"S ohledem na to, jak se k nám management Burna Boye zachoval, nebudeme usilovat o přeložení koncertu na další ročník," nechala se slyšet Zlata Holušová po konci Colours Of Ostrava. Dodala, že na vině je hlavně komunikace se zástupci zpěváka. "Doufali jsme, že dostaneme vyjádření přímo Burna Boye. Nějaké poselství jeho fanouškům. To se ale nepodařilo získat. Komunikace byla špatná," doplnila. Budiž.

Vzhledem k neustávajícím spekulacím o tom, jak to všechno ve skutečnosti bylo nebo nebylo, nakonec nevíme pořádně nic. I k nám se dostaly zaručené informace o tom, že všechno bylo úplně jinak, než jak je prezentováno, nicméně vzhledem k nemožnosti ověřit je z vícero věrohodných zdrojů nezbývá než zůstat u původní verze - na vině je interpret, komunikace festivalu byla mizerná, kompenzace žádná.

Co z toho všeho plyne? Snad jen tolik, že čeští fanoušci Burna Boye si na něj budou muset zajet někam do zahraničí. Je vysoce nepravděpodobné, že by se o něj vzhledem k tomu obrovskému haló kolem pokusil jiný promotér. Asi zase jednou nezbývá než otočit list.

Při příchodu do areálu v úvodu čtvrtého dne okamžitě zaujali neotřelí Češi Fredy & Krasty na Orlen Drive stagei. Ti měli na scéně dvojici nastrojených hráček amerického fotbalu nebo taky kytaristu hrajícího v převleku opice. Podle posledních pár minut, kdy stihli zvládnout "I Want To Break Free" společně s "Under Pressure" od Queenů a ještě se u toho málem přizabít na přistavené trampolíně, z níž zpěvák spadl přímo na obličej, to vypadalo jako velmi zábavná parta bláznů.

K zapamatování jejich jména to stačilo, někdy příště tedy musí přijít na řadu kompletní set. Možná to bude dokonalé, možná úplná katastrofa, z toho mála to zatím nelze s jistotou posoudit. Ale zaujali.

Na hlavní scéně se jako první představili Monkey Business, kteří se na Barvy vrátili po sedmi letech. Matěj Ruppert, který si večer zašel i na koncert Macklemorea, měl na sobě stejně jako zbytek kapely džínovou bundu a sukni, Tereza Černochová naopak zvolila džínové kraťasy. Zda za tou jako vždy sjednocenou image byl nějaký poťouchlý odkaz na Ondřeje Brzobohatého a jeho koníček, nebo šlo čistě o náhodu, už skupina neprozradila.

Frontman se v půli vystoupení přiznal, že na festivalu, který je letos poznamenán pozdními příchody nebo taky vůbec žádnými příchody, se i jejich klávesista Ondřej Brousek zpozdil, a tak za něj v prvních pár písních zaskočil David Straka. Tu záměnu náhodní kolemjdoucí nemuseli ani zaznamenat, stejně tak byste ale dlouho museli hledat, čím byl tento set jiný než jakýkoliv jiný, který Monkey Business odehráli v posledních, řekněme, deseti letech.

Pomineme-li odchod Tonyi Graves, můžete jejich koncertní setlist plus minus poskládat, aniž byste na nich skutečně byli: chybět nikdy nebudou "My Friends", "Intercooler", "MJ Is 50", "We Feel Better Than Jan Hus", "Sex And Sport? Never!" nebo "Piece Of My Life", tentokrát s věnováním Davidu Stypkovi. Zkrátka - chtělo by to ten program trochu občerstvit.

The Teskey Brothers jsou australská blues-rocková parta z Melbourne a na Drive stagei sice nepatřili mezi její typické zástupce (rozuměj: z podstaty věci neměli drajv), ovšem i tak z toho byla velmi pěkná poslechovka s příjemnými hlasy, ke které by si člověk nejraději sednul, kdyby bylo kam.

Interpol, jedni z mála reprezentantů žánru post-punk, na hlavní scéně oživovali odkaz Joy Division a také oni byli úplně stejní jako kdykoliv jindy. Pamětníci si možná ještě vzpomenou, jak v roce 2011 hráli na Open Air Festivalu v Panenském Týnci a na slovenském Grapeu, o čtyři roky později zamířili třeba i na německý Rock im Park.

A i dnes, po tolik letech, se vůbec nehnuli z místa. Jak koncertně, tak i co se týče studiové tvorby - sedmá řadovka "The Other Side Of Make-Believe" zní totiž úplně stejně jako všechny předchozí.

