Vloni jste jel sérii akustických vystoupení. Jak na to vzpomínáte?

Mě to moc baví, protože je to úplně jiný druh komunikace. Je to jako házená a fotbal - taky je tam míč a branka, ale je to úplně jiný druh. Při akustických koncertech je interakce s divákem mnohonásobně větší a intimnější. Zatímco na velkých rockových show leze ven ta hudba a ty jednodušší slogany, na těch akustických šňůrách lezou ven básně. Jsem původem herec, takže mě baví interpretovat texty, a hlavně je tam prostor na jemný linky, což na rockových vystoupeních není. Tam to valí, duní a na jemné linky není žádné místo.

V květnu jste vydal album "Minový pole", po osmi letech od předchozího. Dřív to nešlo? Proč?

Nešlo to. Ještě před čtyřmi lety jsem si myslel, že už nic nenapíšu. Nejsem pánem múzy, i kdybych seděl dva měsíce někde u kláves nebo u počítače. Když to uvnitř nemluví, tak nemám nárok napsat slovo nebo tón. Ale pak jsem začal dostávat pocity poměrně intenzivní. Písnička "Hoří horizont", jejíž podstatou je předtucha velmi nepěkných velkých událostí, na který já sám nemám hasičák, abych uhasil ten požár. Několik měsíců nato přišel covid, pak válka. Pocit se trefil přesně. Tím se otevřela stavidla a přišly další písničky a teď jsem to douzavřel. Deska šla velmi snadno, protože když múza působí, jde to dobře. A když nepůsobí, nejde to vůbec. Nejsem schopen vytlačit píseň na sílu.

Kdo se vše podílel na vzniku novinky? Slyším zde vlivy balkánu, dětský sbor, …

Je tam všechno, dětský sbor, flétny, různí kytaristi. Sáhl jsem přesně potom, co podpoří daný text. Nejdřív mám motiv, ten mi hodí pocit, vznikne báseň a hudebním aranžmá se snažím podpořit emoci textu. Je jedno, jestli je to balkán, dechovka, elektrická kytara nebo flétnička. Nedržím žádný žánr.

Již zmiňovaná "Hoří horizont" původně zněla jinak. Proč jste ji předělal právě do této podoby?

Teď je to fakt rocková balada. Původní verze mi přišla zbytečně uplakaná. Druhá verze uplakaná rozhodně není. Byť není moc změněná v rámci aranží, ty minizměny dosáhly velkou změnu v rámci působení písničky.

V čem byla příprava letošní studiovky jiná než předtím? Ať už přístupem nebo skládáním...

Všichni jsme si to neuvěřitelně užili, jak hudebníci a já, tak zvukař Honza Zázvůrek, který měl spoustu inspirativních nápadů. Na rozdíl od posledních desek "Žito" a dalších, kdy jsem byl hodně unaven hudbou. Vše se točilo v kruhu - muzikál, deska, muzikál, deska. Múza pak drhne, sice dává, ale ne tak ráda, takže si to moc neužíváte. Protože pak je to zčásti byznys, zčásti chcete držet kontinuitu a zčásti ještě chcete něco říct. Ale už toho bylo fakt hodně, dostal jsem se do kolotoče. Z toho jsem vypadl na osm let, takže jsem si to teď užil jak malý dítě, pro který jako by to byla první jízda.

Když jsme u kontinuity, v tiskovce vaším přáním bylo: "... aby si 'Minový pole' lidi poslechli vcelku. Od začátku až do konce." Proč? Má to koncept? Je tam linka, která se táhne celým albem?

Je to knížečka zhudebněných emocí. Poslední léta jsem se celkem dost vyjadřoval k některým společenským a politickým událostem, zejména za covidu, teď to nedělám. Vrátil jsem se k tomu, že pocity dávám do písní a do textů, tak se nemusím a ani nepotřebuju pořád ke všemu vyjadřovat. Ty songy dohromady sledují určitou emoční linku, proto doporučuju, aby si to lidi poslechli celý od začátku do konce.

Začátkem roku jste hlásal, že půjde o ostrou nahrávku. Povedlo se?

Ano, je ostrá, ale není prvoplánová. Chci, aby písničky byly nadčasový, byť reflektují současné dění a moje pocity.

Otvírák "Dneska mám volno" je rozjuchaně punkový. Zastáváte názor, že víkend by měl být víkendem, čas, během kterého člověk nemusí být stále k dispozici, online a měl by si odpočinout, vypnout.

