Pokud si chcete udělat příjemný hudební večer, který vám dodá energii víc než nějaká proteinová müsli tyčinka, stačí vyrazit na koncert Michala Horáka. Je to vždy odzbrojující, ten jeho humor, texty a občas trapasy, bez kterých by Horák nebyl Horákem. I když O2 arena tou dobou asi praskala ve švech díky fanouškům Calina a Viktora Sheena, mně osobně daleko více imponuje komorní scéna a tato netrendy muzika s nádechem semaforských let a Osvobozeného divadla.

Písničkář (on sám si tak nechce říkat, protože si pod tímto slovem představuje pouze doprovod kytary, kdežto on tento instrument střídá s hrou na piano) si přichystal na třicítku písní. Sáhl jak po těch nových, tak po těch starších - zazněly tak třeba "V 7:25" o pravidelné autobusové lince, kde jezdila jeho vysněná, či "Hej teto!" o skonaném křečkovi.

Jeho tvorba je plejádou toho, co prožívá. Jelikož před nedávnem završil magisterská studia na pedagogické fakultě, motají se témata i kolem toho, viz "Z diplomky nemám nic", "Netušim", "Vysokoškolskej song", "Pátý kafe" či "Po státnicích". A také čerpá z příběhů, které se staly v jeho rodném městě Vysoké nad Labem - "Pojďme chlapi na ryby", "Blaženo!" nebo "Není to divný".

Skladby typu "Je to tak", "Ať si daj bacha" či "Plány jdou" vznikly s dětskými sbory a v Akropoli je s ním zpívali všichni přítomní.Byli tak pomyslnou záchrannou sítí, kterou nadhodili, když zpěvák zapomněl slova. To se mu stalo například v "Malý lidi jsou taky lidi", ale vybruslil z toho jako Tomáš Verner a z chyby udělal přednost. Jak jinak. Všechny případné kiksy umí strhnout na svou stranu, a tím se ještě víc polidšťuje.

Jako by ho sváteční večer svazoval trémou, nechtěl nic pokazit, dával si záležet, ale třeba Voxela volal na scénu o píseň dříve. Pak si nemohl vzpomenout na text jejich společného songu a Voxel ho v tom trochu vymáchal. Ale to k tomu patří - však dělat si vzájemně tak trochu naschvály je doménou každého, kdo jel společnou šňůru, a s Vaškem to bylo nedávno. Pokáč ho shodil tím, že prý stejnou kostkovanou košili měl i při křtu předchozí placky. Je fakt, že outfit měli s kapelou sladěný. Stejné košile jen v jiných barvách, za mě dobrá volba, která se hodí k jeho repertoáru a jeho osobnosti celkově.

Výpadky textu vtipně okomentoval slovy, že to vlastně byl trailer k tomu, aby si fanoušci koupili cédéčko. Je to ukázkou toho, jak skladby mají znít na desce. Umí si ze sebe udělat srandu - kupříkladu ze své výšky, což dokazuje píseň pro všechny, kteří mají pod 167 cm. A hojně popisuje též nesnáze vzniklé během seznamování.

Zhruba v půlce setu nastal křest čerstvé studiovky. Toho se ujali kmotři - producenti Jenda Vávra s Filipem Vlčkem, klávesák z Chinaski Jan Steinsdörfer, který se podílel na nahrávání, a zástupce z vydavatelství Supraphon, kde je Horák momentálně černým koněm ve stáji, Martin Kudla.

Líbila se mi Vávrova slova, kdy o nahrávce prohlásil, že je to vážně míněná radost z hudby. Poděkoval mu, že je takový samorost, jaký je. Filip k tomu přitakal, že spíš malotorost. Och, ta krásná práce s češtinou, která mě baví na Michalově tvorbě. Však kdo jiný může vymyslet song s názvem "Jsem stará poma" na počest všem starým sjezdovkám a také Karlu Plíhalovi, idolovi, s nímž ho měl Horák původně natočit, z této spolupráce však nakonec bohužel sešlo. Houslista Adam Černík zde nehrál klasicky, nýbrž jen tak vybrnkával.

Na pódiu se vystřídala pěkná řádka hostů. Krom pokrevních bratrů Voxela a Pokáče hodilo "Záchrannou síť" dvoučlenné jádro z kapely Trocha Klidu, nevidomý Ben Levíček zazpíval "Rande naslepo". Další neokoukanou tváří byla Tereza, přítelkyně Filipa Vlčka, která protagonistu doplnila v "Není to divný", či Petr Kult v "Po státnicích". Hradecká cimbálová muzika, v níž je primášem houslista Černík, rozveselila "Pojďme chlapi na ryby" do skočných taktů. Taneční skupina Klepeto doprovodila songy "Není to divný" (zde zahrál na banjo Ondřej Klímek) a "Nekonfliktní typ".

Přídavek "Prsa" s Pavlem Čadkem nebyla jejich klasická dvouhra. Tentokrát doprovázel jen Michal, zatímco Pavel bavil publikum popisným (až kabaretním způsobem) ukazováním toho, o čem právě zpívá.

Večer to byl nabitý, a kdo si našel chvíli, tak neprohloupil a jistě dal Michalovi za pravdu, že to byl vskutku využitý "Ideální čas se nezbláznit". Člověk odběhl od všedních starostí, přišel na jiné myšlenky a pobavil se nad trapasy jiných.