V interview se Zanem Lowem dostal Patrick Stump za úkol zazpívat kuchařský recept. Samozřejmě to zvládl jako pán, jeho vokální schopnosti jsou příznivcům Fall Out Boy za posledních dvacet let dobře známé. Přesto vždy přijde s něčím, čím jim vyrazí dech. Jak se ale popasoval se "So Much (For) Stardust", osmou deskou své skupiny?
Tak jsme se dočkali! Trvalo to sice takřka dvě dekády, ale přišlo to. A tak zatímco ještě v recenzi minulého a ne zas tak mimořádného alba
"M A N I A" jsme vás vyzývali k připojení svého podpisu do petice za vystoupení
Fall Out Boy v České republice, tentokrát už máme jejich premiérovou show za sebou. Konečně!
Škoda jen, že ve srovnání s předchozími koncerty v Německu
nebyla moc dobrá. Ale stala se a to je důležité. Spoustě fanoušků a fanynek se tím splnil sen. A co je překvapivé ještě více, je skutečnost, že už na podzim je tady máme
znovu. Přijedou tentokrát v lepší formě, náladě a s kvalitnějším zvukem? To se teprve uvidí, držíme si ale všechny palce, co máme. Už proto, že tentokrát si výslovně budeme přát, aby při své pražské premiéře hráli z nové desky co možná nejvíc. Je totiž skvělá.
Po mnoha letech vystřídal už patrně vyčerpaného a posledně dost nevýrazného Butche Walkera na producentské židli Neal Avron, který s Fall Out Boy dělal už na
"Folie à Deux". A komu se v jejich diskografii líbila právě tato řadovka, ocení i tu aktuální. Změnilo se také vydavatelství - po vypršení kontraktu s Interscope se kvarteto vrátilo pod vynikající label Fueled By Ramen, s nímž spolupracovalo už dříve. To díky němu před dvaceti lety natočilo debut "Take This To Your Grave".
"Všichni v showbyznysu se tajně nesnáší. My mezi sebou máme neshody, ale jinak jsme spolu v pohodě, a to i díky tomu, že si mezi sebou prachy dělíme stejným dílem," vykládají dnes
Pete Wentz a
Patrick Stump v rozhovorech, zatímco jejich kolega Joe Throhman si vzal časově neurčenou pauzu, aby se věnoval svému duševnímu zdraví. Zda dorazí se zbytkem kapely do Prahy, je tak nyní ve hvězdách, už v době psaní těchto řádků se ale objevovaly pozitivní zprávy směřující k jeho návratu do sestavy. Tak snad to dopadne.
Ale zpět k ústřední dvojici. V Hradci Králové mezi nimi byla chemie na nule, když se ale dnes podíváte na libovolný rozhovor, který k novince poskytli, nezbývá než vyhodnotit výstup na Rock For People jako moment, kdy zrovna neměli svůj den. Jsou totiž už zase nerozluční, vzájemně se kamarádsky pošťuchují a souhrnně lze říct, že to jsou zase ti staří dobří
FOB, jak je známe a máme rádi. Komentují spolu nejnovější Marvelovky, hážou po sobě odkazy na "Star Wars", a i když už jsou ve věku, kdy začínají své děti vodit do školy, pořád se ještě umějí dobře bavit.
A platí to i pro jejich nové dílo. To je o poznání rockovější a punkovější, než předchozí, a přestože je taky plné experimentů (najdeme tady disco, mluvené slovo, soul, funk i orchestrální momenty), jsou to hlavně detaily a různé drobné vyhrávky, které mu - vedle zabijáckých refrénů - dodávají na štiplavosti a zajímavosti.
Toho pomyslného koření tady není málo a skoro v každé písni najdete něco, co stojí za pozornost. Pete Wentz před natáčením sledoval dokument "Some Kind Of Monster" a uvědomil si u toho dvě věci: za prvé jsou teď stejně staří, jako byla
Metallica v době, kdy ten film vznikal. A za druhé mu došlo, že je potřeba sladit strašně moc věcí kolem, aby mohlo vzniknout album. Třeba to, že přestože zpěvák Patrick Stump nadevše miluje skládání nové hudby, tak bez Peteových textů, respektive jejich náčrtků, se nemá čeho chytit. A tak začal zase psát.