Člověk by měl vědět, když už má dost, kde má ruční brzdy. A ať se děje, co se děje, tak je ve jménu duševního i fyzického zdraví zatáhnout.

V textu tohoto songu se přiznáváte, že se chráníte před mrtvicí, a zmiňujete, že vše má svoji hranici. Dřív tomu tak nebylo?

Když jste mladší, máte víc energie. Nemusíte odpočívat a máte pocit, že všechno zvládnete. Když je člověk starší, když je toho hodně, je prostě potřeba si odpočinout, aby načerpal nějaký síly. Nedávno jsem byl měsíc pryč, psal jsem, skládal a četl jsem. Například úžasnou knížku od profesora Neubauera "Skrytá pravda Země", která mi hned zpočátku rekreace pomohla strávit volno tak, jak jsem ho opravdu strávit chtěl, intenzivně na pohodu. Neubauer totiž píše, že když člověk jede na rekreaci, měl by si uvědomit, co to slovo vlastně znamená - rekreáció, tedy znovustvoření, jedete se znovustvořit. "Dneska mám volno" jsem v rámci punku použil jako terminus technicus, ale sám se jezdím spíš znovustvořit.

Jakou nejlepší formou?

Sportem, procházkami, čtením, lítáním, mám spoustu oblastí, při kterých si odpočinu.

Když jsme u toho létání. Máte pilotní průkaz na ultralight. Stačí vám to, nebo chcete pilotovat boeing jako Bruce Dickinson?

Teď bych chtěl nalítat hodně hodin v ultralightu, získat zkušenosti a později získat průkaz na trochu větší letadla. Na boeing ale určitě ne. Jdu trochu ve šlépějích Ondřeje Soukupa, ale ten to teda dotáhl o hodně dál. Lítal v podstatě jako pilot po celý Evropě. Já zatím tak daleko nelítám. Ale ta vize, že si budu moci půjčit letadlo a zaletět si s rodinou nebo kamarády na kafe k moři… v Chorvatsku jste i s tím ultralightem za dvě tři hodinky. Ale do něj se vejdou jen dva.

Kde jste byl nejdál?

Já jsem larva pilota, mám piloťák krátce. Teď jsem zrovna letěl z Benešova na Slavonice, tam jsem si zakroužil, nedaleko je hrad, pak jsem letěl k Hluboký a zase zpátky. Jsou to dvě hodiny v letadle, kde jste sám a meditujete si. Jinak lítám z Benešova u Prahy i do svého domovského klubu do Zábřehu u Ostravy.

To by bylo dobré entrée na začátek koncertu…

To bych potřeboval přistávací dráhu, to znamená, že by museli zavřít Českomoravskou, to by asi nešlo. (smích) Navíc nesmím nad Prahu.

Co vám imponuje na létání? A čím to, že jste se mu začal věnovat až teď?

Dlouho jsem po tom pošilhával. I kvůli covidu jsem přestal závodit v autech, a vracet už se k tomu nebudu. Bavili jsme se loni s kamarádem v Ostravě, že máme takový sen, že bychom si chtěli někdy udělat pilotní průkaz. Tam jsme si u ohně a piva řekli: "Proč až někdy? Pojďme si ho udělat hned." A stalo se.

Proč se nechcete vracet k autům a závoděním?

Nedává mi už to smysl vůči vynaloženému času a financím.

Píseň "Hlavolam" je o osudu a životě? O tom, že to máme tady nalajnované?

To jsme byli právě na té rekreaci a zemřel náš milovaný švagr, bratr mý ženy, poměrně mlád, a z toho druhý den vznikl text k "Hlavolamu".

Berete psaní jako terapii?

Možná ano. Protože jsem v tom albu řekl, co jsem chtěl, a tak se cítím daleko víc nad věcí. I když to nebyl záměr, ten léčivý účinek určitě cítím.

Ptala jsem se i proto, že se živíte také jako mentální kouč. Lidi jakých profesí za vámi nejčastěji chodí?

Teď zrovna nedávno to byla zásahová jednotka z Moravy, dále to byli sportovci nebo lidi, na které je vyvíjen extrémní tlak. To je moje specializace - velký stres nebo velká psychická náročnost daného úkolu.

Byl jste někdy pod tlakem?

Často. Neholduju alkoholu a drogám, takže případný tlak a stres právě řeším jiným způsobem.

