Tvé evropské turné začíná v listopadu (rozhovor jsme pořídili koncem srpna - pozn. aut.), takže kde teď jsi a co děláš?

Dělám spoustu různých věcí, ale především jsem ve studiu. Snažím se dokončit album. Není to lehký proces, ale velmi si ho užívám, mám tady spoustu různých producentů. Na turné budeme připraveni až koncem října, moc se na něj těšíme, ale do té doby budeme makat ve studiu. Moc se těším i na to, že zahraju v Praze - byl jsem tam mnohokrát, ale ještě nikdy jsem u vás neměl koncert, takže je to úplná premiéra!

To turné nyní zahrnuje Německo, Rakousko, Polsko a Českou republiku. Můžeš vysvětlit, proč tentokrát není zapojených více zemí?

Abych byl upřímný, tak jsem trochu zatlačil na lidi, aby nakonec stejně jako já řekli: "Chci vyjet ven a odehrát nějaké koncerty." Momentálně totiž plánujeme větší turné, to bude až v příštím roce, ale já miluju tu možnost, že vyjedeš ven už teď a zahraješ si na intimnějších místech než normálně. Myslím, že je to fantastické. Nikdy jsem nebyl v Československu z koncertních důvodů. Samozřejmě jsem byl v Rakousku a třeba Švýcarsko by bylo další možné místo, kam se vypravit, ale vybrali jsme nakonec, tuším, šest nebo sedm show čistě proto, abychom vypadli ven a zahráli si nějakou tu novou muziku už teď.

Protože když hraješ nějaký nový song naživo, prožíváš to úplně jinak, než když si ho přehráváš ve studiu. A mně se líbí ta idea, že tu zkušenost získáme už teď. Třeba v Německu jsme měli vyprodáno během 24 hodin, což mi dělá velkou radost. A mimochodem - já tomu sice říkám malé kluby, ale třeba v Kolíně nad Rýnem budeme hrát na místě, kam se vejde patnáct set lidí. To je něco, čemu přikládám velkou váhu. Že máme to štěstí, že můžeme říct: "Pojďme na turné," a ono se tak rychle vyprodá. Takže je to vážně kombinace toho, že chceme jít ven a hrát show + že chceme hrát nové písničky a vidět, jak na ně lidi reagují. A jo, jedu do zemí, jako je Polsko a Československo, a miluju to.

Chápu. Mimochodem, když v Praze nebo obecně v Česku či na Slovensku řekneš jméno Rea Garvey, tak první, co si lidi vybaví, je tvůj obrovský hit "Supergirl". Musím se na něj proto zeptat. Jak vidíš svou předchozí kariéru v Reamonn - byli jste ve tvých očích kapela jednoho hitu, nebo máš za to, že jste jich měli víc?

Hmm, to je zajímavá otázka, protože Reamonn měli různý úspěch v různých zemích. Například jsme měli song "Tonight", který byl obrovsky populární v Řecku. A nevím, jestli byl taky velkým hitem v, hmmm, Československu nebo Polsku...

Ani ne...

Nebo třeba Portugalsko - tam hodně bodoval singl "Star". Chci tím říct, že pokaždé, když jsme vydali novou desku, tak se něco takového stalo. Třeba zase ve Švédsku či Holandsku (na mysli má samozřejmě Nizozemsko - pozn. aut.). Takže po těch zhruba deset let, co jsme jako skupina fungovali, byla jedna věc, kterou jsme nikdy neudělali. A to bylo spojit všechny ty tečky dohromady. "Supergirl" byl rozhodně náš největší hit ve všech zemích, kde jsme kdy hráli, ale v některých státech jsme zkrátka měli i větší hity než právě tento. Nikdy jsme to ale celé nepropojili. Byli jsme tradiční kapela, která měla velký, obrovský úspěch a ten nás nakonec rozdělil, chápeš?

