První část rozhovoru naleznete zde.

Druhá část:

A teď mi, prosím tě, řekni, proč vlastně skončili, případně se pauzli No Distance Paradise? Na celém internetu jsem nenašel jediné vyjádření na toto téma!

(odmlčí se). Hmm. No, protože my jsme vlastně ani nikdy oficiálně neskončili. Takže proto tam nedošlo nikdy k nějakému vyjádření ve stylu: "Skončili jsme a už to nikdy nebude." Nicméně důvod toho všeho, to je něco, na co se podle mě pořád ty pohledy trochu tříští a já bych nerad mluvil za kluky, protože by mi to vůči nim přišlo nefér.

Já tady teďka sedím s tebou a mám ten prostor se k tomu vyjádřit, ale oni to třeba cítí trošku jinak, proto na to odpovím trochu oklikou - věřím, že jsme pořád kamarádi, rádi se vídáme a taky jsme stále i pracovní partneři na různých úrovních, protože třeba Marťa je spoluautor i na mé nové desce, dělal jsem s ním hudbu k seriálu "Národní házená", takže to není tak, že bychom se neměli rádi nebo se nevídali. Určitě tam ale hraje roli i to, že jsem odjel do Anglie, taky v tom figurovala moje touha psát a tvořit i pro ostatní a za třetí i moje touha pokračovat v tom českém, sólovém projektu. Ale každopádně No Distance Paradise vděčím opravdu za hodně a jsem opravdu rád za to, co jsem s touhle kapelou zhruba od osmnácti do sedmadvaceti mohl prožít.

A to jsi mi zase dobře nahrál, protože jsi taky někde před časem prohlásil, že jsi nedocenil No Distance Paradise tak, jak bys měl. A to mě zaujalo. Jak jsi to tehdy myslel?

Nevím přesně, v jakém kontextu to bylo... Ale vidím to tak, že často je potřeba nějaký odstup, aby člověk mohl věci hodnotit. A myslím, že tehdy jsem se snažil říct, že když si zpětně ta alba poslechnu, přijdou mi - a zase doufám, že to nebude znít namyšleně - strašně dobrá. Myslím si, že jsme totiž svým způsobem českou scénu tehdy posouvali zase o kus dál, že jsme se nebáli dělat věci, které tady nikdo nedělal. Že jsme dělali dost kvalitní práci i díky lidem, kteří s námi tehdy spolupracovali, jako byl třeba producent Dušan Neuwerth a jeho brácha Tomáš. Že náš kytarista Marťa měl super hudební nápady. Že Miši (basák Jan Mišák - pozn. aut.) byl extrémně schopný a uměl zařídit spoustu produkčních věcí, s nimiž má kolikrát problém i velké vydavatelství, a podobně. Takže jsme byli vlastně super tým. A až časem člověk zjistí, že některé věci jsou hodně těžké a že se mu třeba nemusí podařit jich docílit, byť si v daný moment myslel, že jsou přece lehké.

Ty jsi tehdy o sobě i prohlašoval, že jsi velký alternativec, každý týden jsi lovil nové kapely na Pitchforku a podobně. Kdo byli tehdy tví oblíbenci?

To bychom museli zastavit tenhle rozhovor třeba na dvacet minut a já bych ti tu začal vyjmenovávat nepřeberný množství skupin, které jsem poslouchal. Ale aby z toho aspoň někdo něco měl, tak zkusím pár kapel vyjmenovat. Vzhledem k tomu, že jsem vyrůstal v indie době, tak to začínalo u Arctic Monkeys, The Kooks, Razorlight, The Maccabees, Bombay Bicycle Club nebo třeba The Strokes, které jsme několikrát viděli naživo. Později mě bavili hodně M83, Bon Iver, Arcade Fire a další. Ta scéna byla ale tak neuvěřitelně obrovská, že to by bylo na jeden celý speciální rozhovor. To byla tehdy prostě ta éra, která začala zhruba v roce 2005, asi i dříve, a běží sice stále, ale ať už to jsou víc kytarové nebo naopak synťákové věci, už to zdaleka nemá takový prostor jako dřív, vystřídaly je jiné žánry.