Máte sen - rád byste udělal představení o duševních silách, něco jako "Čtyři dohody". V jaké fázi to je?

Teď jsem dokončil desku a budu se věnovat doprovodu toho alba. Potom budou nějaký koncerty, ale určitě se k tomu chci vrátit. Covid mně přetrhl i mentální trénink. Měli jsme už nakoupené letenky se spoustou lidí do Thajska, kde jsme chtěli posilovat vnitřní oheň, ale covid nám to přerušil. Chci se k tomu vrátit, ale nebude to rozhodně teď hned. I to představení musí uzrát. Chtěl bych nabídnout večer mezi poučením a zábavou, jak komunikovat se svým podvědomím. Ale nespěchám na to.

V songu "Poslední nula" se mi líbí přirovnání "černé ovce, kacířův cejch, bodlák na pohovce…"

To je zrovna taková terapeutická písnička. Jak jste říkala, že psaní je terapie, tak tady to šlo zrovna ven.

Ve smyslu nebát se jít proti proudu?

Když člověk něčemu věří, tak se nemá bát, i když vás očerňují, hází klacky pod nohy. Když tomu věříte, je třeba se v zásadních chvílích ozvat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. To jsem udělal a je mi s tím dobře.

Někdo se třeba neozve…

A taky mu je s tím dobře. (smích)

"Ukolébavka" - tak trochu netradiční, kritika společnosti, rýpnutí do ztráty anonymity (všude nahrávky, záznamy), číslo s dluhy a podobně...

To je obava z budoucího směru vývoje naší západní civilizace. Vlastně nejenom západní, Čína si v tom dávno jede a my k tomu směřujeme, takže jsem to chtěl dát do veršů jako takový svůj pocit a varování.

Jako že ztráta anonymity…

Směřujeme k tomu, že brzy budeme průhlednou digitální bytosti. Všichni máme mobily. Kontrola vaší komunikace a pohybu je snadná už dnes a ve chvíli, kdyby k tomu zavedli výhradně digitální peníze, o kterých se uvažuje, tak to je totální ztráta svobody. To už o vás nebudou psát očerňující články, ale vypnou vás ze systému a nekoupíte si ani housku. Myslím, že takovou možnost moci nad lidmi by neměl žádný systém mít. Politici nejsou a nikdy nebudou žádní beránci.

To vidím, když třeba personál v restauracích nahrazují roboti…

Věci, které vypadají jako zjednodušení našich životů, se můžou ukázat jako nebezpečná zneužitelná věc v rukou psychopatů. Pohodlí a bezpečnost, v tom se často skrývá velké nebezpečí pro svobodu.

To trochu navazuje i na písničku "Reality show" - působí rozjuchaně, ale opak je pravdou: loutka těch u moci, narážka na covid, na paškál zprávy a přístup médií a jejich zacházení s informacemi…

Ano, to je takové pokračování "Ukolébavky". Byly o tom krásné dokumenty. Jsou velká mediální centra, ze kterých jdou informace a objevují se ve stejných formulacích po celém světě. V té písni se zpívá: "Agentury formátujou hlavy." Reflektuju mediální svět. Ta velká média někomu patří. Média nejsou nestranná a nad věcí, místo demokracie máme spíš mediokracii. Občas to zažívám na vlastní kůži.

Když jsme u těch vlastníků, v songu "Domnělý spasitel" se zpívá, že dav následuje Krysaře. Je to narážka na prezidentské volby, kdy národ čeká na pomyslné spasení? Je tím pomyslným spasitelem Babiš?

Ať si z toho každý odnese to svoje. Báseň posluchače provokuje, aby si o daném tématu prostě něco pomyslel. Písnička hlavně varuje, že když se něco nedaří i kvůli třeba neschopným, líným nebo zlým lidem, vždy vytvoří prostor pro nějaké divotvorné zachránce, spasitele. A před tím varuju. Mluvím o tom, že bychom si měli hodně dobře promýšlet, komu vložíme do rukou svoji důvěru. Přehřáté emoce jsou vždycky nebezpečné.

V "Aničce Malinové" vzdáváte hold neznámým hrdinům, lásce, svobodě, vlastenectví. Proč jste si vybral právě toto téma (Malinová ukrývala Gabčíka předtím, než spáchal atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha)? Co vás k tomu vedlo?

