Edyta Gorniak je popová hvězda evropského formátu, pro nás o to zajímavější, že pochází ze země našich severních sousedů. Nutně tak vyvstává otázka - dokázal by něco podobného i někdo od nás? Což takhle Csáková (ve svém oblíbeném latexovém oblečku) v německé TV, Lucie Bílá úplně nahá v příloze Guardianu nebo Daniel Hůlka na audienci u Putina? Určitě by tohle všechno zvádli, na příkladě Edyty je ale jasné, že bychom nepoznali rozdíl - popové hvězdy jsou vlastně všechny identické, stvořené z většinového vkusu a ve své absolutní viditelnosti v médiích vlastně úplně neviditelné. A mimochodem, recenzované album Edyty se jmenuje "Invisible".

Edyta prorazila díky druhému místu v soutěži Eurovize v roce 1994. Po úspěšném polském debutu "Dotyk" se rozhodla využít dřívějšího úspěchu a vydat album jen v angličtině (což je pro polský pop stejně exkluzivní a riskantní krok jako pro český). Odešla kvůli tomu do Londýna, album "Edyta" slavilo relativně velké úspěchy po celém kontinentu a jeho interpretka se stala vyhledávanou hvězdou (k čemuž přispěla jistá fotogeničnost, tvrdá práce její i jejich producentů). První anglická deska se prodala v milionovém nákladu a status zlaté desky získala třeba v Portugalsku, Dánsku nebo Norsku. Pak nějaký čas zaplňovala hlavně lesklé stránky časopisů - od decentnějších pánských magazínů až po ty pro ženy v domácnosti a pomalu tak připravovala drahé obecenstvo na další útok (kvůli pěvecké prý kariéře obětovala lukrativní smlouvu na modeling).

Ten přichází nyní s její druhou deskou nazpívanou v angličtině (do diskografie si ještě připočtěte živák "Live '99"). A jak jsme na podobné produkty pop průmyslu zvyklí - všechno na ní dokonale sedí. Vyčuhuje perfektní produkce, kterou mají na starosti chlapíci z Absolute (pracovali pro Spice Girls, Geri Halliwell, Westlife, Atomic Kitten i S Club 7) a o zvuk se staral Chris Briggs, který je zodpovědný za skladby Robbieho Williamse, Geri Halliwell nebo Joe Cockera. Potud vše v pořádku. Problém přichází ve chvíli, kdy chceme hledat za blyštivou fasádou nějaký obsah.

"Invisible" je jako rozhlasová stanice, která chce být in a zároveň nechce příliš šokovat, a tak jí dramaturgové ordinují umírněnější verze trendů, které zrovna letí. V případě Edyty jde o klasický europop (syntezátory a čitelné melodie), mírně střižený americkou R&B nebo anglickou garage. Pro každého něco je hlavní pravidlo - "How Do You Know" s latina flavour, "Can't Say No" je rádoby futuristická produkce ve stylu Janet Jackson, nabubřelé smyčce v "The Story So Far" a Edytiny hlasové masturbace připomenou Mariah Carey... Pořád ale marně hledáte něco, čím by se ukázala jako ona samotná - jako Edyta. Moc tomu nepomáhá ani fakt, že jejímu vokálu musí často pomáhat efekty a mohutné orchestrální aranže, jako by chtěly skrýt, že kybernetické R&B je pro Edytu trochu silná káva.

Edyta se v tom kole ocitla možná úplně nevědomky. Bůh ví, co se jí honí hlavou (v textech nehledejte vůbec nic). Desku věnovala památce zesnulé R&B hvězdy Aaliyah, kéž by od ní toužila převzít víc než jen nadpozemskou slávu. Co je na tomto albu "Invisible", je jakákoliv osobnost nebo originalita. Perfektní zvuk alba si zaslouží čtyři body, Edyta samotná si už zaslouží jen existenciální krizi, která by ji probudila. Nic z toho, co jsem napsal ale neznamená, že to nebude masivní evropský hit (když ji začne hrát Impuls a Blaník, možná i český). Tohle jsou totiž přesně ty správné ingredience pro popovou hvězdu dneška.