Ville Valo, nezaměnitelný hlas a jeden z nejúspěšnějších vývozních artiklů finské kultury přelomu tisíciletí, se po rozpadu své domovské kapely v roce 2017 ve čtvrtek opět vrátil do Prahy. Svou show uchopil šalamounsky tak, aby se dalo i nedalo hovořit o HIM revivalu.

Místo konání navíc mělo určitou symboliku. Nejsem si jistý, jestli ještě někdy později před svým rozpadem zavítali HIM do našeho hlavního města, ale právě ve velkém sále Lucerny v březnu 2008 jsem s nimi měl první dostaveníčko. A přesně o patnáct let později jsme se na stejném místě setkali znovu, jen tentokrát už v komornějším prostředí malého Music Baru.

Večer úderem osmé hodiny odstartovalo avantgardní dívčí trio Kælan Mikla z Islandu. V tomto případě je vhodné mluvit spíš o umělecké performanci než o hudebním vystoupení. Éterická vokalistka, vládkyně syntezátorů a baskytaristka (jakožto jediná zástupkyně živého hraní) předvedly alternativní mix Sigur Rós, osmdesátkového synth-rocku, postpunku, industrialu a v některých momentech srdceryvného křiku aktérek snad až vliv pagan black metalu a ducha dávných vikingských legend.

Na papíře to zní hezky. V reálu to ale bylo pouze z důvodu osobité atmosféry zábavné tak deset minut. A to hlavně proto, že skladby neměly nějakou uchopitelnou kompozici či písňový základ. Jak už jsem uvedl, byla by to super složka nějakého komponovaného večera moderního umění s vernisáží a tancem, ale jako samostatný set to rozhodně neobstálo.

Tak byl to teda HIM revival, nebo ne? :-) Valo na to šel od lesa. Nabízely se v podstatě dvě cesty. Tou první bylo postavit celý program na skladbách své domovské formace a možná dát ze slušnosti na úvod jednu novinku, aby se neřeklo. Druhou možností bylo postavit odvážně celý program na čerstvém sólovém debutu "Neon Noir" a v přídavku dát dva tři kousky své bývalé skupiny. Tak, jak to poměrově dělá třeba David Koller vůči Lucii na svých sólových koncertech.

Ville ale zvolil metodu chytré horákyně a skladby vlastní a ty od HIM naředil přesně v poměru 50/50, a dokonce je i naprosto pravidelně střídal v pořadí setlistu. A tuto nálož nostalgie dostatečně dlouho dopředu avizoval v médiích.

I proto byla malá Lucerna úplně plná, zatímco v případě odvážnějšího řešení bych tipoval tak maximálně poloviční návštěvnost. Celou sázku na jistotu pak jen utvrdil jasně zářící symbol heartagramu za scénou i zřejmé postavení zpěváka vepředu stage, zatímco sestava nádeníků byla symbolicky umístěna až vzadu za ním.

No, a jaký teda ten večer byl? Byla to instantně efektivní a poměrně chladná, ale profesionální várka nostalgie. Novinka "Neon Noir" v přímém porovnání s letitými vály rozhodně obstála a minimálně všechny tři singly by bez debat obstály i na nějaké výběrovce největších hitů finského bandu.

Na druhou stranu je třeba zmínit, že i když HIM vždy stáli primárně na frontmanovi, šlo o regulérní kapelu. Bývalí členové vydali s novým vokalistou pod hlavičkou Flat Earth už dvě povedené rockové desky. A těmi rozhodně potvrdili, že ani coby součást slavné skupiny nehráli ani skladatelsky druhé housle.

Na závěr se opět vrátím ke srovnání s pražskou show z roku 2008, protože pro čtvrteční vystoupení byla naprosto signifikantní. Zatímco tehdy Valo mezi skladbami hýřil vtipy, dobrou náladou a interakcí s publikem, byť často na úkor přesnosti zpěvu (obojí je zaznamenáno na živáku "Digital Versatile Doom" pořízeném právě na tomto turné), tentokrát podal velmi profesionální, ale zato studený a odtažitý výkon. Pořádně se s publikem pozdravil až při přídavku a obligátním představování kapely.

Na druhou stranu, zase jsme díky tomu dostali devadesát minut čistého času reprezentativního průřezu diskografií tohoto charismatického Fina. Takže nakonec asi fajn.