To téma si vybralo spíš mě, neměl jsem záměr psát o Aničce Malinový. To bylo tak, že jsem v noci skončil nějakou práci, poslouchal jsem kratičký starý demo motivy, zazněl mi klavír a napadly mě první verše: "Pro sebe ušetřím poslední včelu." Tak jsem začal pátrat, kdo pro sebe ušetří poslední včelu, kdy a v jaký situaci, až jsem se dostal do krypty k našim výsadkářům. V té temné a děsivé atmosféře viselo nějaké dívčí jméno, tak jsem druhý den volal svému kamarádovi Edovi Stehlíkovi, což je vojenský historik, a ptal jsem ho, zda je možný, že by nějaký výsadkář v poslední okamžik myslel na své děvče. Ten mi řekl, že Gabčík mohl myslet na Aničku Malinovou. Když jsem slyšel to její jméno, tak jsem věděl, že uhodil hřebíček na hlavičku. To téma si mě samo vybralo a já se tomu nebránil.

Stává se často, že si vás vybere téma samo?

Když múza působí, tak občas ano. I v rámci "Hlavolamu" jsem se probudil s veršem refrénu: "Za ty brány už nevidím, kam všechno jsoucí unáší proud," a všechno pak šlo samo.

"Blanický manifest" hájil svobodu v roce 2020, mířil proti lockdownu a tomu, co se za covidu dělo. Tehdy jste sepsal desatero jako východisko pro návrat ze vzniklé krize…

Ano, je to o tom, že část národa zapomíná, jak je důležité se v klíčových chvílích ozvat nebo jak je důležitý voličský hlas. Spousta lidí k volbám nechodí a mávne rukou, že jsou zfalšované nebo zbytečné. Kdyby lidi chodili do komisí, tak si to sami můžou zkontrolovat. Volby jsou jediným momentem, kdy běžný člověk může zasáhnout do politiky. Lidi to právo často nevyužívají, i když předkové umírali za to, abychom ho dnes měli. Obyvatelstvo bylo za covidu často protiprávně a nelogicky šikanováno, tak jsem chtěl upozornit, že v hlasu lidí je moc, a když jich bude dostatečný počet, tak si můžou říct: "Stop, tohle nám nedělejte, to je protiprávní jednání, které navíc odporuje logice." Chtěl jsem vyburcovat skutečný odpor proti drzým zásahům do našich práv a nelogičnosti některých opatření.

To jste se setkal s nepochopením…

Určitě, část veřejnosti mě odsoudila, i média. Mně to ale nevadí. Ve chvíli, kdy všichni vědí, že očkovaní lidé jsou stejně nakažliví jako neočkovaní, a neočkovaní nemohou vůbec nikam, aby se vyprodaly ještě další a další vakcíny, tak nemůžu mlčet. Toto byl hlavně byznys jak kráva, a tak bouchnete do stolu a jezdíte po republice a říkáte lidem: "Kurva, vzbuřte se proti tomu!"

Cítíte se být hlasem lidu?

Několikrát jsem použil slovo zesilovač, které bylo samozřejmě zesměšněný. Ale ono tomu tak doopravdy bylo, protože můj hlas je slyšet, ať chcete, nebo nechcete. Já jsem vidět a ve chvíli, kdy je spousta lidí, kteří se nedostanou do médií nebo jsou naopak médii nálepkovani, viz profesor Beran a další odborníci třeba ze SMIS, tak vy ten jejich hlas dost efektivně zesílíte, stejně jako hlas všech ostatních, kteří nejsou slyšet. Ale necítím se jako lidový vůdce. Jako hlas části lidu někdy ano. Když mě opravdu něco naštve, tak se ozvu. To jsou takový moje výpady, pak se zas vracím k hudbě, kde je moje místo.

Co říkáte na to, že vašemu kamarádovi Miroslavu Ševčíkovi (ekonom, děkan VŠE) měli zlé, že se účastnil nedávných protivládních demonstrací?

Mně přijde opravdu dehonestující, jak se někteří lidé vyjadřují o jiných lidských bytostech, i to lití špíny na hlavu jiných lidí. Pan Ševčík si může myslet, co chce. Tento vyhrocený příběh o útoku na muzeum se mu snesl na hlavu neprávem. Pro mě je to člověk, který poskytl za covidu půdu pro to, aby se tam mohli scházet opravdu experti na ekonomiku, vakcinaci, epidemie, a velmi silně se osobně angažoval, abychom tohle dokázali transportovat politikům. Ti nás s tím pak sice vyhodili, ale alespoň jsme udělali vše, co bylo v našich silách. Můžu kvůli tomu říct o Mirkovi Ševčíkovi, že tak, jak jsem ho měl možnost já poznat, je to silný a slušný člověk.

