Na první poslech se album "Music For Animals" tváří, že vás vtáhne do hudebního pralesa, kamsi k jádru meditace, repetice a táhlých klávesových ploch. Naživo jej však Nils Frahm prezentuje v diametrálně odlišných paralelách. Tu ubere, jinde nebo naopak rozvibruje kompozici hybnějším zvukovým designem, a někdy nastaví syrovější mód. Jeho pražský set byl vystavěn právě na těchto kontrastech. On sám si byl režisérem těchto manévrů okolo hromady nástrojů, které měl na scéně okolo sebe. Světelná show byla minimalistická, prim hrál zejména ten hudební vjem, nepřekvapivě.

Ve dvou souměrně rozmístěných laboratorních buňkách se vedle sebe tísnily piana, syntetizátory, drum machiny, harmonia, basové pedály, páskový rekordér nebo skleněná harmonika. Vše sestaveno dle protagonistových potřeb, aby mohl v klidu přecházet mezi jednotlivými celky anebo na některé nástroje hrát současně a měl je tedy v dosahu.

Ona skleněná harmonika rozezněla úvodní "Do Dream". Celý setlist měl svým způsobem tři části, v nichž se prolínaly muzikantovy jednotlivé tvůrčí fáze. "Do Dream" své karty poodkrývala postupně, tak jak Nils postupně přidával další a další zvukové stopy. Následně pak přešla do rozvibrované "Right Right Right", která svým tepajícím jádrem poukázala, že tohoto večera nebudeme svědky jen bloudění v ambientu a jeho hutnějších zákoutích.

Sám hlavní aktér toho večera promluvil jen dvakrát. Prvně tak učinil, aby poznamenal, že se mu líbí výběr místa pro koncert a jeho okolí, prý takový v Berlíně nenajdeme. Následně uvedl obsáhlou kompozici "Briefly". Pro ni si však potřeboval natočit smyčku se zvířecími ruchy, o pomoc tedy poprosil přítomné návštěvníky, jejich prvotní snahy ale skončily až v lehce hororovém módu. Nils briskně upřesnil zadání, že to má být poklidná louka tu s nějakým přeletem ptáčka, hmyzem a tak dále, na druhý pokus se už zadařilo.

Páskový rekordér pak byl činitelem deformace této nahrávky, která následně jela ve smyčce a místy výrazněji vyplavala na povrch v tomto hlukovém orchestru se stopou ambient techna a dubu, který Nils tolik zbožňuje. Z tohoto kolosu se tak stala velmi členitá plocha, jež mohla potěšit i nadšence do elektroniky, případně odkazu The Orb. Ti vždy byli a jsou machři na tato netradiční propojení a bez sebemenších zábran po svém překopali i výsek "Tubular Bells" Mika Oldfielda - možná to nepřiznanou Nilsova tvůrčí múzu.

Po této fázi večera přišel čas na krátký ryze klavírní blok, k němuž postačila skromná preludia z desky "Screws" (ta byla natočena v době, kdy měl Nils poraněnou ruku). Vše bylo spojeno do jedné medley, v níž hlavní roli hrála "Some" z alba "Solo". Návratem do rytmičtějších vod byla "Spells" z kolekce épéček "All Encores", ta svým pojetím uzavřela experimentálnější úvod večera a stala se její finální ódou komplexnosti, s kterou Frahm taktéž často operuje. V rámci stejného bloku došlo ještě na poslední ukázku z "Music For Animals", tou se stala sférická "Seagull Scene" jež se stala náladovým intermezzem pro dojemnou "Our Own Roof" a závěrečnou klavírní kanonádu "Hammers".

Před zmíněnou "Seagull Scene" se Nils stihl rozloučit a nastínil scénář konce večera. Po "Hammers" si jen odskočil do zákulisí pro drink a záhy spustil vesměs povinné položky svých setů posledních let. Nejdříve to byl podmanivý, něco jako největší hit, "Says", který odezněl se vší potřebnou parádou a gradujícím klavírním finále. Na úplný konec přišla hrátka "Toilet Brushes" (ono rytmické obouchávání klavíru) a členitá kráska "More", ta by se dala označit za trademark autorova rukopisu. Po odeznění posledního tónu došlo na ovace ve stoje a až dojemné loučení.

Pochválit je potřeba i výborný zvuk, který návštěvníkům dopřál až sonický zážitek - slyšet byl i sebemenší detail nebo ruchový manévr, a když došlo na nějaký beat, byl patrný, zároveň ale nezastínil zbytek celého mini orchestru. Ten si Nils Frahm vozí po světových scénách již několik let. Je až fascinující, co v jeden moment dokáže stvořit za hudební experiment. Uhranul i tentokrát.