Pentatonix do Prahy přijeli v trochu jiné situaci, než původně zamýšleli. Když u nás hráli naposledy, bylo to ve Foru Karlín a dodnes na ten koncert mnozí nedají dopustit. Jejich popularita od roku 2016 pochopitelně narostla, a tak původně ohlášené O2 universum, kde se kvůli pandemii tři roky měnil termín, přestalo stačit. O2 arena, v níž se nakonec podařilo zaplnit i část horních sektorů, je pro ně ale zatím stále příliš velké sousto. Na svůj údajně největší koncert aktuálního turné ostatně nebyli ani připraveni - produkční výbava zahrnovala všehovšudy jen drobné schodiště, po kterém se pětice vokalistů procházela v secvičených formacích, ale velkoplošné obrazovky byste v hale hledali marně. Z jejich úhlu pohledu to dává smysl - proč by za něco tak nákladného platili, když by to využili na jediném vystoupení. Diváci s nejlevnějšími lístky u stropu tak ale z vystoupení mnoho neměli. Podobně chudá byla jejich výbava i co se týče všelijakých ohňostrojů a dalších vizuálních pozlátek, ty by ale u skupiny zaměřené na hlasové exhibice čekal asi málokdo.

Ještě před nimi si v postupně se plnící hale zazpívala Ellie Dixon. Mladá britská hudebnice skládá hudbu na svých dvou laptopech, na krku se jí u toho houpe basová kytara a velkou část jejího živého vystoupení zaujímá práce s klávesami, samply a různými smyčkami, které na sebe vrství. Nemá sice tak okouzlující hlas jako Holly Humberstone, s níž bude asi v budoucnu hodně srovnávána, ale její covery "Feel Good Inc." od Gorillaz, "Toxic" od Britney Spears nebo krátká pocta hlavním hvězdám v podobě vrstvených vokálů pro "Dancing Queen" od skupiny Abba, zněly docela zajímavě. A těch pár vlastních skladeb invenci rovněž nepostrádalo. Krátké a milé vystoupení, které mělo šťávu. Uvidíme, co předvede do budoucna.

Otázkou zůstává i to, co bude dál s Pentatonix. Jejich kariéru odstartovaly covery na YouTube a talentová soutěž, dnes je ale už vnímáme i jako skupinu, která točí vánoční alba a pokouší se uspět také s autorskými skladbami. Snaha je to jistě sympatická a je zřejmé, že právě tímto směrem by se její členové rádi ubírali, nicméně jsou to zas a znovu hlavně covery, které tvoří páteř jejich vystoupení.

Z ryze vlastních věcí, jimiž se začínalo, je potřeba vyzdvihnout hlavně kousek "Love Me When I Don’t" - skvělá práce s hlasy, silný refrén, zkrátka jednoznačný popový hit. Klidně by takových písní mohli odehrát více a nemuseli by většinu z nich zcvrkávat do jednoho medley, v němž jednotlivé skladby neměly dostatek času zazářit.

Naopak mezi předělávkami byla velmi vkusná jejich verze "My Heart With You" od The Rescues, kde se snažili zpívat tiše, jednoduše a z relativní dálky od mikrofonů. Také "Bohemian Rhapsody", kterou koncert zakončovali, se jim velmi povedla. Drobné zásahy do skladby legendárních Queen nerušily celek a coby zamýšlený vrchol večera to byla dobrá volba. Vůbec nejvydařenější ale byla píseň, respektive medley "Daft Punk", v níž se mísí hned několik refrénů od dnes už bohužel neexistujícího francouzského dua. Právě s touto, svého času velmi virální skladbou je řada lidí před lety objevila a i dnes je to v jejich podání velká podívaná. Každý ze členů tam dostává prostor zazářit a zvláště část, kde se skoro roboticky opakuje refrén "Harder, Better, Faster, Stronger", je naživo přímo brilantní.

Bohužel nás to ale vede k tomu, co se skupině často zkracované na PTX, stává víc, než by bylo nutné. Pro své další předělávky si totiž na aktuálním turné vybírá písně, kterým jejich podání spíše ubližuje. Někdy totiž sáhnou po skladbě, ke které se jejich mnohdy až přeslazené hlasy vůbec nehodí, což byl třeba případ "Creep" od Radiohead. Nebo se, nejspíš ve snaze o dání prostoru všem zpívajícím, píseň tak rozkouskuje, že zní v konečném důsledku přeplácaně. To se stalo u "Shallow", kde hlas Kirstin Maldonado v exponovaných pasážích paradoxně zanikal pod hlasy všech ostatních, rovněž se strašně snažících. Více neznamená vždycky lépe. A do třetice - vybrat si "Hallelujah" Leonarda Cohena a pak do ní dát tak obrovské množství kudrlinek a patosu, že by i Alexandra Burke záviděla, to zkrátka nemůže dopadnout jinak než jako přeslazený kýč.

Podivně do ztracena vyzněla i snaha nejmluvnějšího člena Scotta Hoyinga rozezpívat části haly v různých tóninách. Bylo na něm vidět, že v hlavě mu to znělo jako skvělý nápad, kdy se ze zaplněné haly stane a cappella soubor. Dokonce si k tomu přizval i kameramana, aby ten moment, kdy diváky rozdělil na sedm částí, zachytil. Viditelně to ale nedomyslel, pomotal, která část publika má co zpívat a kýženého cíle nedosáhl.

Pentatonix jsou skvělí v tom, jak se svými hlasy pracují. Jejich vokální schopnosti jim umožňují dosáhnout přesně těch tónů a zvuků, které si vytyčí, a to jim umožňuje docílit takřka dokonalé harmonie. Proto je ostatně fanoušci milují. O to víc potom zamrzí, když je načapáte při tom, že vlastně tak úplně a cappella nejsou. V průběhu jejich koncertu bylo slyšet, že různé zvuky, převážně ty, které měly nahradit bicí, znějí z podkresu. A prostřední část, ve které se Kevin Olusola pouštěl do beatboxu a u toho hrál na violoncello, zatímco z nahrávky mu k tomu zněly další a další smyčce, zarazily asi každého. Různými berličkami si dnes pomáhá kde kdo, nicméně u skupiny, která postavila svou kariéru na tom, že všechno je tvořeno pouze jejich vlastními hlasy, to zkrátka působí trochu jako podvod.

A že se i do O2 areny dostaly nakonec v podobě medley různé devadesátkové hity, nad tím si už po sobotním programu na Výstavišti lze jenom povzdechnout. Dlouho očekávaný koncert Pentatonix tak nelze hodnotit jednoznačně pozitivně, ale ani negativně. Něco se jim povedlo více, něco méně, resumé je tedy někde mezi. Ve finále si ale nakonec asi všichni oddechli, že po těch zhruba třech letech schraňování mohou lístky na ně konečně vyhodit.