A co třeba takoví Kensington, kterým jste v Rock Café předskakovali?

Ty mám taky moc rád. To je jedna z těch kapel, které jsem nezmínil. Nebo třeba The 1975, kterým jsme taky předskakovali. Ti mají teď skvělou novou desku. Hrajou v podstatě pořád to stejné, s novým producentem Jackem Antonoffem to ale lehce změnili, třeba song "Part Of The Band" mi přijde jako naprosto skvělá věc... a mimochodem Ollie Jacobs, který byl s The 1975 ve studiu jako recording engineer při natáčení toho posledního alba, míchal taky nějaké dvě tři písně i na mé desce "Hovory domů", čímž se kruh částečně uzavírá.

A u toho jsem se chtěl právě zastavit - protože vy jste tehdy předskakovali nejenom Kensington a The 1975, ale i LP, Glasvegas a dalším.

(skáče do řeči) Ty jo, na to nikdy nezapomenu.

Proto mě zajímá, jestli právě při takovýchto příležitostech máš možnost se i reálně s těmi umělci poznat, nebo jestli kolem sebe maximálně v zákulisí projdete a ten rozhovor nepřekročí zdvořilostní fráze?

Naprosto. Nechci to nějak generalizovat, ale myslím, že skoro s každým z nich jsme měli nějaký větší zážitek. Silnější to bylo třeba s The 1975, kteří nás vzali do backstage snad na dvě hoďky a tam nás chválili, že jsme prý fakt dobří. Myslím, že hlavně zpěvákovi Mattovi Healymu se náš koncert líbil, ptal se, odkud že to jsme a tak. Další den pak vyšla nějaká recenze, která hlásala, že jsme moc dobří nebyli, haha. A já si říkal: Vidíš to! A teď si vyber, komu věřit!

Podobné to bylo i s LP, která za námi přišla, pokecala s námi a bylo to moc příjemné. Nebo třeba Mike Shinoda z Linkin Park, kterému jsme předskakovali s Lenny, byl neskutečně příjemnej a lidskej. Tehdy v backstage Lenny nabídnul, ať mu pošle nějakou ukázku své tvorby, což skončilo songem "Lithium", který pro ni produkoval. Takže abych to shrnul, supportování má podle mého velký význam a může z něj vzniknout velká spousta spoluprací. Nikdy bych to nepodceňoval a dodnes jsou to jedny z nejcennějších zážitků, který jsem v hudbě zažil a které mi dodávají motivaci pokračovat v tom, co dělám.

A zase z opačné strany - kdysi dávno vám předskakovali Tichonov. Kde těm je konec? To byl pro mě tehdy domácí objev roku, když jsem je viděl, jak ve Valašském Meziříčí předskakovali Glenu Hansardovi. Od té doby jsem o nich ale bohužel už nikdy více neslyšel.

To jsou velcí kámoši. David Schwager mi hodně pomáhá i s věcma kolem téhle sólovky, teď třeba organizuje release párty a zabil by mě, kdyby slyšel, že nám dělali předkapelu, protože to byla tehdy taková vzájemná, společná tour (smích). Bylo to asi nejlepší turné, co jsme s No Distance Paradise jeli, fakt nádherné.

A zase - mluvil bych za Tichonov a vlastně ani nevím, jak to přesně mají, protože někdy hrajou více, někdy méně, ale každopádně mi přijde, že jsou hudebně fakt skvělý a David je výborný zpěvák, stejně jako Jan Boroš, který teď má Čáry života. Honza Janečka je jeden z nejvyužívanějších českých bubeníků a Jirka Petřek se zase angažuje v Elektrïck Mannovi. Takže všichni byli a jsou stále hudebně aktivní, ale na druhou stranu zase mají i osobní životy a to nejde vždycky úplně skloubit. Zvlášť v době, kdy to indiečko trochu upadá a už ho neposlouchá tolik lidí, co předtím. Ale k tomuhle období No Distance Paradise a šňůře s Tichonov se opravdu rád vracím a díky, že sis na to vzpomněl a ptáš se na to.