Když jsem začal jako sólo umělec, bylo v to období, kdy jsem měl za sebou obrovské, náročné turné, které už bylo několikátým takovým v řadě. Bylo fajn si tou sólo kariérou trochu odfrknout. Nechápej mě ale špatně, já rád pracuju, proto jsem ostatně v Německu šel následně víc do televize, jezdil jsem na menší turné, určitě jsem se nenudil... Ale když jsme se dostali k tomuto chystanému albu, řekl jsem své managerce Josephine: "Poslyš, já bych rád šel trochu nazpátek." Chtěl bych jet znovu tam, kam jsem jezdíval dřív. A to je právě to, co teď děláme. Jezdíme do zemí jako je ta vaše, a zkoušíme si tam otevřít dveře. A jsem rád za to, že ta muzika se k vám dostává. Protože jen to, že my chceme být na turné, ještě automaticky neznamená, že o nás bude zájem a že se tak stane. Proto jsem vážně rád, že to tentokrát klapne.

A myslíš si, že jednoho dne ještě napíšeš song, který bude ještě slavnější než "Supergirl"?

Nejsem si jistý. V prvé řadě jsem vážně šťastný, že jsem ho vůbec napsal. (smích) Tím bych začal. Vzpomínám, že "Supergirl" šel na trh v době, kdy se všechno pirátsky stahovalo, cédéka umírala, prodeje klesaly. A my si říkali: "Ach, můj bože, možná jsme na tuhle párty přišli příliš pozdě." Ale z dnešního pohledu jsem kurevsky rád, že jsme na tu párty vůbec dorazili, víš? (smích) Prodali jsme díky té písničce půl miliónu cédéček a já si říkal: "Proč jsou, ksakru, všichni kolem mě tak zpruzelí?" Já na tom vidím jenom pozitiva. Miluju tu skutečnost, že jsem tu písničku napsal, zbožňuju, když ji hraju naživo, a strašně se mi líbí vidět v tu chvíli to napojení na publikum. Pravda ale je, že si sám stavím výzvy, abych byl ještě lepší. Napsal jsem už někdy něco lepšího než "Supergirl"? Osobně si myslím, že ano, ale možná to nemělo to spojení s lidmi tak velké jako právě zmiňovaný hit. Já ale nemůžu ovlivnit, jaká píseň bude mít úspěch. Můžu ovlivnit leda to, jak kvalitní song udělám. Takže ano, pořád se snažím se zlepšovat, to je můj cíl. A uvidíme, co se stane v budoucnu.

A jaké je pro tebe, jakožto autora té písničky, slyšet covery od Anny Naklab nebo teď aktuálně dokonce i Anastacie? Jak se ti líbí jejich provedení?

Ta verze od Anny Naklab je celkem dobrá. Líbí se mi ten taneční element, který do songu vložili, a taky se jim podařilo ho znovu úspěšně dostat k lidem. U Anastacii nevím. Nejsem si jistý, o co se snažila, nedokážu to úplně posoudit, nebyl jsem při tom. Je mi to tak trochu jedno. Slyšel jsem ale různé další verze od revivalů, protože těch variant "Supergirl" vznikly už tisíce. Musím být upřímný - když ten singl vyšel poprvé, svět nebyl tak propojený jako dnes. Například jsem v té době vůbec netušil, jak obrovským hitem se ta písnička stala v Jižní Africe. Netušil jsem, jak šíleně populární se stala v Izraeli. Netušil jsem ani, že to byl velký hit v Československu, v Chorvatsku a dalších. Všechny tyhle státy mě překvapily. Když jsem tam pak přijel a viděl v tamní televizi, jak velká věc to pro tu danou zemi byla, ptal jsem se jen: "Co se to tu, sakra, děje?"

Jsem typ člověka, co se snaží vidět na všem spíš to dobré, takže jsem se zaradoval, že to mělo takový dopad na tak obrovské množství lidí. Nemyslím si, že je správné dávat muzikantům nebo autorům písní tolik kreditu za to, že něco vytvořili, protože to až ti posluchači jsou těmi, kteří ty songy dělají velkými a něco sami pro sebe si v nich nacházejí. Myslím, že je dobré pro mé ego vědět, že nejsem zodpovědný úplně za všechno, protože kdybych si to myslel, jsem odepsaný. Snažím se moc si nepřipouštět myšlenky typu: "Jsem tak úžasný, protože jsem napsal takhle velký hit, takže co máš, kurva, za problém?" (usmívá se)