Desku uzavírá píseň "Minový pole". Čím je natolik výrazná, že se až vryla i do názvu nahrávky?

Je nejstarší. Poslední roky mi přijdou jako minový pole. Jednak naše i světová politika, jednak to, co řeknete, i co neřeknete. Je to, jako kdyby byly všude nášlapný miny. Písnička vznikla před lety jako kousíček, pak múza odešla. Myslel jsem, že už ji nikdy nedopíšu. Ale múza zase přišla, dopsal jsem a pojmenoval tak celé tohle album.

Na 4. listopadu, den vašich narozenin, chystáte koncert v O2 areně. V čem bude speciální, krom toho, že uslyšíme nové písničky? Hlásá totiž v podtitulu, že to bude "nářez jako prase". Slyšela jsem, že tam budou i speciální nástroje, třeba dechové. Co je na tom pravdy?

Bude tam hodně umělců, muzikantů, bude tam poměrně početný smyčcový orchestr. Dále chceme silný výtvarný koncept. Jedná se o velký koncert po dlouhé době, takže si to my i lidi užijeme. Když to není často, tak je to skvělý. Poslední koncert tohoto typu jsem měl před pěti lety, když mi bylo padesát, takže se urveme ze řetězu.

Nedá mi to nezeptat se na kouzelníka Žita. Moc lidí to tehdy nepobralo, mysleli si, že jste zbláznil, přitom šlo o projekt, který vyzdvihuje žití. Proto jste si stanovil sedm kejklí, cílů, kterých jste chtěl dosáhnout? Povedlo se splnit všechny kejkle?

Splnil jsem jen nějaké. Základní záměr byl umělecký projekt "Žito", který měl vyvrcholit filmem "Odžito". Chtěli jsme nabídnout určitou specifickou a velmi atraktivní cestu mentální přípravy, tréninku a zpropagovat to celovečerním filmem. Udělat to celosvětově. Producent, který to zajišťoval, sliboval sehnat 190 milionů korun, protože rozpočet jenom na ty kejkle byl 200 milionů. Nejenže je nesehnal, ale spíš učinil opak. Celý projekt jsme museli zastavit. Protože jsem se toho tak lehce vzdát nechtěl, tlačil jsem to dopředu až do chvíle, kdy už nebylo za co tlačit. Je to můj první a doufám, že i poslední marketingově a obchodně neúspěšný projekt a celá věc se uzavřela.

Je to škoda, protože kdyby tam byly ty finance a kdyby tým marketingu a detailního zpracování byl opravdu profesionální, mohl to být opravdu velký, mezinárodně úspěšný umělecko-koučingový projekt. Proto byla zvolena i mezinárodní tematika těch kejklí. Koučing má k umění blízko a na těch akčních prvcích se dalo krásně objasnit, jak to funguje, a hlavně prokázat, že vám psychika funguje v rámci stresové situace se žraloky, kdy vás kousnou, nebo i to, že vám psychika funguje i při úrazech, se kterými jdete do zápasu v thajským boxu s dvojnásobným mistrem světa. Tam šlo krásně a poutavě představit způsob práce s podvědomím a udělat dvojí zásah - umělecký a koučingový. Vzal jsem si ale moc velký sousto. Nevadí, jsem rád, že jsem to zkusil a prožil skvělé období, ač byl konec takový, jaký byl…

Hrálo v plnění kejklí roli i mužské ego?

Ne, to byl umělecký projekt udělat velké haló, obří show. Nepřemýšlel jsem, nakolik v tom hraje roli ego. Potřeboval jsem si odpočinout od neustálého skládání hudby. Systém koučingu, který jsme vyvinuli, mi přišel natolik zajímavej, že jsem to chtěl spojit a prodat to po celém světě. Bez filmu a velkého příběhu by to nešlo.

Ohledně financí jsem v médiích zahlédla zprávu, že vaše firma Žito je v insolvenci…

To se k tomu vztahuje. Již před lety, když jsem poznal, kam se to řítí skrz pana producenta, který ostatně napáchal mnoho škod i jinde, jsem to celé předal právníkovi, aby to skončil a uzavřel. Táhne se to léta, ale už to spěje ke konci.

