Večer nabitý kvalitním moderním hard rockem nabídlo v sobotu večer fanouškům pražské O2 universum. Dvě zvučná jména současné kytarové scény, která v Americe vyprodávají stadiony, však v Česku až takovou fanouškovou základnu nemají, a tak se na tribunách našlo docela dost volných míst. Alespoň že plocha byla vesměs zaplněná.

Večer odstartovali úderem sedmé Mammoth WVH. Podivný dovětek v názvu formace neznamená nic jiného, než Wolfgang Van Halen, jméno zpěváka a kytaristy formace a syna legendárního kytaristy Eddieho Van Halena. Skupina má venku zatím jedno album, a jak Wolfgang poznamenal, je v Evropě vůbec poprvé. S headlinery se ale lídr zná dobře, neboť byl součástí sólové kapely Tremonti jejich kytaristy.

Mammoth WVH předvedli moc příjemný, vzdušný soft rock a sám Van Halen junior disponuje skvělým sedmdesátkovým vokálem. Půlhodinka utekla jako voda a těmto muzikantům se rozhodně povedlo dobře navnadit a získat si publikum na svou stranu.

Druhý support už má svou pozici na scéně vybudovanou. Halestorm stojí a padá na fenomenální frontmance Lzzy Hale. Ta naživo neztrácí nic ze svého řízného studiového projevu a právě onen chrapláček evokující bourbon a cigára dělá oproti jiným zpěvačkám ten rozdíl, který asociuje rozdíl mezi obyčejnou a nakouřenou whisky. Zkrátka hlas, který voní dubovým sudem. :-)

Bohužel ale musím říct, že hudebně této formaci stále chybí něco, co by ji dostalo do extraligy. Větší kompoziční nápaditost. Právě třeba ve srovnání s hlavní hvězdou večera, které nejspíš do smrti budou dělat předkapelu. Už jsem toto kombo totiž viděl ve Vídni v roce 2013 a postavení obou bandů se od té doby nezměnilo.

Pobavil ale zelenovlasý bubeník a jeho sólo s obřími (metrovými) paličkami, to člověk jen tak někde neuvidí. Řada lidí přišla primárně právě na Halestorm a ti museli být rozhodně spokojení, publikum zpívalo s Lzzy v hojném počtu.

Koncert Alter Bridge by se dal rozdělit do dvou poločasů, které reprezentují (žádaný?) kompoziční posun během druhé dekády jejich existence. Poslední desky skupiny se vyznačují dlouhou stopáží skladeb, progresivními postupy pro dvě kytary a dějepisně-historickými texty.

Je to takový hodně propracovaný hard rock, který ale možná působí trošku sterilně. A především z něj naprosto zmizel původní kytarově-melodický rukopis Marka Tremontiho. Jako by většinu nové tvorby napsal spíš Myles Kennedy, a i proto se Mark musí se svým syrovějším metalovým pojetím a cítěním realizovat v sólovém projektu.

První polovinu koncertu tak Myles odehrál jako plnohodnotný a poměrně statický druhý kytarista, a sestavě tak chyběl frontman pro kontaktní interakci s publikem. Hudebně výborné, ale spíš na poslech doma na Blue-ray.

Pak se to ale zlomilo a formace vytáhla srdcové hitovky z prvních tři desek. Kennedy odložil kytaru a show měla konečně plnohodnotného frontmana, který jen nestojí na místě.

Právě na starých, poměrně přímočarých peckách je v nejlepší možné formě dosažena symbióza jedinečných melodií, kterou pamětníci znají ještě z dob původní kapely Creed, a Mylesova éterického vokálu, který tehdy nahradil v nově vzniknuvším tělese grungeový projev problémového zpěváka Scotta Stappa.

A i návštěvníci si tak konečně mohli od srdce zazpívat "Metalingus", "Rise Today" nebo přídavkovou klasiku "Open Your Eyes". Vrcholem večera ale byla akustická, pouze ve dvojici odehraná "In Loving Memory" a potěšila i nedoceněným Tremontiho vokálem odzpívaná "Burn It Down".

Večer především doložil, že rock rozhodně není dead. I když se to tak z rapem ovládaných hitparádových žebříčků nemusí zdát. Všechny tři skupiny předvedly skvělou formu a milovníci kytarových sól, zemitých riffů a především klenutých vokálů si v sobotu rozhodně přišli na své.