Olomoucké Dirty Old Dogs považuji za jeden z nejvýraznějších domácích projektů, který se tu na alternativní scéně vyskytl, a jejich album "Let’s Burn Heaven Again" za nesmírně silný počin, který se dívá dál než jen na hraniční hory. Kapela ale nakonec jako fénix zahořela a v podobě, v jaké byla, skončila. Už na konci jedné éry měl ale frontman formace Tomm Prochazka jasně nalinkované další směřování.

To dostalo jasné kontury třípísňovým záznamem pořízeným před kolonádou na Reistně ve Valticích a nyní Dead Dog Legacy, jak se staronové uskupení (některé tváře jsou známé z předchozí formace) jmenuje, vystoupilo před publikum. I přesto, že v Olomouci toho večera hráli také J.A.R., přišlo na koncertní premiéru hodně lidí. Vedle nové kapely dozajista lákalo i místo konání.

Vystoupení Dead Dog Legacy totiž ukázalo možnosti nedávno znovuzpřístupněného Červeného kostela v centru hanácké metropole. Dlouhá léta sklad knih nedaleké Vědecké knihovny se po rekonstrukci proměnil v kulturní centrum. Odsvěcený protestantský kostel je sám o sobě naprosto unikátním prostorem, citlivá rekonstrukce místa, která spojuje původní účel - knihovna z knih obrácených hřbetem dozadu na místě oltáře - a zároveň mu jaksi vrací duchovní rozměr. Ideální místo na koncerty, které stojí mimo běžné mantinely. Být provozovatelem - nebojím se toho. Rocková muzika s přesahem, moderní elektronika, akustická vystoupení, možná i ten black metal, všechno si to dovedu představit a nevidím důvod držet se dramaturgicky při zemi. Byla by obrovská škoda nechat tenhle prostor zahálet nebo jej nechat jen úzce zaměřený.

Pro Tomma Prochazku a jeho partu to bylo další z řady neobvyklých míst, kde hráli, a nutno říct, že prostoru (opět) dokázali využít na maximum. Částečně se skrývali v mlze, částečně si pomáhali světly a jejich hrou. V zásadě to bylo jednoduché, ale funkční a hlavně dobře ladící s hudbou. Ostatně, kde jinde hrát tenhle spirituální post-grunge, který se zabývá smrtí i přechodem někam dál, než právě v kostele.

Kromě trojice již známých písní - "Black", "Bardo" a "Street" - zazněly jen samé premiéry. A pokud byla mezi muzikanty nějaká nervozita, zůstala na pódiu a do hlediště se nikterak nepřenesla. Tahle muzika vybízí k meditaci, písničkářské pasáže opřené o dvojici kytar a syntetizátorové atmosféry střídají hlukové vlny a náladotvorné plochy. Je v tom éteričnost - i díky ženskému doprovodnému vokálu -, naléhavost i jistá úroveň sofistikovanosti, která nenechá pozornosti uniknout jinam, ale právě vtahuje hlouběji a hlouběji do hudby samotné.

Žel, po hodině byl konec a krásné momenty se rozplynuly. Celý koncert působil trochu jako ochutnávka věcí příštích, nicméně ochutnávka velmi výživná a lákavá. Deska by měla být příští rok. Těším se.