Skupině Trahir předcházela pověst výborné koncertní kapely i zvěsti o šamanské energii zpěváka Adama Balcara. EP "Succubus" příjemně navnadilo. Už tehdy, v roce 2019, na sebe zareagovaly dvě hlavní přísady - stonerrocková těžkotonážnost a psychedelický odér. Ty si band nese dodnes, recepturu na debutu doladily vlivy New Wave of British Heavy Metal, a jedno z velmi příjemných překvapení bylo na světě. Tedy, Trahir slibovali hodně, na nahrávce ale očekávání naplnili měrou vrchovatou.

"Whose Hearts Petrified" je totiž dlouhohrající prvotinou s unikátní atmosférou a zvukem, který se tu příliš často neslýchá. Sabbati, ti raní i ti s Diem za mikrofonem, atmosférický doom v duchu Candlemass (ne nadarmo s nimi hráli na stejném pódiu na festivalu Symbolic), psychedelická rozostřenost, okultní rock à la Coven, tajuplný stoner Pentagram, kytarová hra Iron Maiden, temně pohádkové vypravěčství Mercyful Fate, historizující akustické vyhrávky - povědomých prvků je tu spousta. Spojuje je ale specifická energie, která jim dává svěžest. Je to v jistých ohledech retro, ale nikoliv retro zaprášené a unavené.

Muzikanti se do své sbírky temných, ale stále v jádru pohádkových příběhů - ono ani takoví mistři pohádkáři jako bratři Grimmové nebyli žádná selanka - vrhají doslova po hlavě. Razantně odkrojili jedno z těch nejvyčichlejších klišé - atmosféru budující intro - a úvodní song "Lichking X Witchqueen" otevírají nabroušeným a pořádně masivním riffem.

Zpomalit umějí, v takové "Mother Nibiru I" kloužou po hraně ambientu. Nebojí se delších instrumentálních pasáží i akustických skladbiček ("Falconer"), nikdy tak ale nečiní na úkor vnitřního tempa nahrávky. Na debut působí "Whose Hearts Petrified" nebývale vyzrále a dotaženě. Racionalita a profesionalita tu možná trochu převažují nad nadšením, ale to Trahir jenom ctí. Jiskru to má i tak.

Adam Balcar není typickým heavymetalovým vokalistou. Hlasově je posazený níže, svůj projev postavil spíše na charismatu a naléhavosti. Melodie, mnohdy nelehké, ale klene naprosto sebejistě. Zároveň má v sobě nezbytnou dávku vypravěčského nadhledu, který tyhle příběhy, kde se to hemží rytíři, čarodějnicemi a kde blesky bijí do rozeklaných skal, potřebují. Opřít se může o spolehlivé kolegy (vypíchnutí si zaslouží chutné sólo v mocné skladbě "Knight’s Prayer" nebo drtivý riff ve středním tempu, který nakopává "The Ruin") i chytrý songwriring - chytlavý, ale nikoliv na první poslech očividný.

Pražští Trahir si museli na debutové album počkat čtyři roky. Přípravu rozhodně nepodcenili. Výsledek "Whose Hearts Petrified" je vybroušeným, dobře vyzrálým dílem, které skvěle šlape po hudební stránce a zároveň nepřestává překvapovat promyšlenými koncepčními drobnostmi. Onen hrabětovský odkaz v názvu "... kterým srdce zkameněla" budiž důkazem.