Tedy - ačkoliv to zpočátku vypadalo, že večer bude ve znamení zasloužilých pamětníků, kteří se houfovali před vchodem do Lucerna Music Baru ještě před jeho otevřením, uvnitř dominovala mládež. Zhruba třicátníci a čtyřicátníci vedli. To je velmi pozitivní zjištění. Akce tak nebyla jen holdem vynikajícímu a nenahraditelnému kytaristovi a nostalgickou vzpomínkou na něj, ale i potvrzením toho, že Hladíkova hudba má nadčasové kvality, jež táhnou navzdory stáří publika.

Koncert k poctě Radima Hladíka se kvůli covidu nadvakrát odkládal. Nakonec to tedy dopadlo, a to včetně křtu, přesněji připomínky (protože se vlastně čertvíproč nic skutečně nekřtilo) dvojalba, které spojilo obě "Nové syntézy". A z těchto na svou dobu novátorských nahrávek z let 1971 a 1974, které spojovaly rockovou kapelu a jazzový bigband, se v úterý hojně hrálo.

Samotný program byl koncipován jednoduše: kolem neměnného jádra, rytmiky obnoveného Blue Effectu Václava Zimy a Vojtěcha Říhy a kytaristů Adama Krofiana (The Atavists) a Romana Helcla (November 2nd), se měnili hosté. Prvním byl Viktor Sodoma, který třípísničkový blok zaměřený na kapelu Matadors ozvláštnil českým textem k dylanovce "It's All Over Now (Baby Blue)", který v sedmdesátých letech napsal Michal Žantovský.

Vystřídal je Yannick Tevi z Vanua 2, jemuž v písních z mišíkovského období pomohl Michal Pavlíček, poslední žijící z pomyslného českého kytarového triumvirátu. A byl to zvláštní paradox, když Hladíkovy party přebral zrovna on, kytarista poněkud jiného naturelu. Jakkoliv se držel v mantinelech původních verzí, svůj vlastní styl nezapřel.

Mostem od bigbítu k progresivnímu rocku byla "Stále dál", původně z repertoáru Flamenga. O tu se podělili dva vokalisté Pavel Bohatý a Tomáš Fröde a byl z toho jeden z vrcholů večera. Ten kytarový riff a křičený refrén jsou naživo nesmírně mocné. Přes instrumentálku "Ztráty a nálezy" a křehkou "Probuzení", k níž napsal text Michal Hrůza a kterou zazpívala Iva Marešová, se program nenápadně překulil do druhé poloviny.

Té už dominoval chrudimský bigband Kyx Orchestra a repertoár z obou "Syntéz". Rozsáhlé kompozice - včetně fantastického půlhodinového monumentu "Nová syntéza 2" - zase jednou zazněly v plné kráse. Orchestrálního aranžmá se dočkaly i skladby původně mimo "Syntézy". A zatímco "Rajky" fungovaly skvěle, "Rosenka", snad i vlivem střetu tří protichůdných proudů (rocku, folklóru a nově jazzu), přišla o část svého kouzla.

To je ale jen drobnost. Kyx Orchestra hráli jako o život a s rytmicky zamotanými písněmi si poradili parádně. Nikdo z hudebníků nacpaných na malém, půlkruhovém jevišti nehrál na sebe, nesnažil se strhnout pozornost na svůj výkon, ale pokorně sloužil obdivuhodně vyváženému celku, jenž představil celou šíři Hladíkovy tvorby.

Závěr obstaraly povinné zářezy. "Slunečný hrob" byl očekávaným prostorem pro vytažení telefonů, u přídavkové "Čajovny" už taková příležitost nebyla. To se totiž v nejednom oku zaleskla slza. Poprvé za večer byla použita projekční plocha za muzikanty a z reproduktorů se, na podkladu živé kapely, rozezněly originální tóny Hladíkova černého Les Paula. Ve své podstatě jednoduchý trik, ale nadmíru působivý. Jako by zde legendární muzikant byl skutečně stále přítomen.

A taky že je - když už ne jako živá bytost, tak ve své hudbě je pevně otištěný. A jeho dědictví, i díky takovým uctivým poklonám, jakou byla ta úterní konaná v pražském Lucerna Music Baru, tady zůstává.