Spíš je to tak, že ráno vstanu a těším se to, co mě ten den čeká. Víš, "Supergirl" je skvělý odkaz, který však nepatří jen mně, ale celé kapele, protože na té skladbě jsme dělali společně. Myslím, že na muzice je úžasné se ptát: "Který je tvůj oblíbený song Boba Dylana? A který od Pearl Jam? A co třeba nejoblíbenější píseň od Billie Eilish?" Protože vždycky je tam jedna píseň, na kterou se obzvlášť zaměříš. Ti opravdu dobří umělci ti ale takových umějí nabídnout víc. A možná že to je to, čeho se snažím dosáhnout i já.

V souvislosti s tím by mě zajímal ještě trochu detailnější vhled do toho, jak to vlastně funguje v showbyznysu. My jako hudební fanoušci často nemáme úplně kompletní obrázek, ale když chce někdo udělat předělávku tvé písničky, jaké kroky přesně musí udělat? Musí kontaktovat tebe jako autora? Nebo stačí spojit se s vydavatelstvím? A je to spíše oznamovací povinnost z jejich strany, nebo jim ty sám přímo dáváš i nějaké oficiální svolení s tou skladbou pracovat? Jaké jsou pravidla?

Tohle je velmi byznysově zaměřená otázka, ale rád ji zodpovím. V podstatě to je tak, že když vytvoříš cover, který je 1:1 úplně totožný, nemusíš se ptát vůbec nikoho. Protože nikde nemusíš přeregistrovávat, kdo za tou písní stojí. Ale když v té písni uděláš nějaké změny, tak se musíš zeptat na povolení. To jsou v podstatě dva základní způsoby, jak to funguje.

Když se mě konkrétně někdo zeptá, že by chtěl předělat libovolný song, tak si tu jeho verzi nejprve poslechnu a pak mám možnost rozhodnout, jestli ji chci nechat, jak je, nebo řeknu, že nejprve chci vidět nějaké konkrétní změny. A i když to řeknu, nemusejí mě noví autoři poslechnout, můžou si s tím dělat, co chtějí, a já nemám možnost s tím cokoliv udělat. A co si budeme povídat, na scéně jsou některé špičkové kapely, které nehrají nic jiného než covery. Můj pohled na to je - a věřím, že spousta lidí to má stejně -, že v prvé řadě je potřeba to vnímat jako velký kompliment, když ti někdo řekne, že by chtěl udělat předělávku tvého songu. Vím, že třeba můj kamarád Marian Gold, zpěvák Alphaville, něco podobného řešil, když se Jay-Z s Beyoncé rozhodli udělat svou verzi "Forever Young", kterou nazvali "Young Forever".

Imagine Dragons taky...

Přesně. To je, kurva, hustý, no. Jak říkám, je to velký kompliment, když tě o to někdo požádá. A je v tom velký respekt, když se tě zeptají, co na to říkáš. Jsem za to rád.

Dobře, a teď dejme popularitu stranou. Co je podle tebe ten nejlepší song, který jsi zatím udělal?

A sakra. To je těžké. Vždycky se snažím udělat něco lépe než posledně. Takže technicky vzato, můj nový singl "Free Like The Ocean" je to nejlepší, co jsem kdy udělal. Vím, že je to skvělá skladba, hodně jsem si užil její nahrávání, ale vlastně nevím, zda bych jí měl vybrat. Po pravdě už i zapomínám spoustu velmi dobrých písní z minulosti, jelikož jsem tolik soustředěný na to, abych napsal ty nové. Takžeee...

Takto - jsou songy, které jsou pro mě osobně velmi důležité a podařilo se mi na nich říct věci přesně tak, jak jsem v daný moment chtěl. Takové jsou i na mých albech, ale přesto je nikdo nezná. A třeba na té chystané desce jsou kousky, které mají jedny z nejlepších textů, které jsem kdy napsal.

