The Subways se na "Uncertain Joys" žánrově rozkročili

The Subways si odbyli svůj největší úspěch s prvními dvěma alby. Debut "Young for Eternity" představil mladou a energickou partu, odkazující na syrovější a v té době tolik populární garážový rock. Druhou řadovku "All or Nothing" vydali o tři roky později už pod hlavičkou Warnerů a vypadalo to na tryskový let vzhůru. Jenže se tak úplně nestalo. Formace z Welwyn Garden City totiž vždy trochu bojovala se songwritingem a postupně se ukázalo, že nasazení nikdy zcela nenahradí sílu hitů. Kapela tak zapadla do lepšího průměru a už se z něj úplně nevymotala.

To ale neznamená, že The Subways jsou jménem, které bychom měli opomíjet. Ostatně barvitá novinka "Uncertain Joys" je toho příkladem. Třeba úvodní pecka "You Kill My Cool" s nakažlivou taneční rytmikou a sexy pulzující basou je vysoce zábavným dílem, které by nemělo na koncertech chybět.

Neotřelým překvapením je electropopový singl "Love Waiting On You", který představuje zcela novou tvář tria a ta mu vlastně moc sluší. Tady muzikanti nechali garážové kulisy hodně daleko za sebou. Ještě dál zašli s titulní "Uncertain Joys", která je možná až příliš sladká, ale má úsměvně hravou melodii, díky které se ocitnete na chodbách střední školy. Třetí popový výlet nabízí akustická balada "Lavender Amelie". Osmdesátkové retro se vším všudy je překvapivě líbivě podmanivé.

Ve druhé polovině The Subways znovu ukážou dravější tvář. "Fight" je solidní punkem vyhecovaná píseň, skvělou rock'n'rollvou rytmikou pobaví "The Devil and Me". Jinak je vlastně sympatičtější právě ta první, nevšední, popovější část desky, kterou ale budou věrní fanoušci z nultých let pravděpodobně nesnášet.

Album stejně jako mnohá jiná vzniklo v hlavě frontmana Billyho Lunna během pandemie, kdy byl zavřený doma. O to víc zamrzí texty, které se většinou nevěnují ničemu jinému než vztahům a lásce a působí trochu odbytě. Možná se Lunna snaží zacílit na mladší publikum a svézt se na pop-punkové vlně, ale to už jsme ve vodách spekulací. Upřímným a intimním dojmem tak působí jen zkoumání vlastní bisexuality v jinak průměrné "Incantation".

Po produkční stránce ale lídr kapely odvedl slušnou práci a nezávislému labelu Alcopop! dělá dobrou reklamu. Škoda, že je nahrávka rozdělená a rozkročená mezi experimentálnějším zvukem a tradičním divokým rock 'n' rollem. Působí to jako snaha se zavděčit či jako tápání nad dalším obrazem formace. Navíc tu vedle dobrých nápadů trčí i ty méně výrazné. Není to špatné, není to skvělé.