Když se v květnu 2018 v londýnském klubu Dingwalls uskutečnila řada několika koncertů projektu Nick Mason's Saucerful of Secrets, jeho stvořitelé bubeník Nick Mason a kytarista Lee Harris asi netušili, že lidé budou po rané tvorbě Pink Floyd tak lační. Původní idea totiž byla odehrát pár vystoupení. Ta však měla tak velkou odezvu, že se muzikanti rozhodli pokračovat dále.

Nakonec Českou republiku, konkrétně Prahu, navštívili již třikrát. Nyní jen zůstává otázkou, jak dlouho ještě udrží tyto aktivity při životě. Jak dlouho vydrží zdraví a zda je možné hranice tohoto projektu ještě někam dál posouvat.

Měl jsem možnost zhlédnout všechny tři show a každá byla trochu jiná. Ta první v roce 2019 ve Velkém sále Lucerny byla přesně taková, jaké asi dle Nicka byly první koncerty se Sydem Barrettem, tehdejším mozkem kapely. Bylo to hodně pionýrské, ale zároveň už dost revoluční. Převládala hravá psychedelie, která otevírala prostor pro improvizaci. A vedle mnohých dalších songů více než po padesáti letech opět zazněl "Interstellar Overdrive".

Druhá zastávka, v roce 2022 ve Foru Karlín, už byla postavena na současných vizuálních i zvukových vychytávkách, které hojně používali i Roger Waters či David Gilmour ve svých dřívějších performancích. Jistě, nebyl tam drahý videomapping, ale světelné efekty a dotáčky se značně přiblížily tomu, co živě oba zmínění pánové předvádějí. Repertoárově ubylo experimentů a naopak skladbou "Echoes" se již nápadně přiblížili k té nejslavnější éře Pink Floyd.

Poslední vystoupení, které proběhlo 17. července opět ve Foru, se mi zdálo ze všech pohledů asi nejvydařenější a nejkompaktnější. Možná i tím, že to byla teprve třetí štace nového turné po devíti měsících a muzikanti se bavili snad každou notou.

Repertoár se vlastně nezměnil. Jen světla, projekce a zvuk byly opět blíže k floydovské produkci. Nádherný, čistý a hutný zvuk. Po dlouhé době bylo možné pocítit tóny moogu a syntezátoru, kterak se vám prodírají vnitřnostmi, a to vše při čistotě každého cinknutí činelu.

Průzračnost a prostorovost soundu dávala šanci užívat si celkového audiovizuálního vjemu. Na projekcích běžely různé obrazce, světelné mraky, květiny, hvězdné klenby a mlhoviny, fotografie či videa všech členů Floydů a na ně byla přidána další vrstva upravená liquid colors technikou. Při té se nanášené temperové barvy a vzduchové bublinky rozpouštějí ve vodě a jsou poháněny vzduchem, načež tvoří neobvyklé psychedelické krajiny. Touto technikou ostatně na konci šedesátých let PF prosluli.

Ačkoliv byl setlist tak nějak tušený, přinesl i některá skrytá potěšení. Jestliže po hravém barrettovském období přichází "Vegetable Man", původně spíš jeho sólová věc, která nakonec vyšla až velmi opožděně pod hlavičkou PF, zde zazněla upravená třetina alba "Atom Heart Mother". Jeden z vrcholů a po něm další "Remember a Day" a naprosto úžasně prezentovaná "Set the Controls for the Heart of the Sun". Ta se blížila k naprostým nebeským výšinám, včetně promítaných erupcí na slunci a závěrečného úderu do gongu. Úžasná vzpomínka na koncert v Pompejích.

Druhá půle byla ve znamení signifikantního vesmíru reprezentovaného "Astronomy Domine" a následujícího vhledu do filmových výletů. Vše uzavíral epos par excellence v podobě zmíněného "Echoes".

Živě se Gilmourovi tuto rozsáhlou kompozici příliš moc hrát nechtělo. Proto je vlastně vzácnost ji slyšet alespoň takto. A byl to zážitek. Skučení větru doprovázené krákáním vran a do toho osamělý nářek albatrosa. Vše patřičně doprovozené působivými vizuálními dotáčkami a samozřejmě bezchybným výkonem všech muzikantů..

Projekce a okázalá světelná show je věc jedna. Může leccos doladit, nicméně pokud není dobrý výkon kapely a pokud je nevhodně zvolený repertoár, nezachrání to, ani kdyby na pódiu stáli holograficky ztvárnění všichni členové této party. To se naštěstí nestalo. Ansámbl kolem Nicka Masona je natolik sehraný, že o slabém výkonu nemůže být řeč.

Zmíněný Harris skvěle ovládal slide kytaru a další strunné nástroje, se kterými naprosto dokonale trefoval gilmourovský zvuk. Sem tam mu se sólováním vypomohl i druhý kytarista a hlavní zpěvák Gary Kamp (Spandau Ballet). Basu jistil a písně prokládal svým sametovým hlasem Guy Pratt. Ten samý Guy, který studiově a při živých vystoupeních nahradil Waterse a dál spolupracoval s Davidem Gilmourem na jeho sólové kariéře. Nebyla by hudba Floydů bez hradby rejstříků nebeských varhan. Ty obstarával Dom Beken a kouzlil tak, že z toho šla hlava kolem.

O srdci Pink Floyd Nicku Masonovi už bylo napsáno mnoho. Ve svém úctyhodném věku (bezmála osmdesát let) opravdu předváděl jistý výkon. Některé bloky sám uváděl. V rukou se mu mikrofon třásl, ale za bicími to byl jistý a spolehlivý stroj.

Večer s Nick Mason's Saucerful of Secrets byl skvělou příležitostí a výletem do časů, kdy rocková muzika byla mladá a formovaly se styly. Byla to doba hledání a experimentů. Mason & spol. nabídli dokonalou iluzi legendy jménem Pink Floyd. Zážitek to byl skvělý a rozhodně bude patřit k těm, které si zapamatujete stejně jako koncerty Waterse, či propršený set samotných Floydů na Strahově 7. září 1994.

Je mnoho tribute bandů, které hrají tvorbu svých vzorů bez uzardění a de facto těží ze slávy někoho jiného. Je dost kapel s původním názvem a jediným (posledním) zakládajícím členem, které prezentují původní repertoár. Tady je to někde napůl cesty. Stejně to dělal David Gilmour, dodnes tak činí Roger Waters, jen s tím rozdílem, že hudbu Pink Floyd prokládají svými sólovými věcmi. Ale co si budeme... většina návštěvníků jejich vystoupení stejně přichází s tím, že uvidí někoho z Floydů a že jistě uslyší něco z jejich starého dobrého repertoáru.

Nick Mason s novými skladbami sotva kdy přijde, a tak bych jako ideální stav viděl, aby se zakopala válečná sekyra a všichni (už bohužel jen tři bez Ricka Wrighta) mohli společně ještě naposledy stanout na jednom pódiu. Ale k tomu už asi nikdy nedojde. Škoda.