Šel na to od lesa a vyzpovídal se z toho, čím si právě prochází. Je totiž ve věku, kdy na muže přichází krize středního věku a kupují si motorky.
"Nic nemá smysl," je mantra, která se mu v posledních letech stále častěji vkrádala do hlavy bez ohledu na to, jestli se skupině zrovna dařilo víc nebo míň. Určitou formu nihilismu tak v jeho verších určitě najdete a není v tom osamocena. Své k tomu má co říct i Ethan Hawke, který se v "The Pink Seashell" stavil na kus řeči - a je hezké vidět jednoho z nejlepších hollywoodských herců v tandemu právě s kapelou jako Fall Out Boy.
Jak Fall Out Boy tvoří své hity?
Muzikanti se v jednom z nedávných rozhovorů podělili o přesný postup, který vede ke zrodu nové písně. Jak na to jdou?
Pete Wentz začne zaznamenávat své myšlenky na papír. Nejsou lineární, jsou to spíš hesla nebo krátké věty, které spolu moc nesouvisejí. Je to jakýsi nástřel témat. Pak to převezme Patrick Stump a všechna ta hesla propojí. Pár věcí přehází a ono to začne dávat smysl. Taky dodá rytmus a melodii, takže ten text už má i nějakou dynamiku ve slabikách, postupně tak dojde k tomu, že ví, kde zhruba jak bude zpívat.
Tohle samozřejmě zabere nějakou dobu, Pete už proto mezitím neví, co přesně napsal. Patrick následně jde zpátky k Peteovi. Ten koukne na hotové verše, a aniž by věděl, která část je čí, vždycky vybere tu Patrickovu a říká:
"Tohle nesedí, to musíme přepsat." A chce třeba jedno slovo nahradit rovnou celou větou. To je občas trochu rozkmotří.
Takto to probíhalo dlouhá léta. Jak ale čas plyne, stal se Patrick chytřejším a snaží se víc používat slova, o nichž ví, že by je použil i Pete. Peteovi je naopak úplně jedno, jaký to má rytmus anebo melodii, jde mu jen o ten text. Tento důraz na něj ale pak vede k tomu, že mnohdy vznikne tak silná mantra, že si ji lidé tetují na tělo. Pak se k tomu připojí zbytek sestavy a zbytek je, jak se říká, historie.
Druhým výrazným rysem nové nahrávky jsou podle Petea takzvané dialektické texty. To je dle definice snaha dobrat se pomocí protikladných stanovisek pravdy. Co to v praxi znamená? Že se například v "So Good Right Now", "What A Time To Be Alive" a titulní baladě "So Much (For) Stardust" střetávají pozitivní i negativní náhledy na věc a je to právě to pomyslné
"něco mezi", co ve finále utváří realitu. A když si tyto písně pustíte a přeložíte si jejich texty, snáze pochopíte, co tím měl basák na mysli.
Z hudebního hlediska nabízí jejich osmá studiovka spoustu důvodů k radosti. První singl "Love From The Other Side" vznikl tak, že Patrick donesl demo a Pete měl okamžitě nápad na to, jaký videoklip k otvíráku desky chce natočit. A možná že skladba, kterou Andy Hurley z novinek hraje naživo s největší chutí, neuchvátí na první poslech, ale dejte jí víc času a zavrtá se vám do hlavy jako červík.
Třetí singl "Hold Me Like A Grudge" dostal vizuál, který má pomyslně navazovat na děj doprovodného snímku ke staršímu hitu "This Ain’t A Scene, It’s An Arms Race" a svou povahou se vrací do dob, kdy alternativní americká rádia v úvodu tisíciletí hrála přesně takto znějící písně. Navíc si povšimněte toho neobvyklého intra.
