Zeppelinovské inspirace Greta Van Fleet dostávají na "Starcatcher" čím dál tím víc vlastní tvář

Na americkou formaci Greta Van Fleet se - do jisté míry právem - přilepila nálepka nových Led Zeppelin. Jistě, podobností najdeme celou řadu. Bohatá muzika postavená na kytarách, vysoko posazený vokál, kořeny v blues, ale zároveň kovová tvrdost. Byla by ovšem škoda tuto skupinu redukovat pouze na nějaký zeppelinovský revival.

Slávu to ale jejím členům, hlavně v určité generaci posluchačů, přineslo. Krok za krokem, jak přibývají zářezy v jejich diskografii, se jim však daří nacházet vlastní manévrovací prostor v mantinelech onoho zeppelinovského étosu. Aktuální "Starcatcher", třetí řadovka sestavy, jejíž jádro tvoří bratři Kiszkové původem z amerického Michiganu, jde v tomto ohledu nejdál. Zároveň je krásně slyšet, jak se stále relativně mladá kapela dovede autorsky i hráčsky posouvat.

Greta Van Fleet jako by se na aktuální nahrávce zahalila do psychedelického oparu - prapodivně surreálný videoklip k singlu "Meeting The Master" budiž ukázkou i nápovědou. Desítka nových skladeb se drží ve středních tempech, kde je dost prostoru na pomalé rozvíjení kytarových motivů. Ostatně na kytarách "Starcatcher" staví dominantně.

Vzdušnost předchozího alba "The Battle Of Garden's Gate" je protentokrát zapomenuta, letošní kolekce působí mnohem syrověji a usazeněji ve svých hardrockových kořenech. Pryč je i poněkud přepálená stopáž. Tady se muzikanti vešli do rozsahu jednoho klasického LP a celku to v každém případě prospělo. "Starcatcher" se obešel bez vatových výplní a přece jen trochu se táhnoucích skladeb bez výraznějšího vývoje.

Na kratším hracím čase tak rázem vyniknou ty silné melodie, které Greta Van Fleet dokáže napsat, a také to, že je Josh Kiszka čím dál tím výraznější zpěvák. Na jeho specifickou barvu hlasu je potřeba si chvilku zvykat - vzdáleně je to něco mezi Robertem Plantem a Jonem Andersonem z Yes -, ale jisté je jedno: těžko si tohohle vokalistu s někým spletete. Tady tu desku spolehlivě táhne kupředu, přirozeně střídá ječák s hrubšími odstíny i jakousi andělskou čistotou. Opírá se o cinkající kytarový základ i stabilní, barvitou rytmiku.

Evoluce Grety Van Fleet je postupná a slyšitelně jasně promyšlená. "Starcatcher" je velice dobrá nahrávka. Je sevřená, vnitřně propojená a skvěle plyne jako celek. Zároveň je znát, že kapela se stále má kam posouvat. Tenhle příběh kluků, kteří v mládí hodně poslouchali britský rock šedesátých a sedmdesátých let, je čím dál tím košatější a jsem velmi zvědavý, kudy se vydají na další studiovce. Svoje kořeny neskrývají, pocity revivalu z prvotiny už ale pozvolna odplouvají do zapomnění. Vlastní tvář formace získává čím dál tím přesnější kontury.