Jak jste na tom v kapele se vztahem k dílu Terryho Pratchetta?

Knížky Terrryho Prattchetta máme moc rádi. Je v nich dost srandy, ale i dost moudrosti a podobenství, díky kterým se k mnoha titulům rádi vracíme. A nemáme na mysli jen sérii "Úžasná Zeměplocha", ale třeba i trilogii o Johnnym nebo excelentní "Dobrá znamení", kterou napsal spolu s Neilem Gaimanem.

Může být samotný Pratchettův nepraktický a zmatený čaroděj Mrakoplaš v něčem inspirativní?

Nám se inspirací rozhodně stal. Jak Pavel Lipták mnohokrát zmínil: "Odevšad ho vyháněli, kopali ho do zadku, nedostudoval Neviditelnou univerzitu, a přesto několikrát Zeměplochu zachránil od její zkázy. No, jestli tohle není bluesman, pak už nikdo!"

Měli byste nějaký osobní příklad tiché radosti, která dala jméno vaší aktuální studiovce?

Na desce je takových radostí plno. Sice jsme přemýšleli, jak moc je zveřejňovat, protože jsou mnohdy osobní, ale jsou autentické a myslíme si, že by člověk měl mít čas takové radosti prožívat a sdílet je se svými blízkými. Protože to ony nás mnohdy posouvají kupředu a dávají nám sílu dělat dál to, co bychom dělat chtěli. Jednou z nich je třeba radost z toho, že jsme znali Petera Jurkoviče (uznávaný výrobce kytar a člen kapel Bluesberry nebo Žáha) a při vzpomínce na něj, jeho vtipy a způsob, jakým fungoval, se nám vždycky objeví tichý úsměv na tváři.

Jak se dají tiché, intimní momenty skloubit s hlasitým bigbítem?

Náš bigbít nejspíš není zas až tak hlasitý. Když jsme začínali, měli jsme sice trošku problém se žánrovým zařazením našeho bandu - na folkaře jsme byli moc tvrdí, na rockery moc měkcí, na bluesmany málo bluesoví... Ale nakonec většina lidí pochopila, že prostě hrajeme naše písničky, a protože zrovna máme v rukách elektrické kytary a paličky k bicím, zní to občas hlasitě. Dokážeme ale zahrát i akusticky. A pokud si o to písnička řekne, zaranžujeme ji třeba i s klarinetem nebo violoncellem… Jde nám zkrátka o to, aby sdělení v textech zůstalo zachováno a nálada s aranží k textu pasovaly.

Sám působíte v a cappella tělese NOmenOmen. Jak se bluesmanovi stane, že začne zpívat v mužském vokálním kvintetu?

To je tak: Já vlastně nejsem žádný bluesman. V Mrakoplaši jsem proto, že se mi vždycky líbily Pavlovy písničky. A kdyby je hrál s dechovkou, chtěl bych u toho být taky, protože myslím, že mají sílu. On ale tehdy stavěl bluesovou skupinu, tak co mi zbylo, že? No, a vokály v kapelách či a cappella soubory mě vždycky fascinovaly. Nejvíc pak ty ryze mužské. Když jsem pak dostal nabídku do NOmenOmen, byl jsem moc rád a řešil jsem jen to, zda pro ně budu přínosem. Kluci jsou skvělí a já si každou spolupráci s nimi moc užívám.

"Pod košilí" mi vyznívá jako takové povzdechnutí nad nesplněným snem koncertů na vyprodaných stadionech. Nebo je to další z tichých radostí?

V téhle písničce trocha melancholie je. Patří ale všem muzikantům, kteří u nás v Česku hrají v klubech a nepřestávají přesto, že jejich muzika třeba není zrovna mainstreamová. Čeština se na velká zahraniční pódia asi taky hned tak nedostane a chodí na ně jen pár desítek posluchačů. Hrají od srdce a tou tichou radostí může být možná i to, že to nevzdávají a dělají to pořád naplno.

Už dvanáctým rokem pořádáte benefiční koncert Mrakoplaš kontra Alzheimer, na němž vybíráte prostředky pro podporu vývoje léčby a diagnostiky Alzheimerovy nemoci. Jak jste vůbec na tohle téma přišli? Vzpomenete na první ročník?

