Onen název turné, který vcelku chytře spojoval tehdy nové desky obou headlinerů, tedy "City Burials" Katatonie a "Endless Twilight of Codependent Love" od Sólstafir, se s posunem celé šňůry poněkud vyprázdnil. Katatonia vyrazila na šňůru s čerstvým albem "Sky Void of Stars", které si v několika verzích můžete koupit v našem shopu, a Sólstafir svůj set postavili na starších skladbách a o (relativní) novinku se otřeli pouze jednou. To jsou paradoxy.

Vše otevřeli Američané SOM. A ačkoliv začínali před poloprázdným sálem, během vyhrazené půlhodinky dokázali klub v podstatě naplnit. Pětice muzikantů se proměnila pouze v siluety skloněné nad nástroji a nechala za sebe promlouvat hudbu.

On ten celý večer stál hodně na atmosféře a SOM nemohli být na začátek lepší volbou. Jejich tvorba spojuje shoegazeovou intenzitu (notně podepřenou metalově střiženými kytarami) s postrockovou zamyšleností. A nad tím vším instrumentálním tlakem se vznáší jemný vokál Willa Benoita. Kompozice oscilující mezi hutnými plochami i riffovou masáží v sobě možná neměly tolik melancholie jako sety, které následovaly po nich, své místo na slunci si však Američané s přehledem uhájili. Tedy - žádný support do počtu.

Největším lákadlem byli bezpochyby Islanďané Sólstafir. Jejich triček bylo všude požehnaně, během jejich vystoupení bylo v sále i na balkóně nejtěsněji a reakce nesmírně bouřlivé. Jako jediní se tihle kovbojové neschovávali za zadní světla, koncert odehráli v namodralém přítmí s občasnou rudou barvou pro dokreslení atmosféry, s plným nasazením a v úzkém kontaktu s publikem. Nová deska byla zastoupena pouze jedinou skladbou "Rökkur".

Nejvíce prostoru dostal asi dosavadní vrchol diskografie, nahrávka "Ótta" - titulní song zazněl v dokonalém tandemu s asi největším hitem "Fjara", závěrečná vygradovaná "Náttmal" naopak set otevřela. Ve vícero ohledech se nabízí srovnání s letním, intenzivním deštěm nasáklým koncertem ve finále letošního festivalu Brutal Assault. To, jakkoliv velmi povedené, působilo v porovnání s tím sobotním pražským poněkud unaveně. Klubové, soustředěné prostředí prostě sedí Sólstafir lépe než to roztěkané festivalové, dochází tu k těsnějšímu sepětí s diváky, hudba uklidňující, obrazotvorná, ale i intenzívní a emocionálně zraňující cílí přímo do srdce.

Světelný design nastolený první skupinou, navíc podpořený pořádnou dávkou stroboskopů, vrátila do hry Katatonia. Švédská formace se tak, zejména při pohledu z balkónu, kde již tradičně, takříkajíc na bidýlku, trávívám koncerty v Roxy, změnila v siluety ukryté v kouři. Nepomohli si ani zvukem, který čas od času pořádně nepouštěl ven charakteristický vokál Jonase Renkseho, a muzika tak přicházela o své kouzlo.

Jako by byla celá koncepce byla nastavená na aktuální desku "Sky Void of Stars", která přece jen prezentuje posluchačsky přívětivější - rockovější, melodičtější - tvář Katatonie. Nové skladby (nakonec jich zaznělo pět, včetně skvělého otvíráku "Austerity", singlové "Birds" nebo hutné "Atrium") zněly skvěle. A naživo to vůbec není špatný materiál, byť s větším nadšením publikum vítalo skladby z klasických desek "The Great Cold Distance" nebo "Night Is A New Day", ty ale výrazněji trpěly zvukově.

Katatonia, které klubová temnota taky svědčí podstatně více než odpolední festivalový set, byla jedinou z kapel, která dostala privilegium přídavku a sáhla v něm vůbec nejhlouběji do své minulosti, až k "Viva Empriness" a nosné kompozici "Evidence".

Celkově se v Roxy podařilo vybudovat působivý večer se sevřenou atmosférou. Všechno šlapalo na čas, až na dílčí drobnosti, které, pravda, nejvíce slízla zrovna Katatonia, se podařilo vyladit skvělý zvuk, publikum bylo domácké, nadšené a to se přenášelo i na pódium. Jakkoliv v Roxy hrála v sobotu hlavní roli melancholie, byl to nakonec pozitivní, emocemi jiskřící zážitek.