20.07.2023 16:34 - Jan Trávníček | foto: Marie Trávníčková / musicserver.cz
Jubilejní dvacátý ročník Colours Of Ostrava prozatím nezačal úplně nejlépe. Jen co skončilo slavnostní zahájení, zaplavila sociální sítě špatná zpráva, která nepotěšila asi vůbec nikoho. Na dechberoucí vystoupení po prvním dni zatím stále čekáme, pár těch vydařených se ale už vylouplo.
© Tomáš Parkan / musicserver.cz Skoro to vypadá, jako by oslavy dvaceti let českým festivalům příliš nepřály. Když
v roce 2014 slavil dvacítku Rock For People, nedařilo se mu přitáhnout zrovna velká jména. I s odstupem patří vystoupení headlinerů
Manu Chaa nebo
Madness v kontextu celé historie akce mezi spíše nevýrazná. Pamětníci si možná ještě vybaví, že fanoušci tehdy hodně brblali nad tím, že místo velkolepých oslav přijeli umělci, kteří davy nepřitáhnou. A ne že by neměli pravdu.
Podobně vlažné reakce letos budí i ostravská hudební přehlídka. Line-up tentokrát podle kolegů z hudební branže, ale i běžných návštěvníků nepatří mezi nejlepší, a tak třeba i řada každoročních návštěvníků ročník 2023 vynechává. A když se podíváte do programů konkurenčních open-airů v zahraničí, které se konají ve stejném období, a zasníte se, co všechno teoreticky mohlo být, a i kvůli rostoucím cenám všeho nakonec není, zamrzí to. Bohužel je třeba konstatovat, že skutečných taháků je spíše méně než více.
© Tomáš Parkan / musicserver.cz Kdo poslouchá všechny žánry, ve výsledku si to své v Ostravě samozřejmě najde, koho ale nalákali například post-punkoví
Interpol, marně bude hledat další žánrové spojence, aby se mu drahá vstupenka vyplatila. A podobné je to i v dalších žánrech, jednoznačně spokojení tak mohou být snad jen popaři.
Vrátíme-li se ke srovnání s hradeckou přehlídkou, výjimkou během oněch oslav byli
Biffy Clyro - jejich sláva tehdy šla v zahraničí hodně nahoru, do Česka se ale jejich hvězdný faktor dostával se zpožděním, a tak hráli jen pro pár nejvěrnějších, načež naplno vystřelili vzhůru i u nás až o pár let později. A dle vlažného přijetí běžných návštěvníků se zdá, že podobný osud čeká v případě Colours i asi největší lákadlo letošního ročníku, tedy Burna Boye. Ale nepředbíhejme.
© Tomáš Parkan / musicserver.cz Organizátoři Colours Of Ostrava připravili pro rok 2023 v areálu drobné změny - vrátila se ukřičená diskotéka s heslem
"Dance 4 life", změnilo se zázemí hlavní scény, která po stranách získala takzvané lounge prostory, přemístil se stánek s merchem, kde sice najdeme stále více vinylů, ovšem trička s line-upem festivalu na zádech už nikoliv, a na místě někdejší Full Moon stage vyrostla Cacao stage, o které ještě bude řeč později.
Co ale zůstalo stejně zanedbané jako dříve, je povrch. I nadále je velká část areálu v režii kamení, na které si nemůžete sednout, práší se z něj a lámete si o něj chodidla. Jak dlouho ještě budeme čekat, než s tím majitelé Dolní oblasti Vítkovic něco udělají? Vždyť je to ostuda.
První den v jedné minutě - videopostřehy Pavla Parikrupy
Což nás oslím můstkem dovádí k prvnímu vystoupení na Full Moon stagei, kde je kamením vystlaný celý prostor ke stání a vůbec to není komfortní. Experimentální techno-popová formace vystupující pod jménem
Josefina Dusk, to je taková
Aurora z Wishe. Až na to, že na jejích členkách je dost vidět, že většinu své energie daly do kostýmů a choreografie, na zajímavou hudbu už ale bohužel síly nezbyly. Spuštěna byla z notebooku, který před koncem začal stávkovat, došlo tedy k nepříjemnému hluchému místu.
Mladým talentům je třeba pomáhat, o tom žádná, ale v současné době to u Josefíny Duškové & spol. na nějakou zářnou kariéru nevypadá.
© Tomáš Parkan / musicserver.cz O poznání lepší byla
LinaKaro. Někdejší účastnice SuperStar 2015 se čtyřčlenným bandem hrála na mírně utopené Rec. stagei, lidí ale přišlo víc, než byste asi čekali.
A bylo to moc milé. Potenciál nemalý, jen zpěvačku přes její doprovod nebylo vždy úplně dobře slyšet. Zaměřit by se také mohla na rozmanitější produkci, zejména v prostřední části setu jí songy ve středním tempu docela splývaly. Pozitivní dojmy ale rozhodně převažují a šťavnatý popový kousek "Once Again" budiž ukázkou směru, který by mohl fungovat. Jen tak dál a hodně štěstí.