Na "Fake Out" Andy Hurley oceňuje hlavně její bridge, Pete zase přiznává, že se zde skupina nechala ovlivnit legendárními
The Cure. Vůbec nejzajímavější na ní je ale to, jak moc nahoru v ní frontman svým hlasem jde.
"Heaven, Iowa" byl prý jeden z prvních songů, které Patrick přinesl jako demo, a je to také Andyho nejoblíbenější skladba k poslechu na celé kolekci. Můžou za to lehkou elektronikou podbarvené sloky přecházející do majestátního, drtivého refrénu. Formace tvrdí, že by si takovou píseň (všimněte si kytarového minisóla) netroufla udělat třeba před deseti lety.
A už vůbec by prý před dekádou či dvěma neprošla skladba "I Am My Own Muse". Není se čemu divit - tak filmově opulentní orchestrální aranže by vedle "Dance, Dance" a dalších starších pecek působily jako rušivý prvek. Na aktuální sbírce, která je zvukově jinde, je to ale jeden z klenotů a mezi zbytek zapadá zcela přirozeně.
"Flu Game" je pojmenována podle slavného zápasu Michaela Jordana a basák ji označil za
"chaotický song, který pohromadě drží melodie v Patrickově hlase a který odkazuje na 'A Little Less Sixteen Candles, A Little More ›Touch Me‹' nebo 'Dance, Dance' ", což je, se vší úctou k jinak vydařenému kousku, silné tvrzení. Původní hity jsou samozřejmě lepší.
Že se ale fanoušci domovských Chicago Blackhawks nedrželi zajetých pravidel, dokazuje především už zmiňovaná "What A Time To Be Alive", bezesporu nejlepší a nejodvážnější kus na albu. Disco a funk inspirovaný klasikou "September" od
Earth Wind & Fire, jejíž vlivy tu lze jasně slyšet, přetvořily optiku, jíž jsme zvyklí na dílo rodáků ze státu Illionois nahlížet. Málokterá skupina by měla odvahu udělat tak obrovský úkrok stranou. Ba co víc - úkrok stranou, který vyšel!
Dost možná nejveseleji znějící song jejich kariéry navazuje svými vrstvenými vokály na komplexní baladu "What A Catch, Donnie", textově je to ale drtivě depresivní připomínka toho, jak se řada z nás cítila během pandemie. Kdybyste si měli z novinky pustit jen jedinou věc, nechť je to tato. Mimochodem, na YouTube najdete i mashup obou. Škoda že kvůli nástrojovému zastoupení a tolika přes sebe jdoucích vokálních linek nejspíš naživo nikdy nezazní.
Stejně tak asi budeme jen stěží hledat živák titulní skladby, jež nahrávku sborovým zpěvem uzavírá. I ta patří k tomu nejlepšímu, co ze své dílny kapela k dnešnímu dni vypustila do světa, a slovní hříčka se závorkou, která jí dala název, reflektuje všechny oběti, které musely být přineseny ke stolu pro to, aby se muzikanti dostali na místo, na němž se nacházejí právě teď.
Nakonec tedy zjistíme, že tady není moc co kritizovat, a to i přesto, že po prvním poslechu se vkrádaly do hlavy nápady mířící s konečným hodnocením kamsi k sedmičce. Tato deska je ale to, čemu se v branži říká grower. Čím déle a častěji ji posloucháte, tím lepší se vám zdá. A na rozdíl od "M A N I A", kde bylo třeba ty klady trochu hledat, tady je vidíte hned a jen k nim postupně nabalujete další. To podle toho, jaké nové poznatky z pozdějších poslechů získáváte. Dá se tedy i očekávat, že zatímco k předchůdci se pár měsíců po vydání už vracel málokdo, aktuální počin se stane trvalkou.
Je tedy na čase zahnat všechny chmury a předčasné řeči o stárnoucí kapele. Fall Out Boy totiž na "So Much (For) Stardust" chytili další (kolikátý už?) dech a šlape jim to. Tak snad je v takové formě uvidíme i na podzim naživo.