Nedávno jsem seděl v kancelářích vydavatelství, pouštěl jim novinky a prostě jsem cítil, že je to dobré. Pak se na mě jedna z kolegyň podívala a říká mi: "Tohle jsou nejlepší texty, které jsi kdy napsal." A já na to: "Jo, taky si to myslím."

Myslím, že jde o to si ty věci občas fakt pozorně poslechnout. Protože když znáš ten reálný příběh, víš, že o něm je ta daná skladba, a pak se do ní zaposloucháš, tak ti to přesně řekne, jak by ses měl cítit a jak bys měl to dané téma vnímat. A když se povede tohle, tak jsi jako autor odvedl dobrou práci. Nevím, jestli to znamená, že ty nové písně budou komerčně úspěšné, ale rozhodně je v tuhle chvíli fakt miluju, když je slyším.

Když už mluvíme o nové řadovce. Jaký je za ní příběh? Co se tentokrát snažíš předat světu?

To máš tak. Když píšu, tak udělám třeba padesát šedesát skladeb na jednu desku. A potom se třeba stane, že jeden z těch songů, co jsem napsal, je náhle klíčový. A svým způsobem propojuje všechny ostatní. Je to pocitová věc. Prostě ho dopíšeš a najednou ti dojde: "Sakra, to je on." Je fantastický a ostatní ho budou následovat. Většinou se to stává uprostřed toho kreativního procesu nebo spíše v jeho druhé polovině.

A když jsem se v posledních pár týdnech věnoval produkci těch nových skladeb, tak mi došlo, že naprostá většina toho, co jsem dosud napsal, má společnou hlavní myšlenku. Ta zní: "Teď už bude jenom lépe." A to proto, že momentálně procházíme velmi těžkým obdobím, kolem nás je spousta negativity a hodně složitých, těžkých debat. A pro mě z toho všeho vyplývá: "Zítra je nový den. A bude lepší než ten dnešní. Zvládneme to. Nevzdávej se."

Není to ale tak, že bych nad tím kalkuloval dopředu a říkal si: "Dneska napíšu věc na tohle téma." Jen jsem si všiml, že ten čas, který do tvorby věnuješ, následně pomůže tomu, že získáš trochu odstup. A když pak zpětně posloucháš slova, ale i hudební složku, kterou máš za sebou, zjistíš, že tam převládá určitý pocit. Jakási nálada, která to zastřešuje. A pak ti dojde, že i ty písně, které vznikly v rámci kreativní části v úvodu, jsou náhle součástí té nálady, jen sis to dříve neuvědomoval.

Myslím si, že nemůžeš podceňovat sílu hudby. Hudba je větší než její autor. Je větší než muzikant. A má jakýsi svůj život a kontrolní mechanismy, nad kterými nemáš moc. Vždycky to popisuju tak, že když miluješ hudbu, bude tě hudba milovat nazpátek. Víc, než si umíš představit. Takže ji nechávám, ať mi diktuje, co mám dělat. Napíšu třeba čtyřicet padesát věcí a jsem s tím velmi spokojený. Pak se mě vydavatelství zeptá: "Které jsou podle tebe nejlepší?" A já jim na to říkám: "Nemám, sakra, ponětí, miluju je všechny. Na to se mě přece nemůžete ptát. Kdybych je nemiloval, tak vám je teď nepouštím." A pak se ty songy postupně stanou většími. Začnou pro tebe víc znamenat, začnou tě třeba i nějakým způsobem vést. Myslím, že té muzice musíš prostě jenom věřit.

Dobře, ale po tolika letech v branži... Buďme upřímní - vidíš to vůbec jako velkou věc, když dnes vydáváš nové album? Nějaký zvyk a nadhled už sis přece musel vybudovat, ne?

Řekl bych to tak, že když máš pocit, že ten den, kdy vydáváš novou hudbu, už není tak důležitý jako dřív, tak pak bys to už měl přestat dělat. Miluju svou práci a nechávám v ní duši. Když na chvíli zmizím lidem z očí proto, abych třeba rok a půl dělal na nových věcech, tak potom chci, aby si u výsledku řekli, že to čekání za to stálo. A když pak album vyjde, jsem z toho vždycky hotový. Není to tak, že bych si říkal: "Dneska si dám k obědu tohle, pak udělám támhleto a jo, jen tak mimochodem, deska je venku." V tu chvíli je to totiž moje všechno, celý můj vesmír. Každý singl je proto velmi důležitý, protože je to kousek příběhu, který k lidem doputuje.