Není zač. (smích) Ještě se tě ale musím zeptat na něco, co mi vrtá hlavou už dlouhé roky - jak to má tvá domovská kapela s mohelnickým festivalem Fingers Up? Tam jsem vás tehdy viděl v roce 2015, kdy tam poprvé a naposledy hrály zahraniční kapely jako The Wombats, Kensington, MØ, a když jsem se tam chvíli bavil s ředitelem téhle úžasné akce, zmínil mi tam v krátkosti, že vy mu s tím festivalem nějak pomáháte.

Oslím můstkem se dostáváme k Honzovi Mišákovi, řečenému Miši, který na Fingers Up právě od toho roku pomáhá s festivalem a má tam na starosti celou řadu organizačních a produkčních věcí, jako dramaturg dělá na line-upu a podobně. My jsme jako kapela na tom festivalu hráli poprvé nějaké dva tři roky předtím, než jsi tam přijel ty, a pak se s nima Miši dohodl na spolupráci... Už tehdy měl za sebou organizaci Majálesu v Olomouci, kde univerzita dávala šanci mnoha menším, nekomerčním kapelám, a tak slovo dalo slovo a on na festivalu pomáhá dodnes. My jsme se díky tomu stali v uvozovkách takovou domácí kapelou a hráli jsme tam už asi pětkrát. Je to vlastně podobný princip, jaký mají Billy Barman na Grapeu. A taky je to pro nás velká srdcovka. Já tam třeba letos hrál poprvé sólo, a tak Mišimu děkuju za to, že mě tam pozval i přesto, že už spolu nehrajeme každou chvíli ve zkušebně jako dřív.

A ještě jedna otázka k festivalům - na YouTube máte minifilm "FestivalME" o létě 2014 - tehdy jste jeli z Rock For People na Fingers Up, potom Colours Of Ostrava, Sázavafest, Živá ulice Plzeň a nakonec Grape. Jelikož jsem kromě Sázavy a Plzně byl tehdy taky všude, dobře si pamatuju, že jste tam měli zástupy fantastických interpretů, které jste mohli v zákulisí potkat. Máš i z té doby nějaké historky nebo dobré rady, které jste tehdy dostali? Nebo si z toho pamatuješ spíše mlácení se na trávníku s Martinem, baštění těstovin s brokolicí nebo jak jste na Grapeu u stanu hledali klíč od auta v trávě?

(směje se) Ty jo, musím se na to zase po čase znovu podívat, když to tak vzpomínáš. Co mi přijde super, je právě ten Mišiho nápad takto ty věci zachytit, protože tehdy takové věci minimálně v hudbě ještě tolik nefrčely, nebyl ani Instagram a dneska je to docela běžné. Proto to ani tolik lidí tehdy nesledovalo, nápad je to ale myslím vážně skvělej, kterej jen předběhl dobu. Co se týče těch vzpomínek, většinou člověk vzpomíná už jenom na to dobré. A my se tehdy potkali se spoustou muzikantů z celosvětové scény. Pokud bych měl ale něco vyzdvihnout, tak to bylo to, když jsme se na Grapeu bavili s Klaxons. Nechybělo mnoho a mohli jsme na následném koncertě v Praze předskakovat i jim. A ten Grape je podobnými věcmi vyhlášený, to je moc hezkej festival, který každému doporučuju - v té backstagei je pro každého umělce radost být.

Vraťme se do současnosti. Našel jsem si, že kytarista Martin Kudla hraje v bandu Thoma Artwaye, Jan Mišák bookuje kapely pro Fource, ale co dělá bubeník Adam?

