Třináct let kapela Jane's Addiction de facto nefungovala a mnozí ji již považovali za uzavřenou kapitolu. Po třech řadových deskách (živé album "Jane's Addiction", "Nothing's Shocking" a "Ritual De Lo Habitual") se členové skupiny rozešli za svými samostatnými projekty. Krátký pokus navázat na společnou práci vyústil 4. listopadu 1997 ve vydání alba "Kettle Whistle", které obsahovalo B-strany singlů, živé a demo verze písní z prvních tří alb a také dvě nové skladby. Přes tento nadějný počin, kterému předcházelo i několik společných koncertů, se na konci devadesátého sedmého vrátili muzikanti k samostatné práci. Ovšem stalo se, že zpěvák Perry Farrell, kytarista Dave Navarro a bubeník Stephen Perkins spolu s novým basákem Chrisem Chaneyem (který až během natáčení vystřídal svého předchůdce Martyna LeNoblea) tuto pro některé legendu letos v létě oživili, nebo slovy Navarra "...vznikla úplně nová kapela s ohromnou historií...".

Deska nazvaná podle své druhé písně "Strays" patří mezi ta zvláštní díla, o kterých se nesnadno píše, co je na nich vlastně tak dobré. Na první poslech je možno z těchto jedenácti skladeb, nesoucích se v drtivé většině v rychlém tempu, cítit obrovskou energii, která se z reproduktorů line. Přesto právě na první poslech není snadné zachytit něco víc, než nevyumělkované melodie zpívané naléhavým, zajímavým hlasem a k tomu bicí, basa a kytara, které hrají přesně to, co od nich čekáte. Ale deska vás drží pevněji, než byste do ní řekli. Teprve na třetí čtvrtý poslech člověk zjistí, že emoce, které písním dodávají tu ohromnou energii, nejsou vztek nebo agresivita jakéhokoliv druhu, nýbrž spíš naléhavost a nadšení. Také vyplave na povrch, že bicí opravdu nehrají ani o úder víc či míň, než je třeba, a práce s činely je neuvěřitelně citlivá a nápaditá. Basa s lehkostí střídá rytmické "hoblování" s melodickými motivy, jakoby se nechumelilo i během jednotlivých skladeb, a při tom nenarušuje jejich stavbu. A ke kytarám nelze mít jiný komentář než - úžasné, plné fantazie, vzletných melodií a povedených riffů. To všechno v hutném rockovém duchu občas ochuceném špetkou funky, metalu či folku - ale opravdu jen špetkou. Otázku, jak velký podíl mají na výsledku samotní hudebníci a jaký producent desky (a v některých případech též spoluautor) Bob Ezrin, známý svojí spoluprací například s Pink Floyd či Alicem Cooperem, si lze položit, ale myslím, že odpověď na ni není podstatná. Důležitý je výsledek samotný a ten rozhodně stojí za to. Každopádně Farrell si Ezrinův přínos velice pochvaloval.

Je těžké z takové desky vypíchnout některé skladby, když od začátku do konce není slabý kus. Snad úvodní "True Nature", neboť je přesně esencí všeho, co vás na desce čeká, a jako taková vtáhne posluchače do svých sítí a už nepustí ani ona, ani třeba titulní "Strays", rozevlátá vypalovačka "Superhero", zasněná a přece rychlá "Wrong Girl", rock'n'rollová "Hypersonic" nebo jediná pomalá skladba "Everybody's Friends". Ale řekl bych, že všechny skladby jsou si více méně rovny a kdybych tu či onu vyzdvihl, ty ostatní bych tím mohl urazit...

Nové album "Strays" rozhodně není návratem pro návrat, jakých býváme občas svědky. Tohle je společný návrat umělců, kteří za dlouhá léta odloučení vyzráli, vybrousili svůj styl a teď, když se opět setkali, jiskra znovu přeskočila. Můžeme jen doufat, že na příští počin Jane's Addiction nebudeme čekat tak dlouho, jako na tuto výbornou desku.