Velmi dobře! Byl to první takový večer, který jsme sami pořádali. Byl velmi hektický, ale překrásný. Společně s námi tam zahráli Petar Introvič (frontman Bluesberry - pozn. aut.), již jednou zmíněný Peter Jurkovič, Vláďa Merta a Michal Braxatoris. Tehdy jsme netušili, že se tento projekt stane tradičním a že za těch uplynulých jedenáct let vybereme na boj s Alzheimerovou nemocí přes 750 tisíc korun. V té době jsme dokonce pochybovali, že uspořádáme druhý ročník.

Co bylo prvním impulsem pro tuhle akci?

Na ten nápad nás přivedli přátelé z Klubu Terryho Pratchetta. Začali podporovat AD Centrum, které se zabývá výzkumem a léčbou Alzheimerovy nemoci. My jsme se jimi nechali inspirovat, a protože na následky této choroby zemřel i sám autor a duchovní otec čaroděje Mrakoplaše, říkali jsme si, že bychom taky měli přispět svou troškou do mlýna. A vymysleli jsme ten náš koncept benefičních koncertů s aukcí raritních předmětů, kam přispívají sami účinkující.

V klipu k "Deja vu" se na konci kamera vznese do výšin a v záběru se otevře geometrický obrazec chodníku a vás čtyř sedících naproti sobě křížem. Jde o nějakou symboliku, nebo se vám líbila estetika této části Ořechovky?

Ořechovka je bezpochyby skvělá část Prahy, která má svou specifickou atmosféru. Symboliku videoklip ale opravdu má, to jsme rádi, že si toho někdo všimnul. Písnička sama prolíná minulost s přítomností. Vnímavý divák může při pohledu z výšky zahlédnout nejen ten zmíněný chodník do kruhu, ale i slepou uličku a pak taky cestu ven, po které nakonec odchází hlavní hrdina klipu. Tak to bývá i v životě. Nikdy dopředu nevíme, která cesta nás přivede k cíli a kdy se třeba nějakou dobu jen točíme v kruhu. Dalším symbolem pak může být i to, že pokud máme na dohled dobré přátele, každá cesta je jednodušší.

Jak vůbec vznikl nápad na klip takříkajíc na jeden záběr?

Námět vymyslel Martin Matejka, herec a scenárista z Divadla v Dlouhé. A já jsem rád, že to pojal uvolněně a videoklip nebyl popisný. S Pavlem Neškudlou, který ve videu hrál hlavní roli, a s Ditou Havránkovou, která stála za kamerou, jsme pak vymysleli koncept, který pracoval se správným načasováním a kde vlastně byly každé další střihy zbytečné. Minimalismus nám v tomto případě připadal jako nejlepší způsob, jak podpořit náladu a sdělení písničky.

Jaké máte s Mrakoplašem ambice? Přišlo mi, že by si zasloužil více pozornosti, než se mu dostává…

Že ano?! Ale teď vážně: my jsme rádi, že v dnešní uspěchané době, kdy má většina lidí dost práce sama se sebou, někdo poslouchá naši muziku. Jsme taky rádi, že jsme po těch dlouhých letech stále spolu, že můžeme hrát vlastní písničky, že můžeme jezdit do klubů a na festivaly po celé republice a že se to lidem, kteří nás poslouchají, líbí. Vydáváme desky, občas nám naši fanoušci pošlou video, kde sami hrají některou naši písničku, a občas nám děkují za to, že jim některá z nich pomohla ve svízelné životní situaci a ukázala jim, jak by mohli jít dál. Mohli bychom si snad přát víc? Jasně že bude skvělé, když naše muzika bude slyšet ještě víc, ale i tak jsme šťastní, že si plníme sny a že to naše posluchače s námi stále baví.

A co další plány s kapelou, co vás čeká?

Pokud bychom měli zmínit ty nejbližší události, tak kromě festivalů na konci letní sezóny nás 3. října čeká 12. ročník zmiňované benefice Mrakoplaš kontra Alzheimer (letos s váženými hosty Jiřím Štědroněm a Pavlem Sedláčkem) (rozhovor jsme pořizovali ještě před tímto večerem - pozn. red.), 23. října pokřtíme v Malostranské besedě LP desku "Tichá radost" (na jaře totiž vyšlo jen CD, výroba vinylu trvala déle), no, a pak se vydáme na turné, které bude mít 17 zastávek po celé republice. Zastavíme až těsně před Vánocemi - 23. prosince totiž ještě zahrajeme na legendární akci Jurkofest v Jílovém u Prahy. O všech koncertech budeme samozřejmě včas informovat na našem webu a na sociálních sítích.