To takové
Pam Rabbit se daří. Od doby, kdy se drobná muzikantka s arménskými kořeny pokoušela ještě coby nenápadná dívenka dostat do následně zrušeného ročníku Eurovize 2020 (vzpomene si dnes ještě někdo na Benovu výbornou hitovku "Kemama", s níž tehdy v národním kole zvítězil?), se někdejší vokalistka
Mikolase Josefa stále silněji zapisuje do povědomí českých teenagerů, jimž je její hudba primárně určená.
Na Colours na ni ale dorazili diváci všech generací, což jen svědčí o tom, že lidi zajímá, jaká je a čím se prezentuje. V tuto chvíli se zdá, že spíše než velkým hlasem boduje svou osobností a výraznou imageí. Když zahlásila:
"Dáme si depkoidní romantiku, kdy sedíš doma a nevíš, co se svým životem," přítomní jí na to nadšeně hulákali:
"Jóóó!"
Škoda jen toho zvuku, kdy ji podobně jako u předchozího vystoupení nebylo přes její kapelu příliš slyšet. Palec nahoru si ale zaslouží hlavně bubeník, jeho energické hraní bylo velmi zábavné pozorovat.
© Marie Trávníčková / musicserver.cz Polská klavíristka Hanai Rani bohužel trpěla tím, jak velké scény se jí dostalo. Její intimní tvorba funguje skvěle ve sluchátkách, je to také typ hudby, u které se dobře pracuje či studuje, ale na rozlehlé pláni za plného světla se její performance rozplizla a z potenciálně silného zážitku bohužel mnoho nezbylo. Bylo smutné sledovat, jak se postupem času hrozen diváků pod jejím pódiem neustále ztenčuje. Přitom třeba v Gongu by to mohlo mít úplně jinou sílu.
Na hlavní scéně se následně předvedli
LaBrassBanda. Bavorská dechovka byla typickým zástupcem kapel, které běžně vídáme na rozjeté a velmi oblíbené Drive stagei, na největším pódiu se ale rozhodně neztratila.
"Udělejte žraloka! A teď pomalu sjíždějte rukama od hlavy dolů a hlaďte si své sexy tělo. A u toho říkejte: 'Áááách!' " bavil zpěvák publikum neobvyklou prosbou, načež jen o chvíli později věnoval písničku rychle jezdícím cyklistům v Nizozemí nebo se pochlubil historkou o tom, jak cestou z hospody zabočil do lesa, usnul a lezli po něm brouci.
Početná sestava vystupující zásadně v typicky německých kraťasech a citující i hit "Around The World" od
Daft Punk byla neskutečně zábavná, a dokonce se jí povedlo rozpoutat circle pit, což je na Colours Of Ostrava věc naprosto nevídaná. Na takové to domácí poslouchání moc nejsou, jejich síla tkví v živém vystoupení. Přesvědčit se o tom můžete už 20. října, kdy přijedou do Prahy.
© Tomáš Parkan / musicserver.cz U
Garden City Movement je podstatné nenechat se zmást spoluprací "Summer Night" s Lola Marsch, na kterou se často ukazuje jako na vhodný vstupní bod. Ano, je to výborná synth-popová písnička dvou izraelských hvězd, ale reprezentace jejich tvorby to je jen okrajově. Mnohem výmluvnější je jejich album "Apollonia" z roku 2018, které na koncert připraví mnohem lépe.
Elektronická, indie-popová parta pojmenovaná podle hnutí, které se nejen v Tel Avivu snažilo o vyvážený poměr výstavby a okolní přírody, nedělá žádné spotřební hity. Je to trio, které vytváří náladové, poměrně rozmáchlé plochy, v nichž se refrény spíše rozmělňují, než že by tvořily páteř jeho show.
Ta se mimochodem odehrávala na scéně, která všem jeho členům byla viditelně příliš velká. Být to na intimnější stagei, působilo by to sevřeněji a snad by to i více vtáhlo. To už je ale problém, který vzhledem k letošnímu složení soupisky bude mít asi více vystupujících.
O headlinerech
OneRepublic se více dočtete v samostatném reportu. Druhý den měl být původně v režii
Ellie Goulding, ta ale své vystoupení kvůli údajné nemoci zrušila, a tak se na hlavní pódium místo ní přesune
Kavinsky, jako náhrada místo ní zahrají
Chinaski. Nezbývá než doufat, že budou mít dost odvahy na to, aby si cestou do Ostravy nazkoušeli "Love Me Like You Do". Slyšet to z úst Michala Malátného by byl fantastický triumf!
První den očima a ušima Tomáše Parkana
© Tomáš Parkan / musicserver.cz První kapelou, která se letos představila na Drive stagei nesoucí poprvé jméno dalšího sponzora Orlen, byli čeští
Frankie & The Deadbeats. Ti se snaží fúzovat country s rock and rollem, post-punkem a rockabilly. Neznělo to špatně, nastylovaní byli skvěle, ale na samotný úvod to bylo příliš poklidné, takže se při pražícím slunci diváci pod pódium příliš nehrnuli a zůstávali zalezlí ve stínu.
