiště. Při samotném vystoupení se před doprovodnou kapelou píseň po písni střídali rapující 3D a Daddy G, dubová legenda
Horace Andy a zpěvačka a kytaristka Dot Alison. Nejpůsobivější byli oba tvůrci hudby (ačkoliv Daddyho rap byl podprůměrný) a skladby s vokálem Horace Andyho byly vyloženou pochoutkou pro fanoušky dubu (kterých ale počítám v publiku moc nebylo). Když ale Dot Alison bojovala se skladbami, kde na albech zářily
Tracey Thorn, Elisabet Fraser ("Teardrop") nebo
Sinead O'Connor ("Prayer For England"), potřebovala od posluchačů hlavně shovívavost. Naštěstí jsou originály tak silné, že zkazit je by vyžadovalo ještě více práce. O třídu lepší byla černošská zpěvačka Deborah Millar, která prodala svůj hlas v úchvatné "Unfinished Sympathy". Teprve na konci trochu roztříštěného vystoupení se všichni členové
cirkusu ukázali ve společné děkovačce.
© Musicserver
Po
Massive Attack přišel jiný rodák z Bristolu - drum'n'bassovová hvězda
Roni Size. V Česku zahrál poprvé a jeho tradicionalistický DnB set provedl
MC Sweet Dreams. Ohlašovaný
MC Dynamite by asi byl mnohem větší nářez, ale ani jeho náhradník z Full Cycle nezklamal. Pozdě ráno ještě hlavní pódium přivítalo londýnského triphopového propagátora
Jamese Lavella, jediného stálého člena projektu
U.N.C.L.E. Ačkoliv jeho čerstvé album je spíše dream houseové, na českých
Creamfields předvedl electro breakbeaty, do kterých se odvažoval míchat třeba Nirvanu nebo
Pearl Jam. Pochoutka pro fajnšmekry, kteří si počkali a jedna z mála příležitostí jak zachytit, co zrovna v taneční hudbě letí ve světě.
© Musicserver
Když za majestátnou horou Říp vycházelo ráno slunce, nejvytrvalejší tanečníci ještě křepčili.
Creamfields číslo dva skončil v sedm hodin ráno a já jsem musel uznat, že pořadatelé ukázali, jak se asi má dělat obří hudební festival. Zdá se mi, že se poučili z loňských nemocí, a tak jsme letos neměli žádné zjevné
průsery, které doprovázel první ročník. Žádné žetony k prodeji nápojů, žádné pátrání po line-upech, hojnost stánků s nápoji i jídlem a dokonce i strážci pořádku se zdáli být trochu přívětivější. Z míry mě vyvedlo snad jen parkovné za stovku. Těžko říci, kam dál se ještě vydat. Mít ještě nabitější line-up hvězdami by znamenalo ještě větší problémy pro návštěvníky s tím, který koncert vynechat. Snažil jsem se být poctivý posluchač, ale brzy jsem měl dýchavičného přebíhání mezi pódii dost. Ale mít větší výběr je vždy lepší než nemít žádný!
Creamfields, Roudnice nad Labem, 8.8.2003