Ten sotva dvaatřicetiletý pacholek to zase dokázal! Producent Andrew Watt má unikátní schopnost vyždímat z rockových důchodců energii, o které možná ani sami netušili, že ji ještě mají, a dát jim jedny z nejlepších alb kariéry. Eddiemu Vedderovi tak nalajnoval výbornou sólovku "Earthling", do černého se trefil i u Ozzyho Osbourna (hlavně loňský "Patient Number 9" je zásah, který se oprávněně objevuje v přehledech nejlepších počinů roku) a teď si vzal do parády Iggyho Popa.

Pětasedmdesátiletý punkový veterán je na rozdíl od Madmana trochu jiný případ. U něj můžeme jen těžko mluvit o opravdovém comebacku - desky vydává vcelku pravidelně, jen tak nějak hodil za hlavu svoji rockovou minulost a na stará kolena se pohybuje spíše v jazzových ("Préliminaires") či ambientních ("Free") náladách. Výjimkou budiž "Post Pop Depression", což je v zásadě rocková deska, ale kmotra punku aby jeden pohledal.

Když tak koncem loňského roku vyšel první singl "Frenzy" z tehdy připravovaného alba "Every Loser" (na CD i LP ji pořídíte v našem shopu), našlapaná pecka plná ostrých kytar a opravdově nasraného interpreta, bylo nutno zbystřit. Byla tam energie, kterou od Jamese Newella Osterberga, jak zní Iggyho občanské jméno, asi čekal málokdo.

Zmíněná skladba, i s oním zvukem vrčícího kytarového aparátu, novou kolekci otevírá a doslova nakopává. Je to nesmírně energická jízda - a to ani zdaleka všechny songy nemají takový stupeň naštvanosti jako právě "Frenzy", vypalovačka "Neo Punk" nebo refrén závěrečné "The Regency".

Producent Andrew Watt album postavil podobně, jako to udělal u předchozích umělců, pro které pracoval. Vyzobal zásadní prvky napříč jejich diskografií a na jejich základě vystavěl nové písně a jejich aranže (Iggy Pop je autorsky společně s Wattem podepsán pod všemi jedenácti kousky). Výsledné počiny tak bezpochyby hrají na fanouškovskou nostalgii, zároveň ale zpěváky vypouštějí na území, které je jim dobře známé a kde se oni očividně cítí dobře.

Na nostalgii se tady ovšem hraje podstatně méně než u Ozzyho, spíše se dostáváme do roviny drobných pomrknutí. Post-punková "Strung Out Johnny" tak svou temnotou míří do období kolem skvělé desky "Post Pop Depression", v úvodu "Modern Day Ripoff" to cinká jako kdysi dávno na "I Wanna Be Your Dog" od The Stooges, "Comments" by snad mohly svou náladou mířit někam do berlínského období a spolupráce s Davidem Bowiem.

A pak jsou tu třeba "Morning Show" nebo "All The Way Down", jež nemají potřebu se kamkoliv odvolávat a jsou prostě aktuálním ksichtem Iggyho Popa, jednoho z těch muzikantů, který s věkem zraje jako víno.

"Every Loser" nechce z pětasedmdesátníka dělat dvacátníka. Jasně ukazuje, jak moc důležitý je výběr spolupracovníků. Watt opět postavil studiovou kapelu z hvězdných jmen a hlavně skvělých muzikantů (Duff McKagan, Eric Avery - basa, Josh Klinghoffer, Stone Gassard, Dave Navarro - kytara, Taylor Hawkins, Chad Smith, Travis Barker - bicí).

Tahle kreativní sestava plná energie umožňuje Iggymu shodit masku jazzujícího důchodce a najít v sobě drive starého pankáče, který se sám na sebe dokáže podívat s ironickým nadhledem. Když se tak z pozice otce zakladatele pouští do neo-pankáčů ve stejnojmenné skladbě ("I'm a hunky, Gucci model neo punk / I'm a hunky, Libertarian neo punk"), je v tom uvěřitelné pobavení nad tím, kam se ten žánr, proboha, dostal.

"Got a dick and two balls, that's more than you all," zpívá se hned v prvním verši alba. A je to prohlášení, které platí pro celou nahrávku. Andrew Watt má talent na to tvořit skvělé desky, od kterých vlastně při ohlášení nikdo nic moc nečeká. A pokaždé vytře zrak. "Every Loser" je výborné dílo plné energie. Iggy Pop se tady sice přiznává, že není nejmladší, ale i tak dovede mladším pořád nakopat zadek.