Eros Ramazzotti pro turné "Battito infinito", které odstartovalo již v loňském roce, poprvé zvolil koncept kompletně sedícího publika. Jak to tak bývá, cena míst blízko pódia se šplhala do značné výše, a největší fanoušci tak seděli bůhvíkde. Zatímco v Itálii a dalších evropských zemích jí blízkých to zřejmě atmosféru příliš neovlivnilo, protože tam většina lidí zná jeho písničky nazpaměť a italština jim není cizí, v případě Prahy se na ploše moc nezpívalo, nebouřilo a lepší to pak, bohužel, nebylo ani na ochozech. Přitom ale bylo rozhodně na co se dívat a co poslouchat.

Celý koncert začal téměř až mystickým intrem, během něhož se začal představovat vizuál, který pro aktuální turné tým italského barda připravil. I když to tentokrát mělo být více intimní, směle se vyrovnal předchozím skvěle designovaným show. Na v podstatě poměrně strohém pódiu byla vytvořena dvojice protilehlých kaskád, na kterých byli usazení jednotliví muzikanti, a nad nimi byly podobně osazené stupně. Přední stranu těchto kaskád tvořily promítací obrazovky, další promítací stěna byla umístěna za nimi. Výsledkem bylo, že projekce, leckdy velmi fluidní, získaly úžasné prostorové efekty.

Ramazzottiho koncerty vždy oplývaly také propracovaným designem světel a nejinak tomu i bylo letos, ačkoli k tomu tentokrát využíval méně obvyklé barvy, jako jsou různé odstíny tyrkysové, azurové, safírové a třeba i bronzová. Vždy byly ale dokonale sladěné s tím, co se dělo na pódiu, kterému vládla především hudba.

První část koncertu patřila aktuální desce "Battito infinito", z níž zazněla titulní píseň, "Gli ultimi romantici" a také duet "Sono" s Alejandrem Sanzem, který se k Ramazzottimu připojil alespoň virtuálně na obrazovce. Poté Eros poprvé pozdravil publikum a nutno poznamenat, že za ta léta už zvládnul češtinu takřka dokonale. Jakmile dozdravil a dohovořil, začal servírovat jeden hit za druhým, a to poměrně zhurta díky "Dove c'è musica", při které se poprvé vydal do publika, což byl jeden z mála momentů, kdy lidé v předních řadách viditelně ožili. Někteří z nich vstali a vydali se ke zpěvákovi podat si s ním ruku, natočit nějaké to video či si pořídit selfíčko. Nicméně jakmile písnička skončila, poslušně se vrátili na svá místa a zatáhli se opět jako šneci do své ulity.

Tykadla následně vytáhli pouze tehdy, když slavný Ital zazpíval společný duet "Più che puoi" s jednou z vokalistek a především "I Belong To You" s její kolegyní. Zatímco malé vokální intermezzo doprovázené bubenickým sólem ani "Stella gemella", při níž vzal Eros poprvé do ruky kytaru, příliš reakcí nepřinesla, k překvapení všech na pódiu k tomu došlo při akustickém setu. Samotný zpěvák společně s dalšími dvěma kytaristy vzal do ruky španělku, k nim přisedli ještě perkusista s cajonem a klávesista s akordeonem a ve folk-rockovém stylu s lehkou bluesovou fúzí spustili "Solo con te" a "L'uragano Meri". V tu chvíli museli muzikanti pochopit, proč se nám říká národ kotlíkářů - celá hala se začala konečně sborově bavit, a ocenila tak Ramazzottiho, do té doby možná pro leckoho netušený muzikantský um.

Jako by toho chtěl italský bard využít, při následující "Terra promessa" se snažil publikum trochu rozezpívat a vcelku se mu to povedlo, i když do dokonalosti to mělo přece jen daleko. Možná i proto před velkým finále přidal ještě jednu akustickou vložku v podobě Marleyho písně "No Woman, No Cry", která měla ve výsledku zhruba stejný ohlas jako dva následující megahity "Fuoco nel fuoco" a "Cose della vita". U nich už většina hal po Evropě stála na nohou, bouřila a zpívala, avšak v Praze se dále sedělo, jen mírně podupávávalo a nesměle broukalo.

Pochopitelně toto vše platí při písničkách jako takových, nedá se říct, že by po nich lidé neuměli zatleskat, ale zkrátka skvělé koncerty nedělají slušné potlesky, když si muzikanti mění nástroje, ale když se přelévá energie při písních samotných. To fungovalo vlastně pouze při přídavcích a na sto procent při závěrečné "Più bella cosa", kdy konečně celá hala zvedla zadky ze sedaček a trochu tu energii rozvlnila.

Doufejme, že Erose Ramazzottiho tento koncert neodradí od dalších návštěv. Pozorné oko totiž mohlo zaznamenat nejen rozladění jeho, ale i ostatních hudebníků. Byla by totiž obrovská škoda, kdybychom přišli o jeho skvělé koncerty a show, které nám ukázal nejen tentokrát, ale i při svých předchozích návštěvách.