Jestliže je podstatou rockové hudby upřímnost a věrohodnost a vše ostatní je již jen jakási marx-leninská nadstavba, pak Létající cirkus je více než čím jiným sdružením kapel pevně ukotvených u samých kořenů této muziky. Přemýšlíme-li, co mají všichni zúčastění společného, můžeme zjednodušeně konstatovat, že se jedná o hudebníky tak či onak propojené s kultovní Hudbou Praha, kteří si přizvali na turné Skalickou Vegu. Najdeme však ještě přesnější charakteristiku - Létající cirkus tvoří duchovně spřízněné skupiny, jejichž tvorba nestojí na instrumentálních exhibicích (přítomní mistři svých nástrojů prominou) a nepadá s image rockových avantgardistů. Při sledování všech kapel se až neodbytně vkrádá do mysli posluchače pocit, že tady skutečně jde zejména o radost ze společného hraní; rock je pro zúčastněné nejlepším (či dokonce jediným?) prostředkem, jak sdělit světu to, co sdělit chtějí či musejí. To jsou ty pověstné "tři akordy a pravda". Když se podaří těm na pódiu dostat na stejnou vlnu i ty "pod nimi", pak běhá mráz po zádech i bez desítek kamiónů techniky a stovek světelných efektů.

Přivézt Létající cirkus na Střelecký ostrov byl jistě výborný nápad a pořadatelům za něj patří poklona. Celý program provázela uvolněná atmosféra a nezbývá než litovat, že drtivá většina vystoupení se odehrála sice v pozdním, ale přece jen odpoledni, což jim trochu ubralo na sugestivitě. To však byla - spolu s trochu matoucími informacemi o plánovaném začátku v různých médiích - jediná skvrnka na jinak bezchybně zvládnuté akci.

Jak už je zvykem, první na pódium nastoupilo Divoký srdce tvořené otcem zakladatelem Michalem Ambrožem a velkou částí skupiny Nšo-či. Kdo zažil první koncerty této formace (jako autor těchto řádků), musí smeknout před pokrokem, jaký pánové za několik let společného hraní učinili. Jestliže kdysi šlo a jakousi náhradu za rozpuštěnou Hudbu Praha a při každém vystoupení se čekalo na to, co z repertoáru své dřívější kapely Michal Ambrož zahraje, dnes jde bez jakékoli diskuse o skvěle prezentovaný a naprosto autentický bigbít. Ten má sice jasně rozpoznatelný rukopis daný osobou lídra kapely, ale jinak jde o zcela plnohodnotnou a v rámci možností žánru originální muziku. Divoký srdce patří mezi jednu z našich největších koncertních jistot a to rozhodně není málo. Navíc má za sebou dvě vynikající desky a před sebou - doufejme - slibnou budoucnost.

Po krátké pauze nastoupil Echt!, který nedávno oslavil patnáct let své existence a o jehož vystoupení platí do značné míry stejná slova jako o Divokým srdci. Skupina kolem dalšího "pákisty" Karla Malíka zahrála standardní průřez svým třemi alby, z nichž každé patřilo ve své době mezi to nejlepší, co se na naší hudební scéně urodilo. Kdo Echty! zná, ví, jaký asi jejich koncert mohl být; kdo ne, tak by si měl tuto mezeru ve vzdělání co nejdříve zaplnit. Kdyby pánové zpívali anglicky a pocházeli třeba z Dublinu, klidně by mohli prodávat miliony desek. Takhle jsou jenom vynikající kapelou s poměrně malým okruhem fanoušků. Je otázka, co je lepší a jestli daný "stav věcí" někomu vadí. Na koncertech to nevypadá. Osobní otázka členům kapely na závěr - plánujete vystupovat v námořnických tričkách časem všichni?

Pro Vegu ze Skalice u Litoměřic jako jedinou neplatí slova o personální spřízněnosti se zbytkem Létajícího cirkusu; o to víc však sedí tvrzení o duchovním souznění. Tato kapela tvořená mentálně postiženými představuje esenci (lepší slovo mě nenapadá) rockové hudby. Nejde o nástrojovou ekvilibristiku, nejde o nadčasové texty ani o bezchybný x-oktávový zpěv. Přesto z jejich vystoupení mrazí, a to zvláště ve chvílích, kdy je na pódiu podpoří kolegové z ostatních skupin (účastníci koncertu v libereckých Lidových sadech ví, o čem je řeč). Kdo by si bez dalších informací poslechl jejich hudbu doma, asi by měl pocit, že je to další ze stovek zábavových kapel brutusovského ražení. Koncertní vystoupení však nemůže vnímavého posluchače nezasáhnout. Právě účast Vegy tak patří bezesporu k tomu nejlepšímu (a určitě nejzáslužnějšímu), co autoři celého projektu na letošní česká pódia přinesli.

Jako při všech zastávkách Létajícího cirkusu přišlo po třech poměrně hlučných vystoupeních zklidnění, které obstaral Luboš Pospíšil s Bohumilem Zatloukalem (pro nezasvěcené kytaristou Hudby Praha). Na obou byla znát dokonalá souhra a nejen dle odezvy se opět potvrdil fakt, že hudba Pospíšila patří u nás v kategorii (pokud něco takového existuje) "rocku pro dospělé" k tomu nejlepšímu. Poslouchat někoho, kdo skutečně nemusí - a evidentně ani nepotřebuje - komukoliv cokoliv dokazovat, nemůže být nepříjemným zážitkem.

Těsně po půl deváté pak přišel vrchol večera v podobě dalšího ze série koncertů reinkarnované Hudby Praha, v jejímž případě je i slovo legenda slabým výrazem. Od úvodní "Je divnej" až po závěrečnou "Sladce spi" se vše neslo v tom nejklasičtějším duchu, došlo na většinu takřka povinných skladeb a dokonce i na gratulaci jubilujícímu Micku Jaggerovi. V rámci letošního turné kapela pravidelně představuje několik zatím nevydaných skladeb (zde konkrétně "Náhlý srdeční příběh" a "Past", pokud se mi podařilo zachytit), které jsou příslibem možného přírůstku do albové kolekce skupiny. Prý je plánováno další z tzv. soustředění a kdo kapelu zná, ví, co by mohlo stát na jeho konci. Budeme se tedy těšit. Vystoupení však přineslo i jedno velké zklamání - všichni platoničtí obdivovatelé Jamajky Koblicové byli nuceni vyrovnat se s informací, že dotyčná femme fatale českého bigbítu zakotvila v manželském přístavu a veškeré naděje se tak stávají již čistě iluzorními.

Těsně před desátou večerní (určitě příliš brzy, ale v Praze jsme si již museli zvyknout) zazněla z pódia poslední skladba, muzikanti a pořadatelé si mohli odškrtnout další vydařené vystoupení a všichni ostatní pak odcházeli s pocitem velmi příjemného večera, který navíc může mít ještě několikero pokračování. Létající cirkus je totiž v plném letu (hned následujícího dne měl přistát v Mnichově Hradišti) a je spousta důvodů, proč si jeho návštěvu zopakovat.

Létající cirkus, Střelecký ostrov, Praha, 25.7.2003