Anglická hudebnice PJ Harvey je osobitou umělkyní, od které lze čekat cokoliv, vyjma podléhání jakýmkoli trendům. Ty jdou totiž zcela mimo její smýšlení. Také letošní album "I Inside The Old Year Dying" je jiné, než by po úspěchu předchozího počinu fanoušek čekal. Přestože v něm posluchač sleduje život jisté dívky skrze jednotlivé měsíce v roce, nelze v něm nespatřit autorčiny životní otisky.

Podobně jako album samé, také pódium bylo vyzdobené střídmě a komorně. Za zády zkušených a precizních hudebníků se tyčila plastická plocha, která díky světlometům dostávala různorodý atmosférický nádech, dokreslující náladu hrané skladby.

Vystoupení bylo rozděleno na pomyslné dvě části. V té první si během necelé hodinky diváci poslechli celé aktuální album. Vzhledem k občasným trendům jiných velkých interpretů na nový materiál téměř zapomínat a raději sázet pouze zavedené hity, to byl jistě odvážný a sebevědomý krok. Ale PJ Harvey si ráda dělá věci po svém a i tenhle tah jí vyšel.

Pravdou je, že nová kolekce je velmi poslechová, až zvukově decentní a vyžadovala od přijímajících trpělivost a soustředěnost. Z velké části to pražské publikum zvládlo, sem tam se ale od barových prostor ozýval větší hluk, než by si magičnost večera zasloužila.

Po krátkém intermezzu, kdy se hlavní aktérka na chvilku odebrala do backstage a zanechala na pódiu za zvuku "The Colour of the Earth" pouze své doprovodné hudebníky, se druhá část přelila do výběru ze starší tvorby.

Kouzelný moment přinesla stínohra tančící zpěvačky v rytmu "Garden" z desky "Is This Desire?", stejně povedené bylo, když se doprovázela jen na akustiku u balady "The Desperate Kingdom of Love" z desky "Uh Huh Her". Z debutu "Dry" zazněl její vůbec první singl "Dress".

Polly Jean během koncertu mlčela, neděkovala ani nevyzývala k interakci. Zato zpívala soustředěně a jen velký rýpal by na jejím projevu našel výraznější chybky. A navíc tančila. Sice s osobitou choreografií, ale o to víc na ní diváci mohli oči nechat. Doprovázela se na akustickou i elektrickou kytaru či akordovou citeru a svůj projev doprovázela hereckými kreacemi. Spíš divadelně intimními než velkými gesty.

Za zmínku stojí i skvěle postavený doprovodný ansámbl. Nechyběl její věrný doprovod Josh Parish nebo výtečný multiinstrumentalista James Johnston, lídr alternativních Gallon Drunk či koncertní spoluhráč Nicka Cavea. I ti pomohli k tomu, aby první ze dvou koncertů v Praze byl nezapomenutelnou oslavou muzikálnosti a ryzí čistoty projevu. A na úplný závěr je třeba dodat, že obvyklé zvukové trable Velkého sálu Lucerny se tentokrát záhadně rozplynuly ve skvělý čistý zvuk. Zázraky se dějí.