Plnější areál byl už zhruba kolem druhé odpoledne. Hustěji v pivním stanu, o něco delší fronty u klobás, falafelu, pivních speciálů i grilovaných specialit. Kdo by byl kdy býval řekl, že bude rád, když uvidí delší fronty. Na třetím dnu Basinfiru to tak bylo. Člověk si v tu chvíli oddychne i za organizátory. A protože šetřím síly - program je v sobotu nabitý a přece jen je to už třetí den -, na festivalovou louku vcházím právě ve chvíli, kdy dohrávají progresivní thrasheři Urne.

První set, který si tak dávám, jsou olomoučtí metalcoristi Sunset Trail. Velké pódium jim sedí a jejich místy hodně linkinparkovský nu-metal přítomné až velmi překvapivě rozhýbal. Hlavně prostorově náročná choreografie dvou borců přede mnou vyvolávala pozitivní údiv a leckterý z kolemjdoucích se zastavil, podíval se, případně natočil.

Sunset Trail svou zhruba půlhodinku odehráli velmi energicky, a přestože si myslím, že metalcore je už poněkud za zenitem, tohle naživo stále hodně baví. Palec nahoru.

Nizozemští Pestilence platí za klasiky kontinentálního death metalu a jako takoví prostě táhnou. Techničtí, ale zároveň siloví Holanďani v čele s Patrickem Mamelim jsou koncertní jistota. Jejich muzika sice nepřináší příliš zvratů, v podstatě se nese v jednom naostřeném tempu, jejich energie ale doslova válcuje. Starosvětsky pojaté, ale stále originální a s nakažlivou energií.

Velkým lákadlem soboty byli, jak se ukázalo, Hämatom. Tady ale budu asi trochu příkrý. Němečtí Rammstein z Wishe sice hrají tvrdě, hezky to dusá do tance, ale snaha přiblížit se celosvětově známějším kolegům doslova bije do očí. Celé to působí tak nějak papundeklově, na sílu a směšně. To když třeba z kytar začnou létat jiskry. Jak originální a vůbec nic to nepřipomínalo, stejně jako bubeník plující po rukou diváků.

Tenhle electrometal aus Deutschland chce strašně být něčím, co prostě není - a nikdy nebude. Inu, proti gustu… My se ale asi kamarádit nebudeme.

To s následujícími teutonskými souputníky Tankard je to jiná. Jejich setu jsem byl přítomen už potřetí, a ačkoliv jsem si je vychutnával jenom zdálky, neviděl jsem je takhle spokojené, radostné a energické. Jistě, ten výkon je jiný než u mladých kapel à la páteční Evil Invaders nebo Vektor, přesto má jejich thrash postavený kolem piva a hospodské kultury své kouzlo.

I na větší vzdálenost zabodovali. Rychlostí stíhačky projeli svou diskografií, dali ochutnat z loňské desky "Pavlov's Dowgs" a dobře bavili. Oni se totiž, zvlášť v písních jako "The Morning After", "One Foot On The Grave", "Beerbarians" nebo "A Girl Called Cerveza", neberou ani trochu vážně.

Dost vážně se naopak brali následující Paradise Lost. Jejich vystoupení sice zdobily sluneční paprsky, vytvářející v souhře s kouřem na jevišti poutavé efekty, výkon samotných hráčů ovšem nebyl z nejlepších.

Že jsou zadumaní Seveřané z britského Halifaxu v pódiové prezentaci spíše introvertní, na tom není nic divného. Ale nemůžu se zbavit dojmu, že Nick Holmes prostě nebyl v kondici. Zpíval o něco výše a tak trochu působil dojmem, že to chce mít rychle za sebou.

A to byl ten set lahůdkově devadesátkový, doplněný několika zářezy ze stále aktuálního alba "Obsidian". Gotický rock, doom metal, growl i čistý vokál, všechno bylo na svém místě, ale tentokrát to ve Spáleném Poříčí bohužel úplně nefungovalo.

Ville Valo alias VV byl docela otazníkem. Pro mnohé too much pop (reakce po oznámení právě tohohle vystupujícího nebyly bezvýhradně nadšené), relikt přelomu tisíciletí, love metal. A přesto to byl jeden z nejlepších okamžiků, které letošní Basin nabídnul. A poslouchat Ville Vala před kulisou zapadajícího slunce, to byl kýč jak bič a zároveň kouzelný a nezapomenutelný zážitek.

Hodinový set patřil zhruba z poloviny sólové tvorbě z alba "Neon Noir", druhou složkou setlistu byly hitovky z éry HIM. A všechno to spolu dobře lícovalo, popově se klenulo i metalově riffovalo. Všechno spojoval, slovy Pražského výběru řečeno, divnej patron Ville. Vyhublý, s propadlými tvářemi a podmalovanýma očima, skrytý pod bekovkou, jen lehce se pohupující do rytmu a občas sázející mírně creepy úsměvy.

Přesto byl jakési ztělesněné charisma a těžko z něj spustit oči. Euforické momenty u "Join Me To Death", "Right Here In My Arms" byly doslova hypnotické, své místo si ale vybojovaly i nové kousky ze zpěvákovy sólovky. A třeba hitová "Run Away From The Sun" zahrála přesně na ty správné, temné struny v duších. Tady ten, do jisté míry, risk Obscure Promotion vyšel.

Z úplně jiného soudku byli Airbourne. Už od brzkého odpoledne oproti předchozím dnům mírně zvýšená hlasitost stage napovídala, že se tady chystá solidní nářez. Muzikanti na jeviště vlétli skutečně s intenzitou leteckého náladu. Hradby marshallů, světelný park, ale hlavně hudební energie, v níž se míchal naostřený zvuk AC/DC s ozvěnami melodiky Kiss.

Venku už se citelně ochladilo, ale frontman Joel O'Keeffe pobíhal po jevišti i po molu jen do půl těla a do toho si ještě stihl pohrát na barmana a kapele a pár jedincům z řad diváků namíchat drink. Tohle byl čistý hard rock, pocta rock'n'rollovým hrdinům v čele s Lemmym Kilmisterem, intenzivní, přímočará, neskrývaná. A se skvělou, pozitivní energií.

Sobota, třetí den festivalu, byla plná skvělých vystoupení a to ještě večer uzavírali blackaři z Portugalska Garea. Přiznám se, že jsem je neviděl, únava si vyžádala svou daň. A pořád nekončíme. Závěrečný den přinese třeba Fever 333, Pain nebo progrockový tandem Haken a Riverside.