Existuje jeden problém, který mají Alice Merton i Bastille společný. Měli by vyhodit svého tour managera. Jinak si totiž nelze vysvětlit, kdo soudný by přišel s nápadem, že když už tedy obě jména vystupovala společně v srpnu na maďarském Szigetu, v září se Bastille představili na Havířovských slavnostech a Alice v říjnu přijela do Prahy na svůj samostatný koncert, tak že je dobrý nápad vozit oba v listopadu do Česka znovu.

Ano, muzikanti měli sice, už zase, cestu kolem, ale vždyť tohle prostě nedává smysl. Takto přece skoro každý fanoušek měl nejednu možnost se s programem jejich letošního turné seznámit už dříve, a nelze se proto vůbec divit tomu, že Malá sportovní hala ve švech rozhodně nepraskala. Spíš naopak. Ještě si klidně na tom pomyslném pásku mohla posunout zapínání o jednu dírku.

Naštěstí to ale neznamená, že by kvůli tomu celý večer nestál za návštěvu. A to i přesto, že rodačka z Frankfurtu od své minulé zastávky mnoho změn ve své performanci neudělala. Dokonce přijela i ve stejném oblečení. Její vystoupení bylo plné dobrých muzikantských výkonů, příjemného zpěvu, dobrého zvuku a několika minihitů, které za svou kariéru nastřádala.

Ovšem stejně jako v Paláci Akropolis jí trvalo strašně dlouho, než k publiku poprvé promluvila, takže ten koncert působil v jejím podání dlouho dost chladně. Proto by se to u ní skoro dalo považovat za signifikantní jev, protože když se konečně trochu rozmluvila, fanoušci rychle poznali, že je to milá holka, a začali ji zahrnovat delším jásotem. Ostych v tu ránu spadl a končilo se s tradičně rozjuchanými "Why So Serious?" a samozřejmě průlomovým "No Roots".

Jenže pak si znovu stačí vybavit, jak srdečná byla v létě v Maďarsku, a pak nezbývá, než ji za aktuální uhánění vpřed přece jen trochu zpražit. Navíc nám ke svým skladbám neřekla nic nového, takže kdo byl posledně a tentokrát vynechal, nemusí ho to mrzet. Bylo to prostě skoro totéž, jen trochu kratší.

Bastille se na pódiu ukázali v čase 21.06, což je možná důvod, který stojí za tím, že píseň "Doom Days", kterou jinak na této šňůře běžně hrají, pro pražskou štaci vyškrtli.

Až na tuto změnu šlo ale jinak všechno podle plánu a ani zde k experimentům nedocházelo. Dan Smith přesně věděl, v jakém momentě se má válet na přistavené pohovce, kdy má po plošině vyskočit nahoru a otáčet se k publiku zády, nebo že v "Happier" si zase musí obléct mikinu a vyrazit do publika, protože na aktuálním turné se z "Flaws" stala balada, a proto už při ní zůstává na scéně. To je změna, protože do vydání aktuální (a povedené) desky "Give Me The Future + Dreams Of The Past" vždycky platilo, že právě při "Flaws" se ke svým příznivcům vydával.

A když je řeč o nové studiovce, je potřeba skupinu pochválit, s jak vyváženou a pestrou kolekcí přišla a že na rozdíl od svých konkurentů jí pořád záleží na sděleních. Kupříkladu skladba "Plug In..." je smutnou výpovědí dnešní doby a není v tom jediná. A vkládání depresivních textů do veselých songů, to je něco, v čem bylo londýnské kvarteto vždycky silné.

Nové kousky daly koncertům šťávu, která tam v posledních letech chyběla, a proto hudebně i dramaturgicky parta kolem Dana Smitha nepřestává bavit a udrží pozornost posluchače celou hodinu a půl. Nemalou měrou se na tom podílí i nová vokalistka Senab Adekunle, která je naživo fantastická.

Je ale pravdou, že by se skupina mohla pokusit o progres i v oblasti výpravy. Světelná show byla spíše standardní, projekce ucházející a ve vzduchu nic neplápolalo ani nelétalo, což je vzhledem k barevnosti její tvorby trochu škoda. Ale třeba je to záměr a setrvávání Bastille na úrovni středně velké kapely je něco, co jim vyhovuje víc než představení v hudebních svatostáncích s písmenem "O", "L" nebo "E" v názvu.

Bylo ale sympatické vidět, že se frontman bojující s odposlechem opět pokoušel o češtinu a šlo mu to lépe než dříve. A tak po pozdravu "Ahoj Praho, jsme Bastille, rád vás znovu vidím" netrvalo dlouho a k publiku po jedné z jejich nejsilnějších písní, tedy "Quarter Past Midnight", po které následoval o poznání delší potlesk než obvykle, pronesl: "Sorry, že je moje čeština takový shit."

V novince "What You Gonna Do???" si dokonce zahrál i na elektrickou kytaru, což od něj zatím neznáme, a když viděl, že kdosi v publiku žadoní o paličku, tak prostě o jednu požádal bubeníka a dotyčnému ji předal.

Skvěle naživo funguje také singl "Good Grief", ten je dokonce tak dobrý, že ho pánové budou muset hrát asi až do smrti. A na závěr pár klasik - skok z dřepu v "Of The Night", další skákání v "Pompeii" a nakonec ještě "Shut Off The Lights". A právě kvůli poslední zmíněné pecce jsem na místě chtěl být i já. Zajímalo mě totiž, jestli si na ni stejně jako v Maďarsku přizvou zpět Alice Merton a zda se tak Praha dočká podobně výjimečného spojení, které by třeba mohlo být i vypilovanější než posledně.

A nepozvali. Velká škoda. Alespoň už ale teď všichni víme, že jejich spolupráce na Szigetu byla skutečně spontánní a o to vzácnější. I bez toho lze ale zahlásit: "Dobré to bylo." Tak zase příště!