Vlastně mi tak ani nevadilo, že jsem z reportážních důvodů odběhl na Liberty stage, kterou otevírali
Zrní. Ti už jsou přece jen o dost známější a odpovídala tomu i návštěvnost. Přiznám se ale, že nejsou až tak můj šálek čaje, takže jsem se vrátil zpět na country, která se mezitím alespoň trochu rozjela a postupně rostlo i publikum. Když pak na samotném konci někdejší členové kapel
Hanba,
Prague Conspiracy nebo
Unholy Preachers přidali Cashovu "Folsom Prison Blues", nemalou část příchozích roztančili.
Na slavnostní zahájení jsem se vždy těšil a možná jsem letos neměl. Zatímco minulé ročníky show hrála všemi barvami a byla dynamická a svižná, tentokrát se příliš táhla a jako by i těch barev ubylo. Defilé účinkujících bylo sice neotřelým nápadem se snahou nalákat lidi na jejich koncerty, ve výsledku z toho ovšem vznikl spíš mišmaš, který příliš nefungoval. Paradoxně nejvíc pozornosti přitáhli
Mirai, kteří na festivalu nevystupují.
© Tomáš Parkan / musicserver.cz Co jsem si naopak vychutnal v celé své kráse a rád, bylo vystoupení polské klavíristky a zpěvačky Hanai Rani, která už dávno překonala hranice středoevropského regionu a má své příznivce po celém světě. V první chvíli si člověk nicméně říkal:
"Co tahle holka dělá na open-air festivalu?" Její styl na pomezí elektroniky, neoklasiky s příměsí minimalismu, ambientu a synthwave není zrovna častým pro takovýto prostor a navíc ona sama podstatnou část svého setu odehrála vlastně zády k lidem.
Na scéně měla vedle kontrabasisty hned čtyři klávesové nástroje - klavír, pianino a dvojici syntetizátorů umístěných do tvaru "U" otevřeného k publiku. Vzhledem k tomu, že syntetizátory ve spojení s počítačem využívala opravdu notně a ona sama působila velmi introvertně, viděli diváci především její zadní partie. Dlužno dodat, že to u ní není nic neobvyklého.
Nakonec to vlastně vůbec nevadilo, v jejím případě totiž hovořila hlavně hudba, takže jste v pohodě mohli zavřít oči a pouze poslouchat. Její skladby a písničky mají nápad a velmi neotřelé hudební postupy, především propojování zmíněných stylů, nehledě na prolínání vokálů. Ona sama je nejen výborná klavíristka, ale i obstojná zpěvačka, což dokázala i v Ostravě.
© Tomáš Parkan / musicserver.cz Slovenští
The Wilderness, které jsem měl chuť poznat, mě ve výsledku tolik nezaujali, a tak jsem se vydal na glo stage zjistit, jak prospěje francouzským 'Ndiaz, když budou blíže fanouškům. Nutno říct, že před pódiem měli doslova našlapáno a jejich performance rázem vyzněla úplně jinak než v rámci defilé. Se skvěle se bavícími lidmi stoupla i energie téhle čtyřčlenné formace, která svoji bretaňskou tvorbu staví na dechových instrumentech. V jejich případě festivalové představení větou, že jsou
"kapela živící se potem tančícího publika", sedí naprosto přesně.
O patrně největší překvapení prvního dne se v mém případě postarali
Garden City Movement. Ačkoli hráli už před šesti lety na pražském Metronomu, osobně jsem je zaregistroval zcela poprvé. Kytarista a zpěvák Joe Saar sice aktuálně vypadá tak, že byste mu nejraději dali pětikorunu, ale když tahle trojka spustila, začala se na vás valit skvělá a těžko popsatelná směs elektroniky, progresivního rocku, funku a soulu. Zjevně uhranula nejen mě, ale i spoustu dalších návštěvníků Colours, protože před Liberty stage se to velmi slušně zahustilo.
© Tomáš Parkan / musicserver.cz O
OneRepublic se dopodrobna rozepsal Honza Trávníček, a tak za sebe pouze doplním, že mě jejich vystoupení neskutečně bavilo, a to o mnoho více než
Maroon 5 před pár týdny v Praze.
Ryan Tedder, který navíc mluvil skvěle česky, sice není úplně bezchybným zpěvákem, ale všechno to vynahrazoval nekonečnou pozitivní energií a jakýmsi vnitřním nadšením z toho, co dělá.
Zbytek bandu mu za zády šlapal jak hodinky, a než jsem se nadál, v záplavě hitů byla hodina a půl rázem ta tam. A zaujala i vsuvka, kdy frontman zpíval písně, které napsal pro jiné hudebníky. Najednou mě to přeneslo do doby, kdy jsem poprvé slyšel "Nothing Compares 2U" v podání
Prince. A v tu chvíli jsem si řekl:
"Aha, tak takhle má ta písnička znít."