Ten hraje s brněnsko-zlínským rapperem, který si říká Pablos, na bicí hraje v Nylon Jail, taky je v indie-popové skupině Fred Madison a v létě zaskakoval i za Adama Vychodila u Lenny nebo koneckonců i se mnou odehrál několik letních štací. K Mišimu bych ještě doplnil, že hrával s Berenikou Kohoutovou na basu, taky ho můžou lidi vidět v klipu od Emmy Smetany a Jordana Haje a pracuje ještě pro eventovou agenturu na offline i online události, kde se potvrzuje to, že byl vždycky velmi dobrý manažer, který vždycky dokázal spoustu věcí domluvit a zařídit. No, a Martin je taky ještě kromě již zmíněného i kreativní ředitel v Supraphonu. Jak říkám, česká scéna je maličká. A my všichni se v tom prostředí pohybujeme a tu hudbu milujeme, potkáváme se a já doufám, že se budeme potkávat i nadále.

A co by se muselo stát, abyste se vrátili na scénu?

Nás vždycky svedou dohromady různé speciální příležitosti - svatba, narozeniny a podobně. Třeba na mé svatbě jsme si takhle s klukama zahráli...

(skáču do řeči) ... myslíš tehdy na střeše Lucerny, kde jste se brali?

Přesně tak. Přemýšlím... Zase bych mluvil za ostatní a to nechci. Ale třeba Marťovi se teď narodilo druhé dítě, takže to má teď s časem náročnější. Já jsem možná byl ten, kdo před nějakým časem říkal: "Co kdybychom teď udělali zase nějaký společný singl?" Musí k tomu ale asi nastat zase nějaká správná konstelace, kdy se všichni ocitneme v životech na nějakém průsečíku a řekneme si, že jdeme natočit písničku nebo vyjet na turné.

A zpívali byste potom česky?

Myslím, že ne. To by mi na tom přišlo právě super, kdyby to zůstalo v té angličtině.

To si myslím taky (oba smích). Teď chystáš turné. Existuje plán zahrát tam i něco od kapely, nebo to bude ryze český materiál?

Zase dobrý dotaz. Na Fingers Upu jsem letos hrál písničku "Ghosts", nicméně si myslím, že album "Hovory domů" má dostatek silných, českých písniček a díky tomu, že jsem vydal pár věcí ještě před deskou, řekl bych, že to jimi celé obsáhneme. Možná zazní nějaký všeobecně známý hit od někoho jiného, možná dám něco od No Distance v Olomouci, ale jinak to zatím neplánuju.

Kdybys to přehodnotil a zařadil tam třeba "Hands Full Of Water", "Let It Go" nebo "Ghosts", vůbec bych se nezlobil. (smích)

Jo, to jsou krásné věci, na ty hrozně rád vzpomínám.

Pojďme dál. Když jsi byl malý, měli jste doma všechny možná zvířata - papoušky, želvy, hady a další. Ty ale tvrdíš, že na rozdíl od táty veterináře a tvých bratrů nemáš ke zvířatům tak silný vztah. Proč? A souvisí s tím nějak tvůj zážitek z veteriny, kde jsi musel vytírat boxy po psech?

Tohle bych možná zkusil trošku rozvést. U mě je to dáno tím, že jsem z bráchů nejstarší, takže jsem se v tom prostředí u taťky na veterině ocitl nejdříve, a i když na to rád vzpomínám, myslím, že to, že teď nemáme doma žádné zvíře, je dáno spíš tím, že jsme pořád někde na cestách a já si uvědomuju tu náročnost v péči o domácí zvíře. Ale umím si představit, že až budeme usazenější, tak proč pak psa nemít. Ale každý muzikant, který jezdí na turné, ti určitě potvrdí, že je hodně těžké to skloubit. I přes ty hezké vzpomínky ale uznávám, že ke zvířatům má silnější vztah zbytek rodiny, a právě proto jsou i nich ve správných rukou.

