Pavla Milcová patří k těm několika z širšího okruhu písničkářek, které v Česku zná "pár zasvěcených", protože se do širšího povědomí nedostanou vzhledem ke své mediální neprodejnosti. Přitom hudebně nejde o žádnou nestravitelnou alternativu, spíš naopak, v rádiích by se mohly jejich skladby hrát bez větších problémů. Ačkoliv je každá hudebně trochu jinde, nelze nevzpomenout na již "provařenější" Ivu Bittovou či Radůzu, která se nedávno rovněž představila s novou deskou.

Ačkoliv je novinka "Apollo 14" již třetí deskou Milcové (a spolupracovníků), pro mě osobně je to první důkladnější seznámení s její tvorbou. S jejími předchozími dvěmi, samonákladem vydané "Benighted" s kapelou One Off z roku 1995 a " Pavla Milcová & Tarzan Pepé" s Peterem Binderem z roku 1998 (za kterou získali cenu kritiky Žlutá ponorka), nemohu tudíž srovnáním sloužit. Ale jak se dá vyčíst z reportu ze křtu novinky od mého kolegy, tvorba Milcové nedoznala žádných stylových kotrmelců.

Co vás tedy na debutu u velké firmy čeká? Z předchozích řádků a označení "písničkářka" lze odvodit hodně. Nečekejte táborové folkovky, ale na druhou stranu tvorba Milcové vychází z jednoduchých, na kytaře složených a postavených skladbách. Ale to by bylo málo. Díky spoluhráči Peteru Binderovi, který obsluhuje kytary, basu, mandolínu, klávesy, bicí a perkuse, a jediným dalším spoluhráčem na housle a violu hrajícímu Stanko Palúchovi, mají skladby mnohem pestřejší aranžmá. Společné mají odlehčenost, až průzračnost (určitě i díky hlavně perkusním rytmům, žádné kopáky), kterou možno označit z nedostatku jiných slov jako folkovou. Binder, velice uznávaný studiový hráč, ornamentuje skladby svými tu vyhrávkami na kytaru, jinde hrou na klavír, Palúch místy podporuje řečené houslemi. Díky různým Binderovým krabičkám však lze v některých skladbách zaslechnout relativně nenápadné náznaky moderní doby.

Na desce přítomné úpravy dvou lidovek zapadají k ostatním kouskům bez problémů. Kvalitní zpěv autorky většiny skladeb místy připomene (v dobrém) již zmiňovanou Bittovou (úvodní lidovka " Červené jabl'čko"), oproti ní je méně "alternativní", taková "Launderette" budiž lehkou výjimkou, jediná skladba, která výrazněji koketuje s "rockem". Naopak "Taxikářův smysl pro humor" je countryovka jak vyšitá. V poslední skladbě využila klasiky od Irvinga Berlina.

Až dosud samá pozitiva (bez sociálních jistot), ale najdou se i otazníky. Ačkoliv je směs, kterou míchají Milcová a Binder, jistě originální, bezmezný obdiv mých kolegů tak úplně nesdílím. Všechny skladby jsou příjemné, přestože Binderova klouzavá kytara v daném momentu funguje výborně, na konci desky je těžké si vybavit konkrétní skladby. Také ve starších recenzích tolik chválená pestrost pěveckého projevu je dosti omezená, různé polohy jsem na desce moc nezaznamenal, ačkoliv je jasné, že na ně Milcová má. Největším mým problémem ztotožnění se s deskou jsou texty. Nejsem zrovna příznivec polopatických textů, ale většinou je na mě autorčiny poetiky, obraznosti a hravosti až příliš, nemohu se zbavit dojmu jen poskládaných slov do rýmů, ovšem bez valného smyslu a soudržnosti, a to i při předpokládané snaze o odlehčení (např. "Žabka oranžová", "Apollo 14", "Pan Tečka", "Launderette"). Už čistě technickou poznámkou je otázka, proč vydávající firma nezajistila autorce trochu propracovanější (práce pro studenta na tři hodiny) a aktualizovanější (třeba uvést toto CD do odkazu Info o CD by se víc než hodilo) webové stránky.

Vzhledem ke značnému podílu Bindera je také otázkou, proč není uveden jako spoluautor, ale to bude asi marketingový tah. Ale jestli to pomůže prodejnosti desky, tím lépe. Byla by totiž škoda, kdyby tahle nahrávka zapadla. Bez ohledu na mé subjektivní výhrady k textům se v rámci tuzemské scény rozhodně jedná o kvalitní desku, která má šanci být přístupná širokému publiku (a nesmrdí na sto honů kalkulem).