Americká synth-popová formace Future Islands patří spíše k nenápadnějším celkům. Koně z proslulé stáje vydavatelství 4AD spojila mimo jiné i láska k Joy Division a The Cure, nicméně svým vzorům se jejich žáci světovou popularitou ještě ani zdaleka nepřiblížili. Zasvěcená komunita sledující weby typu Pitchfork by je vychválila do nebes, skutečnou popularitu ale zatím ještě naplno nepoznali.

Mnoho na tom nezměnily ani boční projekty jednotlivých členů, ani nezapomenutelný koncert na Colours Of Ostrava 2018. A co si budeme povídat, i nejvěrnější fanoušci by asi uznali, že se jedná o kapelu, kterou si musíte pořádně naposlouchat a naučit se vnímat ty detaily. Jinak může materiál z jejích desek působit docela monotónně.

Ne však koncert! Ten je natolik odlišný, překvapující a zábavný, že ten naopak utkví v hlavě hned. Rytmická část se vší úctou k ní tolik zajímavá není, a když se na bubeníka a basáka zaměříte, uvidíte, že nemají zas tak moc co dělat. Zvlášť mistr paliček tady nemusí hrát silou, spíše se snaží udržet vysoké tempo.

Skutečným virtuosem v sestavě je ale klávesista Gerrit Welmers. Je to on, kdo přichází s nápady a kdo pomáhá jednotlivým hudebním stopám dodat tu správnou šťávu. A pak je tady ještě frontman Samuel T. Herring. A ten se vymyká všemu, co je na koncertních seancích běžné. Jeho zpěv místy přechází až do growlingu, je to ovšem hlavně tanec, kterým je pověstný. A popsat slovy to, co na pódiu předvádí, dost dobře nejde. Posuďte sami:

Samuel T. Herring si v puse našel hada a snaží se ho vyrvat z těla ven. Samuel T. Herring vykopává nohu do vzduchu. Samuel klečí. Plazí se. Trhá si tričko. Vytrhává si zbytky řídkých vlasů. Na konci písně "Ran" dělá třistašedesátistupňovou otočku kolem své osy. V "Corner Of My Eye" si lehá na zem, stáčí se do klubíčka a usíná. Tančí jako o život, ve skladbě "Painter" mu pod rudým světlem jdou vidět kapky potu stékající po bradě dolů. Samuel vymetá pavučiny. Chodí po špičkách. Hraje baseball. Zapíná zip. Podlézá tyčku břichem napřed. Na konci kousku "Seasons (Waiting On You)" už jen stojí ve zpoceném tričku a vstřebává ovace. A hned nato skáče rybičku, jako by půlkulaté pódium vyprodaného Lucerna Music Baru byl tobogán, ze kterého chce sjet hlavou dolů. A tak dál.

Působí to divně, když to píšu, a ještě divněji, když to po sobě čtu. Chudák čtenář, který na místě vůbec nebyl. Musí být úplně zmatený. Ale tak už to s Future Islands je. Je to jako psychedelický trip.

Přitom jejich hudba taková není. Když se zaměříte na texty, zpívá se v nich například o tom, že je lepší poslouchat lidi, kteří vás mají rádi, než toho člověka v zrcadle ("Plastic Beach"). O pomáhání příteli v tom, aby šel za svým snem ("Walking Through That Door"). Nebo o obětování všeho pro lásku ("Corner Of My Eye"). Takže vlastně úplně normální témata.

Ať už je ale budete mít kvůli tanci za šílence nebo naopak za skupinu, která je v hudbě umírněná stejně jako její image, nelze těmhle muzikantům upřít, že do pražského koncertu dali všechno. Když frontman před koncem vystoupení zůstal stát, a zatímco mu z brady padaly kapky potu na úplně mokré tričko, on jen bez hnutí vnímal bouřlivé ovace, byl to silný moment. Věděl, že se s kapelou snažili odehrát další nezapomenutelný koncert. A věděli to i všichni diváci. Podařilo se.