Vzpomínám, jak jsem jednou v Berlíně šel na večeři s U2. A já byl strašně paf z toho, jak při docela obyčejném televizním vystoupení bubeník Larry Mullen Jr. makal jako blázen, aby to za něco stálo. Tehdy mi říkali: "Víš, tohle je album, které musíš lidem ukázat. Musíš se předvést." A byl do toho tak zapálený, že mi to bralo dech. Záviděl jsem mu to a chtěl jsem tenhle pocit taky zažívat. A zasáhlo mě to o to víc, že to bylo vidět na někom, kdo muziku dělá ještě dýl než já.

Takže abych to uzavřel - když nejsi vystřelený z kecek ze své vlastní hudby a nemáš pocit, že tě ta hudba svým způsobem řídí, tak pak není důležitá. A ty potom nemůžeš očekávat, že by se mohla stát důležitou i pro někoho dalšího. Vážně se snažím dosáhnout dokonalosti. A to se nesnažím být tady za nějakou divu, prostě za tím musíš jít. A když se mi té dokonalosti podaří docílit, jdu to v tu chvíli říct všem kolem: "Tohle je moje nejlepší album vůbec. Pojďte na palubu." Ta energie tam musí být. Nikdy přece nechceš vydávat svou druhou nejlepší kolekci. O to nemám zájem.

Mám pro tebe, jak věřím, jedno překvapení. Můžeme tomu říkat třeba fun fact. Nevím, zda se to k tobě doneslo, ale v České republice byl po "Supergirl" tvůj druhý nejúspěšnější singl kousek s názvem "Set Me Free", na kterém jsi spolupracoval s duem Jam & Spoon.

(skáče do řeči a úplně se rozzáří) Wow, vážně?

Hrávalo to v našich rádiích od rána do večera. Hlavně teda v tom roce 2004, kdy to vyšlo, ale i později. Bylo to šílené.

(skáče do řeči) To si děláš srandu!

Je to tak! A i dneska, po těch skoro dvaceti letech, ho rádia pořád ještě tu a tam zahrají.

(skáče do řeči) To je skvělý tip, moc díky, Honzo! Asi bych si ho měl znovu oživit.

Proto se na to ptám. Vím, že ho běžně na koncertech nehraješ, ale chtěl jsem se zeptat, jestli existuje šance, že bys ho v Praze zahrál i naživo. Spousta lidí, kteří přijdou na tvůj koncert, by to rozhodně ocenila.

Máš pravdu, že jsme neměli v plánu tu písničku hrát. (smích) Ale víš ty co? Já hrozně rád lezu na stage a hraju písničky, které lidi milují, takže… (začne zpívat falzetem) "Empty rooms are surrounding me..." Jo, ok, myslím, že by se to dalo. Mohli bychom ho vrátit do hry. Nebudu nic slibovat, ale jsem fakt strašně rád za to, žes mi to řekl. Takže jestli to zahrajeme, tak ti tu písničku, Honzo, věnuju.

(smích) Děkuju. Přiznám se, že bych si ji taky rád poslechl živě, takže budu moc rád, když ji zazpíváš.

Super, tak to bych měl asi zavolat Jamovi (vlastním jménem Jam El Mar z frankfurtského uskupení Jam & Spoon - pozn. aut.) a trochu se na to připravit. Spoona jsme bohužel ztratili (Markus Löffel, řečený Spoon, zemřel na infarkt v roce 2009 v pouhých 39 letech). Představ si, že žil v domě, na který právě koukáš skrz to okno za mnou. (ukazuje prstem za sebe)

Fakt?

Když se přistěhoval do Berlína, žil chvíli u mě doma, pak se nám podařilo získat ten dům za mnou, kam se přestěhoval a kde bohužel i zemřel.

