Vojta Nedvěd zaznamenal první hudební krůčky s formací Dinosauři, výraznější stopu ovšem přineslo až jeho účinkování v kapele Příbuzní. Základ v ní tvořil on jako syn Františka Nedvěda a Jan Nedvěd, syn legendárního Honzy. Ostatně i Příbuzní se v současnosti znovu probouzejí k životu, ale v jiném složení. Vojta Nedvěd poté často hrával právě se svým tátou Františkem, byl mimo jiné i u comebacku bratrů Nedvědů na desce "Souhvězdí jisker" a působil v řadě dalších seskupení a projektů.

Sólová dráha však byla v tomhle trošku chudá příbuzná. Debutové album "Bílý měsíc" natočil až v roce 2007, následující "Zrnka" o osm let později a stejnou časovou prodlevu má i u novinky "Maluju na nebe". Na ní se dal dohromady s nečekaným textařem - frontmanem kapely Škwor Petrem Hrdličkou.

Pokud je zde někdo posluchačem nebo dokonce fandou obou zdánlivě neslučitelných žánrů a kapel (stejně jako recenzent), nemůže napoprvé pochopit, jak by tohle spojení mohlo fungovat. Vždyť Hrdličkovy texty pro jeho domovskou bandu jsou plné agrese, naštvanosti, negace proti všemu a všem. Jenže on sám se v rozhovoru s Pavlem Kučerou pro portál Kytary.cz přiznal, že jeho nejoblíbenější rádiová stanice je Country rádio. A možná i tam je třeba hledat důvody tohoto zdánlivě nelogického spojení.

A verše, které vousatý a na pohled hodně drsný umělec vytepal pro Vojtu Nedvěda, nemají s těmi pro Škwor nic společného, naopak. Člověk neznalý věci by hádal, že jejich autorem je Honza Nedvěd starší. Je to přesně ta samá poetika, romantika každým coulem a obrazy, které do tohoto žánru sedí nejlépe.

Nakonec i s Hrdličkou má Vojta Nedvěd na této desce duet "Muzika je jedinečná", prakticky jedinou píseň, ve které jsou pořádně ke slyšení bicí nástroje... a jsou zde spíš rušivým elementem než příjemnou změnou.

Hrdlička má na svědomí hned jedenáct textů ze třinácti, pouze skladbu "Jen slůvek pár" doplnil slovy František Nedvěd starší a "Zlatou rybku" (v originále "One Friend" od amerického country-popového zpěváka Dannyho Sealse) otextoval už v roce 1999 na album "Druhé podání" legendární Dušan Vančura. Český originál je sice lépe nazpíván, přece jenom František má sytější a průraznější hlas než syn Vojta, nová verze má ale ještě hezčí aranž, začínající jen s čistým klavírem. A textaři Vančurovi budiž odpuštěn dvojverš: "Tvý nářky nejdou zastavit, si vzteklá jako pes / Tvá máma, dej jí Pánbůh klid, snad štěká ještě dnes."

Další velmi silnou skladbou je titulní "Maluju na nebe", asi jediný song, který Vojta na album napsal po smrti svého táty, a mrazí zase úplně jinak - nekonečným smutkem nad ztrátou otce a tahouna v jednom. Možná proto, aby deska nekončila takhle šíleně smutně, je na ní jako poslední duet táty se synem "Můj osud", který působí hodně hravě a sukno smutku nekompromisně trhá, i když je to píseň zároveň i hodně nostalgická. A ještě jednu stopu tady má Vojtův táta František - zpívá v doprovodných vokálech otvíráku "Děda", který složil Petr Hrdlička i po hudební stránce.

Nedvědovské hlasy vždycky dobře ladily i se ženami, ať už se jednalo o zmíněné Příbuzné, Brontosaury nebo dokonce Spirituál kvintet. Zde něžnější pohlaví dostává prostor v kousku "Hlídej ten ráj" prostřednictvím Karolíny Otevřelové, zpěvačky, která na svém oficiálním profilu tvrdí, že má srdce pro jazz a swing, ale jak je zde patrné, sedí jí i prostředí folku.

Je zapotřebí také zmínit velmi dobrou doprovodnou kapelu. S Jiřím Škorpíkem, známým také z vokálního 4TETu, Petrem Kocmanem a baskytaristou Milanem Plechatým už Vojta Nedvěd hraje pěkných pár let a je to z nahrávky dobře slyšet.

Základem alba "Maluju na nebe" jsou songy přesně v té samé náladě, v jaké je kdysi dělali bratři Nedvědi. Jsou hlavně o lásce, o vzpomínkách, příjemně odsýpají a nic moc neřeší, zároveň nejsou pitomé, takže rozhodně nejdou jedním uchem tam a druhým ven. Člověk se k nim rád vrací k opětovnému poslechu. Jistě, věhlasu tvorby Vojtova táty a strýce těžko dosáhnou, ale o to tady vůbec nejde. Jde o radost z hraní, z toho, že podobnou muziku tady ještě vůbec někdo produkuje a navíc v dobré kvalitě.