Jeden váš rozhovor měl titulek: "Neumíme snít bláznivé sny." Co nejbláznivějšího jste zažil? Je to mimo uvedený seznam kejklí?

Myslím, že Žito byl vrchol, nejbláznivější etapa mého života. Nelituju ani sekundy. Jediný, co mě mrzí, že projekt nedopadl finančně dobře. Hlavně kvůli jedinému poctivému investorovi, který tomu projektu spolu se mnou opravdu věřil, Karlovi Janečkovi.

Litujete něčeho v životě? Udělal byste něco jinak?

Ne. V pětapadesáti se chováte jinak než ve dvaceti. Nejde teď nahlížet na dvacetiletý, třicetiletý, čtyřicetiletý jednání současnou optikou. Je jasný, že když bych se vyskytl jako padesátiletá zkušenost v těle dvacetiletýho Landy, jednal bych jinak. Během života vás ovlivňují různé proudy, emoce, strhávají vás různé řeky a všechno prostě bylo tak, jak muselo být.

Když jsme u těch neobvyklých aktivit, jednou jste někde prohlásil, že byste rád včelařil a měl čtyři úly. To jste myslel vážně?

Myslel, ale pak jsem objevil létání a ještě to odsunul. Ale ty včely mě neminou.

Máte ještě nějaký další sen?

Chtěl bych dopsat a přepsat "Klíč králů". Ten v sobě nesl spoustu lahůdek, které bohužel nepřenesl na diváka, nejen protože jsem ho v té době pořádně nedokončil. Hlavní chybou bylo, že hluboký alegorický texty prosvištěly v rockově operním stylu tak rychle, že člověk neměl čas to vnímat. V tom je třeba "Krysař" daleko lépe pojatý, divák má na všechno dost času. Muzikálu "Klíč králů" dlužím jako autor mnohé, tak bych mu to chtěl vrátit. Nespěchám, není kam. Nemám velké sny, ale mám spoustu snů.

Prý chcete obnovit i muzikál "Tajemství".

Ano, budeme ho obnovovat příští rok v divadle Kalich. Třeba do "Krysaře" vůbec sahat nechci. Aranže jsou dělané ve formě raných devadesátek, určitě by je šlo vyumělkovat, vylepšit, ale chci, aby to zůstalo jako skanzen. To se ovšem netýká "Tajemství". Tam je ta horká jehla trochu cítit, takže do něj ještě autorsky hudebně hrábnu.

"Krysař" se hraje doteď a už přesáhl dvoutisící reprízu…

To je absolutní zázrak, vůbec to nechápu.

Neplánujete obnovení divadelního představení "Tajemství zlatého draka", které se hrálo v Brně? Kamarád na tom byl a moc si to pochvaloval…

To se pojí hlavně s osobou Zdeňka Plachého, který byl kamarád, brněnský umělec, divadelní mág. Bohužel už zemřel a bez něj to nemá cenu, takže to rozhodně neplánuju.

Chtěl jste s tím ale i na pražskou scénu...?

Až po Brně. Zdeněk byl ředitelem brněnské Mahenky a chtěl to hrát tam.

Celkem v ústraní, aspoň pro mě, je vaše spolupráce s Hapkou a Horáčkem. Songy nalezneme na albech "Strážce plemene" a "Citová investice". Jak na tuto kooperaci vzpomínáte?

Skvěle, měl jsem Petra moc rád. Byl to umělec, bohém. Jestli je synonym pro slovo bohém, tak bych řekl, že Hapka. Byla to pro mě čest. Z dnešního úhlu pohledu, když už tu Petr není, si tu spolupráci považuju ještě o to více.

Otázka na závěr: co vy a bojové sporty?

Teď tahám buliny, kterým se dnes říká kettlebelly. Takový železný koule, se kterými cvičili už Frištenský nebo Fridolín Hoyer. Určitě se v létě vrátím k thaiboxu, samozřejmě rekreačně. Měl jsem nedávno úraz, a tak mám nově v ruce železo. Cvičení mám jako meditaci, je to pecka. Thaibox i buliny, to jsou pro mě výjimečný chvíle práce s vnitřní energií. Strašně mě baví napojovat se na oheň železa. Anebo vnímat a proměňovat energii země v energii ohně v každém úderu.