To je mi líto. Pojďme obrátit list. Spousta skupin má dopředu přichystaný seznam písní, které plánuje hrát na každém koncertě bez ohledu na to, kde zrovna vystupuje. Můj předpoklad je takový, že je to proto, že je pro ty muzikanty jednodušší to takto dělat, protože nemusejí tolik cvičit na to, aby znali nazpaměť, jak odehrát cokoliv ze své diskografie. Jak je to u tebe? Má podle tebe smysl, aby si čeští fanoušci nachystali cedule s názvy songů, které chtějí slyšet?

(nadšeně málem křičí) Absolutně! Rozhodně! Čím víc cedulí, tím líp! (smích) Budu k tobě upřímný - nevím, jak moc jsem spontánní. Většinou jsem rád, když se na stagi cítím sebevědomě a komfortně - vím, co mě čeká, vím, co budu zpívat, a dám do toho tolik síly, aby pokud možno ulítla střecha. Miluju proto Bruce Springsteena za to, že dokáže vylézt na pódium a hrát tam tři a půl hodiny. A pak zařve: "Co zahrajem jako další?" A ukáže na něčí ceduli a říká: "Jo, tohle si teď dáme!" Upřímně nevím, jestli bych toho byl schopen.

Myslím, že čeští (teď to řekl poprvé správně - pozn. aut.) fanoušci by si rozhodně měli nějaké cedule přichystat a vážně doufám, že budeme schopni jím splnit jejich přání. Celkově bych řekl, že si myslím, že nikdo nebude ten prostor opouštět zklamaný. Přijedeme s takovou energií a budeme tak nadšení z toho, že hrajeme v Praze, že... (odmlčí se)

Víš, jak jsem řekl před chvílí - když jsem začínal, svět nebyl propojený tolik jako teď. Nevěděl jsem, že jsme byli v Izraeli populární. Nebo v Jižní Africe. V Jižní Americe lidi zpívali naše songy, jako by to byly jejich národní hymny. O tom jsem vůbec nic netušil. Nebyla to jen "Supergirl". Jak jsi říkal, byla tady "Set Me Free" a další skladby. Je úžasné mít možnost jet do zemí, kde jsme dlouho nebo dokonce ještě nikdy nehráli. A prostě jen ta skutečnost, že tam jsi, stojíš na scéně a hraješ ty písně... Takže ať si návštěvníci nachystají cedule, ať nám píšou přes sociální sítě, co by chtěli slyšet, a s trochu štěstí jim to doručíme.

Mimochodem, na tvé stránce na Wikipedii je fotka z festivalových dvojčat Rock im Park a Rock am Ringu z roku 2014, přičemž na tom druhém zmíněném to bylo poprvé, co jsem tě viděl zpívat naživo.

Á, vážně?

Chtěl jsem se proto zeptat, jestli to má nějaký speciální význam, že tam máš právě tuto fotku, zda ty koncerty tehdy byly něčím speciální, zkrátka jestli je za tím nějaký příběh?

Wikipedii si nespravujeme. A po pravdě - ne všechno, co je na Wikipedii o nás napsané, je i pravda. Musím být upřímný. Když se tam podíváš do tiráže, můžeš vidět, kdo tam přispěl nějakým článkem nebo prostě jen kouskem textu.A je to vtipné, protože jeden z nich je třeba můj kámoš z vysoké, s nímž jsem nemluvil dlouhá léta.

Ale abych odpověděl - Rock am Ring 2014 si pamatuju velmi dobře, byli jsme tam s albem "Pride" a taky vím, že tam hráli i Portugal. The Man. Bylo docela větrno. Vybavuju si, že když jsme vylezli na scénu, nebylo tam moc lidí. Hráli jsme ještě docela brzo odpoledne. Tak si říkám: "Srát na to, prostě hrajem, jsme na hlavním pódiu, tak si to užijeme." Měl jsem totiž takovou radost z toho alba, že jsem to prostě chtěl hrát naživo. A tak celkem dost soustředěně koukám spíš na kytaru, hraju první song, druhý, třetí... A najednou se podívám směrem k publiku, což jsem od začátku koncertu v podstatě neudělal, a zírám - mohlo tam být tak čtyřicet padesát tisíc lidí! A ten druhý večer, kdy jsme vystupovali na Rock im Parku, byl úplně totéž. Čím dýl jsme hráli, tím víc lidí na nás koukalo.