Ve společném rozhovoru s manželkou o životě v Londýně pro Lidovky jste řekli, že když tam člověk žije déle, všimne si pak i těch negativ. Co to konkrétně bylo?

Teď si úplně nevzpomínám, co přesně jsme v rozhovoru zmiňovali, připomeneš mi to prosím?

Jasně - pouštění starších lidí v metru, milý obličej, velký konkurenční boj, nikdo nikomu nevyjde vstříc, cítíš se nevítaný, dodržování zákonů do puntíku. Mě zaujal ten velký konkurenční boj - můžeš uvést příklad?

Ty jo, tak to zní drsně. Myslím, že jsme se tam k tomu ještě více rozepisovali, zkusím to tedy dovysvětlit. Anglie je obecně super zkušenost, na tom se se ženou shodneme. A že tam je konkurenční boj, to je jasné, protože kreativní hlavy z celého světa se tam sjíždějí, aby tam uspěly a ten nárok na výkon je tam větší. Jsou tam samozřejmě i dražší náklady na bydlení, jídlo, dopravu a podobně. Musíš víc makat, musíš pracovat více hodin a často to může vést i k nějakým osobním selháním nebo vyhoření. Druhá věc je, že s odstupem se na to člověk dívá jinak - dneska vzpomínám spíš na to hezké. Proč jsme se ale rozhodli se vrátit, je jasné - v prvním případě to byl covid, který to všechno změnil, a ten rozhovor, o kterém se bavíme, vznikal ještě v tom v uvozovkách šťastném období, než bylo všechno jinak. Obecně bych ale řekl, že je to super zkušenost, ale zároveň těžké prostředí, kde je složité přežít.

A tím přežitím se tedy vracíme k tomu, co tě vedlo k tomu, že ses místo zvířat rozhodl léčit lidi? A jak moc s tím souvisí, že se ti v šestnácti letech v tátově ordinaci skácel k zemi pán a tys jej tam oživoval?

Je možné, že to mělo vliv, ale já měl zkrátka vždycky blíž k přírodním vědám a tohle byl tak silný zážitek, že tím mohlo být mé rozhodnutí jít studovat medicínu taky ovlivněné. Já byl navíc tehdy v tom věku, kdy jsem se potřeboval trochu odlišit od zbytku rodiny, chtěl jsem dělat něco speciálního a tohle mě lákalo. A když jsem k tomu viděl, jaký mají bráchové ke zvířatům vztah, pochopil jsem, že moje cesta bude spíše pokusit se stát lékařem. Nedokážu ti asi říct, který moment přesně rozhodl, jen vím, že jsem se vždycky v prostředí ordinace, ať už jakékoliv, cítil dobře a ta diagnostika jako taková mě vždycky nesmírně zajímala a zajímá. Jsem rád, že jsem se tak rozhodl.

Ještě k tomu covidu - ty ses taky někde nechal slyšet, že jsi vysvětlil věci okolo očkování svým kolegům z hudební branže. Nevím, jestli budeš moct nebo chtít říct komu, ale spíše mi řekni, jak jsi to udělal a které argumenty ti v tom pomohly?

To byla tehdy taková ta doba, že nikdo moc nevěděl, jak si všechny informace k očkování přebrat, a všichni se mě na to ptali. Byla tehdy kolem mě spousta lidí, kteří tomu fandili, ale i zarytých odpůrců. Plno lidí ale taky bylo někde mezi a prostě nevěděli. A tak jsem jim k tomu prostě poskytl informace, které je zajímaly. Myslím si, že to bylo naprosto správné, že se ptali. Dneska je těch informací už samozřejmě o dost víc, ale tehdy bylo složitější si k tomu něco dohledat. A podle mě je super, že ve chvíli, kdy šlo o někoho, s kým jsem měl nějaký bližší vztah, se na mě ten člověk mohl obrátit a probrali jsme to. Konkrétní bych ale asi být neměl, protože to je součást lékařského tajemství.

