Islandská umělkyně Björk je na hudební scéně nezpochybnitelný úkaz. To, že se v drobné dámě s tvářičkou porcelánové panenky skrývá hudební vizionářka, bylo v náznacích jasné už od prvního alba. Stačí si poslechnout její neortodoxní míchání žánrů i vokál, který si nelze s nikým jiným splést. Byl to pop, ale pop extravagantní, chytrý a hlavně kladoucí nároky na posluchače. A nároků přibývalo s tím, jak se postupně začaly prohlubovat koncepty jednotlivých nahrávek a popová forma začala být zpěvačce úzká. V novém tisíciletí tak přišly minimalistické nahrávky "Vespertine" a "Medúlla", po letech "Biophilia", album o roli hudby v našem životě a první deska, kterou doprovázela aplikace pro mobily. Následovaly "Vulnicura", zaznamenávající rozpad vztahu, a "Utopia" o znovunacházení lásky. A konečně aktuální "Fossora" je návratem od utopických představ zpět na zem a hudebně se na ní setkávají basové klarinety a techno. Jakkoliv divně to zní, při poslechu to dává smysl.

Aktuální turné se opírá převážně o kolekce "Utopia" a "Fossora" a doplňuje je několika staršími skladbami - sound designu aktuálních alb přizpůsobuje i takové jistoty jako třeba "Isobel". Dostalo název "Cornucopia", tedy Roh hojnosti, celé vybočuje z klasické koncertní formy a vykračuje směrem k divadlu. Björk nakonec dokázala O2 arenu, jakkoliv prostorově omezenou úpravou na sazení a zavřenými horními patry, zaplnit velmi slušně. A že přišlo velmi různorodé publikum snad všech věkových kategorií! Vedle dam ve společenských šatech a pánů v oblecích se daly v davu zahlédnout trička Metalliky nebo Slipknot, casual sportovní odění i hipsteři a posluchači v maskách. Takový je Björk fenomén.

Bohužel se v Praze trochu projevil místní nešvar, "že se přece nezačíná přesně" a začátek představení byl poznamenán opozdilci. Ti se trousili ještě dvacet minut (!) po začátku a pokusit se s nepříliš viditelným značením sedaček v O2 areně najít svá místa byl pro ně potmě docela oříšek. Část z nich projevila respekt vůči ostatním divákům a zůstala sedět na schodech, někteří ale rozsvítili svítilny na mobilech a jali se své sedačky hledat. Ach jo... to začátku opravdu moc neprospělo. Na druhou stranu je třeba smeknout klobouk před tím, že během koncertu svítilo skutečně jen minimum telefonů, moc se netočilo ani nefotilo. Ono totiž naštěstí nebylo mnoho času a prostoru, Björk a její desetičlenný ansámbl poutali pozornost dostatečně a dívat se na tenhle spektákl skrz displej je... prostě barbarství.

A přitom to vlastně byla docela jednoduchá show. Využívala v zásadě běžné prostředky - velkou projekční plochu za pódiem a dvě vrstvy průhledných opon, na které se rovněž promítalo, zvýšenou zadní část jeviště a malé kulaté předsunuté pódium vepředu -, aby dosáhla nezměrné působivosti. Na plátna se promítaly abstraktní přírodní motivy květin i podmořského života, jindy zase masky, u některých skladeb došlo na záběry zpěvačky či muzikantů (to když se třeba jedním z nástrojů v rukou dlouholetého zpěvaččina spolupracovníka perkusionisty Manu Delaga (mj. hraje i s The Cinematic Orchestra nebo Ólafurem Arnaldsem) stala voda a její přelévání nebo zvonkohra). Použití více vrstev promítacích ploch dodávalo projekcím nejen na prostorovosti, ale přidávalo i dojem jakési vzdušnosti a snovosti.

Jako z říše snů působilo i samotné dění na stagi. Zpěvačka se oděla do zlatých nadýchaných šatů, prim hrál sedmičlenný klarinetový band, který po celou dobu fungoval jako nejživější prvek a doplňoval dění téměř klaunskými choreografiemi. Dominantní byla i harfa a dva muzikanti po stranách, kteří se starali o samply, elektroniku a rytmiku na pomezí organického a digitálního, od afrických nástrojů a již zmíněné šumící vody k brutálnímu gabberu. A k tomu ten skvěle čitelný zvuk!

Björk samotná má v sobě kouzlo čarodějky i dětskou naivitu. V občasném poskočení nebo tanečku předvádí dívčí radost, když ale zpívá úvodní mantru ze svého času kontroverzní "Pagan Poetry", jen sama, na ztemnělém pódiu, je v tom bolest ženy, která je o dvacet let zkušenější a prošla si náročným rozchodem. V jejím zpěvu je zaříkávání, jsou to litanie nad světem, který se hroutí, i nadějeplné vize budoucnosti ve "Future Forever". Björk sama, pódiová persona stojící mimo realitu, jako by ale nestárla. Typický a naprosto nezaměnitelný hlas, duši bolestivě trhající i hladící, je stále stejný, jen jaksi sytější a ano, i zkušenější. Život se propíše všude, i do snové utopie.

Tohle snění bylo po základní části koncertu razantně svázano s žitou realitou. Na plátně se objevila tvář švédské environmentální aktivistky Grety Thunberg. A tady se to mohlo celé sesypat, místní publikum politiku obecně vzato nerado. Jenže se stal pravý opak. Až na pár písknutí bylo v sále hrobové ticho - a pak zazněl hromový potlesk. Ono to tak špatné nebude. A tady jsme u toho, proč jsou představení Björk opravdu umění - nabádají totiž k přemýšlení. Chtějí otevřenou mysl, odvahu jít za hudbu, nejsou prvoplánové, neagitují a přesto hluboce působí. Hudba je, co naplat, univerzální jazyk.

Björk se do Česka vrátila po osmi letech. A pokud databáze Setlist.fm nelže, byl to její první samostatný, rozuměj nefestivalový koncert po osmadvaceti letech. Návrat to byl skutečně triumfální, zážitek z kategorie nezapomenutelných.