I nadále vystupují všichni členové v černém, bez projekcí, na očích mají sluneční brýle, celou dobu jsou naprosto statičtí a zásadně se neusmívají. Ono se není čemu divit, pravidla žánru (nebo jen jejich vlastní?) jim žádné kamarádíčkování s publikem vlastně neumožňují a to, že se v Ostravě nezajímali o to, co se jim děje pod pódiem, neznamená, že by je to tam nebavilo. Nebo možná znamená, to nikdo neví. Ale jsou takoví naprosto vždycky, o to tady jde.

Tudíž skutečnost, že frontman Paul Banks publiku věnoval asi tři věty a k tomu se kytarista Daniel Kessler několikrát zhoupl v kolenou, je ve výsledku mnohem větší párty, než je u nich zvykem. Z povinných hitů chyběla bohužel výborná "All The Rage Back Home", komu ale jejich přístup ke koncertování vyhovuje a imponuje mu zpěvákův krapet skřehotavý hlas, přišel si na své.

Interpol ale vždy byli a i nadále zůstávají skupinou pro velmi specifickou cílovku. Ta je sice bude vzývat do nebes a oni sami na žánrově podobně zaměřené akce určitě patří, ale masové posluchače, kteří na Colours přišli na headlinery, nemají na co utáhnout.

O Seunu Kutim & spol. už kolega Tomáš Parkan napsal vesměs totéž, co jsem ze svých poznámek v telefonu vylovil sám, dodám tak jen, že ta sóla na saxofon byla vážně nádherná. A jakkoliv jsem za podobné interprety v programu velmi rád, čistě subjektivně bych Kutiho do své osobní "best of Afrika" nakonec nedal. Nestrhl mě tolik, jak jsem si ještě před jeho vystoupením přál. V předchozích ročnících jsme tady měli jiné borce.

Macklemore si za své vystoupení vysloužil samostatný report, hned po něm si to na Liberty stagei vychutnávali The Comet Is Coming. A jakkoliv má jejich - tentokrát snad až zbytečně hlasitá - hudba specifické kouzlo a třeba v klubu musí znít fantasticky, diváky z místa spíše vyháněli.

Nemohli za to, zkrátka na ně jen v programu vyšel slot mezi dvěma vyloženými popinami, tudíž nebylo překvapivé, že si to příznivci rappera ze Seattlu nakonec zamířili třeba někam k baru.

Jednočlenný projekt s názvem Purple Disco Machine se stal jedním z největších objevů nejen roku 2020, ale i žánru EDM vůbec. A to i přesto, že funguje mnohem déle. Průlomový hit "Hypnotized" však vyšel teprve ve zmíněném roce. Od dob objevení Kyga a The Chainsmokers nepřišlo v tomto odvětví jméno s takovou aurou výjimečného talentu, které lze okamžitě považovat nikoliv za začátečníka s potenciálem, ale rovnou za hotového umělce.

Ještě loni v září jsem zejména kvůli němu vyrazil na berlínskou Lollapaloozu, na místě ovšem strašně zklamal. V útrobách Olympiastadionu zahrál bezkrevný a rytmicky rozháraný DJ set plný ohraných hitů od jiných interpretů, vlastní kousky aby člověk pohledal. Z černého koně se tak rázem stala černá ovce.

Je proto nesmírně potěšující říct, že se obrovsky zlepšil. Covery hraje stále, v Ostravě to byly například "Call On Me" Erica Prydze, "One More Time" od Daft Punk nebo "King Of My Castle" od Wamdue Project. Jenže na rozdíl od Lollapaloozy mu tentokrát vidíte na ruce i na přístroje a hlavně slyšíte, že jedna skladba přechází v druhou v naprosté harmonii. Přechody jsou tak ladné, že málem nepoznáte, že už začalo hrát něco jiného, a to je obrovské zlepšení.

Není ale jediné. Německý projekt Tina Pionteka (nebo Schmidta, chcete-li) se rozrostl také o zpěvačku a řadu tanečníků, kteří se spolu s pestrou vizuální show starají, aby se diváci ani na chvíli nenudili. Držitel ceny Grammy za nejlepší remix loňského roku (najděte si jeho verzi "About Damn Time" od Lizzo) tak předvedl jeden z nejlepších DJ setů, které jsem za dlouhé roky viděl. Garrix, Guetta, Harris a další by se od něj mohli začít učit.

A samozřejmě, spousta lidí může namítnout, že EDM nepatří na Colours, nýbrž (například) na Beats For Love, což není špatná myšlenka. Ovšem když dostanete takto vymazlený bonbónek, navíc od člověka, který své performance prokazatelně zlepšil, nezbývá než poděkovat. Takže díky. Skvělá tečka.

