J.A.R. mají novou desku! To je zpráva, která éterem nezní tak často, ale když na ni dojde, bývá to docela událost. Ať už v tom pozitivním, nebo negativním smyslu. Když navíc kultovní kapela oznámila titul "Jezus Kristus Neexistus?", dala jasně na srozuměnou, že s přibývajícími roky rozhodně nehodlá měknout.
Říká se, že s přibývajícím věkem přichází zklidnění, moudrost a nadhled - a též privilegium říkat věci bez obalu. Ústřední čtveřice
J.A.R., tedy hudební mastermind
Roman Holý a trojice vokalistů Ota Klempíř,
Michael Viktořík a
Dan Bárta, už překročila padesátku, tři ze čtyř dokonce pětapadesátku. A protože tahle banda byla vždycky tak nějak mimo kategorie a očekávatelnost, děje se na novém albu "Jezus Kristus Neexistus?" téměř opak.
J.A.R. plně využívají výše zmíněného privilegia, ke zklidnění mají stále daleko. A nadhled? Ten měli odjakživa. Desetihlavá formace ani po šesti letech od předchozí studiovky "Eskalace dobra" nikterak neubrala na drzosti a přináší kolekci dvanácti skladeb (+ intro "Biliony kilometrů" se samplem sci-fi filmu Jindřicha Poláka "Ikarie XB-1" a trojice závěrečných miniaturek "Kluci z JARu", "Drogy" a "Punk").
A je to jízda, která nebrzdí a nese se na vlnách specifické poetiky, které není nic svaté. Inu, ideální kapela do místy až přehnaně korektní doby. Parta kolem Romana Holého nikdy netvořila muziku, kterou si běžně pustíte k nedělnímu obědu u babičky, a na aktuálním počinu je snad vše pro ni typické dotaženo ještě o stupeň dál.
Absurdní humor, sprosté vtípky, verše, které mnohdy působí jako čirá improvizace, slovní hříčky, macho přístup k věci. Všechno tu je a v mnoha ohledech mnohem tvrdší, vyhrocenější, texty přitom nepřicházejí o nadhled.
J.A.R. nešetří nikoho - mihne se tu Gott, Sid Hošek,
Marilyn Manson i
krysař Landa, herečky a zpěvačky, které slávu získávají poněkud jinak než talentem - a nic -
"Z východu pošlou vtip, za humny je hřib," zazní tu v songu "Doba bubák" a je to trefa přímo na komoru.
Songy Jednotky Akademického Rapu měly vždycky silné a nosné slogany a tady jich pánové vysypali z rukávu skutečně spoustu.
"Řekla mu úča, Viktoříku, ty nemáš fjůča",
"Spojuje je reggay, ale on je ne-gay" či smířené
"Nemám na to, mrdám to" aspirují na legendární hlášky.
Je pravda, že i na
divočáky z JARu přicházejí místy záchvěvy stáří, ale oni jsou si toho vědomi, a i když se píseň "Šedesát" ve své první části tváří jako melancholický obraz stárnutí, od Bártova jemného refrénu se tón změní. To když se Klempíř chválí, jak dobře na tom v šedesáti je (
"Mám obdivuhodnou kapacitu plic") a Viktořík mu realisticky kontruje (
"Cigaret padesát, někdy i víc").
Jakkoliv totiž J.A.R. střílejí kolem sebe, nejvíc humorných špílců míří sami na sebe. Hraje jim k tomu tu typický funk, tu již méně typická hutná elektronika ("Poslední rváč"). Více než třiatřicet let na scéně ani kultovní status nijak muzikantům nebrání, aby se posouvali, byť jen drobně, v rámci očekávatelného stylu, a v prvé řadě se bavili. To se pak propisuje do záznamu a přenáší i na posluchače.
"Jezus Kristus Neexistus?" je ozdobeno velice dobrou produkcí, zvuk má energii, hmotu a taky spoustu drobných detailů a ozdobných kudrlinek, které se v mixu dovedou prosadit. Klíčová je samozřejmě i srozumitelnost vokálů, žádné slůvko se neztrácí a když už, je to záměr jdoucí směrem ke dvojznačnosti. Ať si mozek přečte to, co chce.
Jestli lze albu něco vytknout, tak je to snad až přílišná mechaničnost ve stavbě skladeb. Mustr rapová sloka - melodický refrén - rapová sloka se tu opakuje až příliš často. Bez minuty hodina stopáže je na desku, kde se toho nejvíce děje právě ve slovech, na uposlouchání docela dost, poněkud do počtu jsou i tři poslední miniaturky. Celkově novinka působí hodně mozaikovitým dojmem. Některý fór či hudební nápad se trefí lépe, jiný cíl jen
štrejchne, něco jde mimo. "Jezus Kristus Neexistus?" hodně míří k posluchačům, kteří jsou svébytnou poetikou formace již poučeni, ti si tenhle gejzír nápadů (na různé kvalitativní úrovni) užijí nejvíce.
Zmrdci z J.A.R. sice platí za jedny z otců zakladatelů rapu u nás, ty doby už jsou ovšem dávno pryč. Stylově se sice trochu posunuli, představili produkčně promakanou nahrávku, přesto je "Jezus Kristus Neexistus?" docela retro. Nicméně retro drzé, trochu dlouhé a uzavřené ve svém vlastním světě, ale po většinu času velice zábavné.