A jak to očkování vnímáš dnes? Měli bychom jít na třetí, čtvrtou dávku?

Vlastně jsem rád, že se na to ptáš. Já si totiž myslím, že v určité době se k tomu do médií vyjadřovalo velké množství lidí, kteří k tomu nebyli úplně kompetentní. A já bych teď hrozně rád využil toho, že tu mám ten prostor, a řekl, že jsou tu lidi, odborníci, kteří tomu rozumějí, a pojďme raději naslouchat jim. A stejně tak jako je budu následovat já v tom, co budu jako praktický lékař pacientům říkat, tak bych strašně rád odpověděl takto i v tento okamžik, protože tady existoval velký komunikační šum, který byl způsobený tím, že se k tomu vyjadřovali lidé, kteří by to dělat nemuseli. Snad jsem tímto odpověděl, ale rád bych to, prosím, nechal v této rovině.

Dobře, přesto bych ale chtěl znát ještě tvůj názor také na to, co si myslíš o tom, že se už v médiích neobjevují každý den čísla nakažených jako dřív?

Myslím si, že to hodně souvisí s tím, že jsme všichni měli strach z toho, co se stane letošní podzim a v zimě. A musím zaklepat, že to vypadá, že pandemie nenabírá na síle a že se tedy snad podařilo udržet ji na uzdě. A taky s tím souvisí skutečnost, že se potýkáme s krizí, která už není jen covidová, ale i ekonomická, energetická, máme tady válku na Ukrajině... Zkrátka těch věcí, které se na ty lidi valí, je tolik, že je v určitou chvíli i správně, že k tomu všemu nemusíme ještě každý den poslouchat, kolik přibylo nakažených. Nemám moc rád, když se v lidech vyvolává strach, což mi přišlo, že se teď hodně děje. Sám jsem kvůli tomu v určitou chvíli i cíleně přestal poslouchat zprávy, protože už toho bylo ze všech stran na nás moc.

A jak jsi při té pandemii vnímal kroky politiků? Sleduješ vůbec politiku?

Myslím si, že to pro ně bylo taky těžké, protože to bylo poprvé, co se s něčím takovým setkali. Neexistoval žádný podobný precedens, který by jim při rozhodováni pomohl. Zpětně k tomu můžeme mít spoustu výtek - hodně se tam měnili lidi na rozhodovacích pozicích a podobně. Řekl bych to asi takto - do doby covidu jsem politiku sledoval hodně, ale pandemie ve mně způsobila to, že jsem se kvůli množství těch zpráv, které se na nás valily, tak trochu uzavřel do svého světa. Spíše jsme se snažil zaměřit se na své vlastní vzdělání, na medicínu a paradoxně jsem spíše sledoval, co se děje v zahraničí. Obecně se k politice ale vyjadřuju nerad, protože mi přijde, že je to podobné jako s tím očkováním - nejsem si jistý, jestli i to, že se k politice budou vyjadřovat lidi jako já, povede ke kýženému efektu. Jen říkám, že už to beru tak nějak více s pokorou, protože si uvědomuju, že tehdy byli pod obrovským tlakem, a s tím to rozhodování bývá výrazně těžší.

Tím jsi mi vlastně rovnou odpověděl i na další dotaz, protože já dlouhodobě sleduju, že je spousta muzikantů, kteří se k politice vyjadřují často a rádi, a na druhé straně jsou takoví, kteří se tváří, že se jich to vůbec netýká. Proto mě zajímalo, jak nad tím přemýšlíš, protože jsem nenašel nikde žádné tvé vyjádření na toto téma.

Naprosto chápu, proč se k tomu lidi vyjadřují i proč naopak vůbec ne. Já si svůj názor na to zatím sám utvářím, protože jedna věc je můj osobní názor a druhá je to, co se stane, když se ten názor stane veřejným. Dávám si s tím proto ještě na čas a byl bych teď mnohem raději, kdyby se lidi bavili spíš o mojí desce, protože ta mi přijde, že je hlavním důvodem toho, proč jsme se dneska potkali.