Colours Of Ostrava je festival, který toho dělá strašně moc správně - nabízí velký výběr jídla, které je dokonce i o nějakou tu desetikorunu levnější než na jiných velkých akcích, podporuje handicapované, v programu nabízí pestrost, vzorně varuje před deštěm, nepoužívá čipy k placení a v neposlední řadě se na něm návštěvníci cítí bezpečně.

Příklad za všechny - když se na koncertě Interpol objevil poměrně ojedinělý opilec, který byl pod vlivem bůhvíčeho, lidi si ho začali natáčet, protože nikoho podobného na tomto festivalu neviděli. Není to tu běžné. Nemusíte se bát vzít sem malé děti. A také se tady pořád něco děje, takže například k avizované návštěvě Cacao stage nakonec i kvůli komplikovanější tvorbě reportáží vůbec nedošlo. Snad příští rok.

Na druhou stranu těch chyb a přešlapů bylo letos tak moc, že i sami organizátoři musejí vědět, že to byl jejich nejhorší ročník. Lví podíl na tom má skutečnost, že dva ze čtyř headlinerů za podivných okolností nevystoupili, ti zbývající dva zase předvedli osekané sety, takže ani je nelze brát jako cenu útěchy. Kdo chodil jen po menších scénách, může být logicky spokojenější, nicméně pak se pojďme bavit o tom, proč se to neodráží v cenách lístků.

Situace s headlinery ale za tristní stav dvacátého ročníku může jen z části. Mizerná krizová komunikace k návštěvníkům nejen při duhové kauze a neschopnost sebereflexe či řádné omluvy za mnohé kiksy jsou kaňkou za ročníkem, který festivalu nezapomenou ani jejich nejvěrnější příznivci.

Jen pro srovnání - když loni na dost možná největším konkurentovi ostravských Barev, polském Open 'Eru, nezahráli Dua Lipa, Biffy Clyro a další, nikoliv proto, že by to zrušili, ale protože to po velké bouřce nebylo možné, a tudíž pořadatelé od vystupujících s největší pravděpodobností nedostali peníze zpátky, navzdory tomu všemu to svým návštěvníkům kompenzovali.

Situace s vouchery na další rok sice nebyla bez výhrad, ale přišla. Bylo to gesto. Gesto, které je ještě mnohem větším vyjádřením vztahu k zákazníkům, když si uvědomíte, že nemuselo vůbec přijít, protože podle obchodních podmínek na něj nikdo neměl nárok. Organizátoři ho však i přesto udělali. Colours Of Ostrava do uzávěrky tohoto textu nepřišli vůbec s ničím.

A to naneštěstí stále není všechno, problémem jsou i dílčí věci. Hojně diskutované placení bez možnosti využít hotovost s poměrně čitelným cílem, tedy patřičně podojit stánkaře, je věc jedna, kauza okolo kelímků a z toho plynoucího nepořádku je věc druhá. Z Colours se také stal festival, na kterém cítíte, jako by vám pořád někdo vytahoval z kapes peníze. To je místenka tady, místenka támhle. Člověk už jen čeká, kdy začne platit i v toitoice.

Někdejší chlouba ostravských Barev, tedy Gong, je bez řádné přípravy málem nedostupná a venkovní prostor, kde se program v předchozích letech alespoň promítal na plátno, nyní okupuje scéna, na které Helena Horská, poradkyně Petra Fialy, obhajuje kroky jeho vlády. Premiér se mimochodem v Dolní oblasti Vítkovice ukázal taky. Tak aspoň že se tady s dřívějším mecenášem Babišem tak pěkně vystřídali.

Míst k sezení je stále málo a jedna malá tribuna to nespasí, blikajících značek se jmény sponzorů je zase snad až příliš. A do toho všeho ještě to všudypřítomné kamení.

Možná to všechno zní až moc příkře, možná si i řeknete, že jsme ten mnohými milovaný festival zkritizovali až moc, protože ho nemáme rádi. Naopak. Velká část redakce musicserveru by vám při dotazu, který z hudebních festivalů v České republice je nejlepší, odpověděla, že právě tento. My máme Colours, ale i jiné open-airy vážně rádi. Hodně. Ale jak sami můžete vidět, pod tíhou výše zmíněných argumentů z toho Colours v roce 2023 bohužel nevycházejí vůbec dobře.

Zkrátka - festival si svým dvacátým výročím dost pošramotil reputaci a má co napravovat. Peníze by mu teď díky velké návštěvnosti a zrušeným headlinerům chybět neměly, takže do příštího ročníku by tak teoreticky mohlo být zase všechno ťip ťop. Stačí jen investovat je správným směrem.