Řekl bych, že pro mě osobně to byl velký test v tom směru, abych se zeptal sám sebe, jestli věřím v muziku, kterou dělám. A když stojíš jen před pár lidmi, tak ti ta víra pomáhá. Takže z obou těch koncertů si pamatuju, jak mě ta hudba vedla. A byl jsem hodně pyšný na to, že věříme sami v sebe. Pamatuju si, že mohlo být třeba teprve pět odpoledne, slunce ještě bylo vysoko... Ale bylo to skvělé. A na konci té show, wow, to bylo, kurva, neskutečný. Strašně jsem si to užil.

Máme bohužel čas už jen na poslední otázku, přitom témat k diskuzi by byla ještě spousta. A tak bych rád vyluštil ještě jednu záhadu. Dočetl jsem se na tvé Wikipedii, že prý jsi nějakým způsobem přispěl do velkého hitu "All Good Things (Come To An End)" od Nelly Furtado a Chrise Martina z Coldplay. Jenže když jsem pak koukal na Wikipedii od Nelly Furtado, tak tam už ses mezi autory té písně neobjevoval. Jak to tedy bylo? Máš na té skladbě nějaký svůj podíl?

Takto - ten song napsali Chris Martin, Timbaland a Nelly Furtado. Nelly se tehdy snažila prorazit v Německu. Ne že by byla úplně neznámá, ale nebylo to nic velkého, nebyla ještě taková hvězda jako dnes. A jeden můj dobrý kamarád z vydavatelství mi tehdy napsal: "Chtěl bys pracovat na písničce s Nelly Furtado?" Já na to, že ok. Tak mi tu skladbu poslali, následně jsme šli společně do studia shodou okolností právě i s Jamem z Jam & Spoon, to je náhodička, že?

A to proto, že jsme tehdy nahrávali - už si nepamatuju přesně, jestli to bylo "Set Me Free" nebo něco jiného - a já pak říkám Jamovi: "Poslouchej, já teď musím natočit nějaké vokály pro tenhle song." Tak jsme to udělali, poslali to Nelly a ona na to: "Miluju to!" Myslím si, že to, jak jsem tehdy skutečně přispěl, pomohlo tomu, že ta písnička se o pár měsíců později stala číslem jedna v německé hitparádě a zůstala tam snad tři měsíce. To byl tedy ten úspěch, který by jinak neměla. Ale byl to samozřejmě její úspěch, já ji jen chvíli držel za ruku při té cestě vzhůru. Vždyť to album bylo neskutečné. "Maneater", to je fantastická věc a vůbec všechno to, co dohromady zvládla nahrát s Timbalandem a v tomto případě i s Chrisem, který byl ten hlavní, kdo ten song napsal... Vážně jsem si velmi užil to, že jsem toho byl součástí, ale jsem si vědom toho, že jsem tady byl jen jakýmsi hudebním turistou. Vím, jakou v tom mám roli, užil jsem si to a bylo skvělé, že to mělo úspěch, protože jsme díky tomu pak mohli vyrazit i na společné turné po Evropě.

Řekl bych, že když jsi na téhle cestě muzikanta, jsou dveře vždycky pootevřené. Můžeš do nich nakouknout, nebo je ignorovat. A já jsem vždycky byl spíše ten, co nakukuje. Taky jsem třeba díky téhle mentalitě udělal jednu skladbu s Mary J. Blige, kde můj přínos byl podobný. Zeptali se mě tehdy, jestli bych se toho chtěl zúčastnit, já řekl, že jo, a když se pak naskytla možnost setkat se s ní osobně, hned jsem věděl, že tuhle ženskou chci poznat. Protože je skvělá. Takže když jsi populární, tak se ti ty možnosti postupně rozšiřují. Proto už nad těmi konkrétními projekty dnes tolik nepřemýšlím a spíše si říkám jen: "Srát na všechno, jdu do toho."