Ještě tady mám jednu věc, kterou bych s tebou chtěl otevřít, ale nevím, jestli se na to téma budeš chtít bavit.

Zkus.

Přiznám se, že mě k tomu trochu navedl Mikolas Josef, s nímž jsem se hodně bavil na téma duševního zdraví. Tehdy jsme totiž řešili, že ve strašné spoustě tiskových zpráv k novým deskám prakticky od kohokoliv se dočteš, že tam ten umělec "bojuje se svými démony". A já si říkám, jak to máš v tomto směru ty, protože ty ze sebe dáváš všechno jak na pódiu, tak pak v ordinaci, což je dvojnásobný tlak. Spousta lidí touží po tom mít písničku na prvním místě v hitparádě, vyprodat O2 arenu a teď mu to třeba nejde. A ještě na něho vyjde negativní recenze, nafotí ho bulvár, řeší se jeho image a tak dále. Co v téhle oblasti trápí tebe?

Někdy je pro mě těžké vyrovnat se s kritikou. Hlavně, když mi nepřijde, že je spravedlivá... a myslím tím třeba jak nelichotivou odbornou recenzi nebo třeba úplně random komentář pod příspěvkem. Když jde člověk s kůží na trh, dá se negativní kritika očekávat, na to, jak se s ní ale vyrovnat, jak ji zpracovat, tě ale nikdo nepřipraví.

V obou povoláních v podstatě platí, že se tam musíš rozdat. Lidem u toho dáváš energii a v podstatě je tím nabíjíš. Kam se ale pak chodíš nabíjet ty?

Mám to tak, že proces té tvorby je pro mě hodně důležitý, přitom si čistím hlavu, ventiluju myšlenky... a ten by rozhodně vypadal jinak, kdybych neměl dobré zázemí doma, čímž teď myslím hlavně moji ženu. Nikde samozřejmě není nebe bez mráčku a občas taky řešíme své problémy, ale díky ní cítím pocit jistoty a všechno dává smysl.

A ještě jednu takovou složitější otázku pro tebe mám. Jedna z nejsilnějších vzpomínek, kterou na už zmiňovaného Mikolase mám, je, že mi řekl: "Já nemám kamarády. Já se jen potkávám s lidmi, se kterými pracuju. Teď se bavím s tebou, ale večer nepůjdu na pivo, protože nemám, komu bych zavolal." Zažíváš podobné pocity? Nebo bereš Miraie, Adama Mišíka, Paulieho či Bena jako skutečné přátele?

Aha. Tak to mi vůbec není povědomé. Já to mám přesně naopak. Mám velkou spoustu kamarádů, jsem hodně společenský člověk a můžu dát konkrétní příklad - to byla naše svatba, kde mi zahráli Mirai, Tichonov, No Distance Paradise, Adam Mišík, Albert Černý, Thom Artway nebo právě Paulie Garand, a to všechno byl jeden velký festival nejen lásky, ale i přátelství. A já se snažím být srdečný k lidem. Ptal ses, jestli se mi to nějak vrací, a já bych řekl, že zrovna v tomto případě mi lidi oplácejí stejnou mincí, takže tenhle pocit nemám.

A poslední věc - cítíš se teďka šťastný?

Pfůůů, teďka se cítím, že jsem hrozně šťastný. Jsem rád, že jsou "Hovory domů" venku, jsem na to fakt pyšný a obrovsky děkuju všem, kteří se na tom podíleli. Ať už to byla celá naše parta, která to nahrávala se mnou, všichni ve vydavatelství, rodiče nebo v neposlední řadě moje žena Linda, bez které bych tady dneska neseděl a o desce si s tebou nepovídal. To ona mě podporovala celou tu dobu a bez ní by nic z toho nebylo. A toho si asi vážím nejvíc.