Hudební festival Prague Sounds přímo nahrazuje Struny podzimu. Po prologu s Koncertem pro Evropu, který se konal na plovoucí scéně již v září, se nyní naplno rozjel již tradičními vystoupeními. Ono slovo tradiční není úplně vhodné, protože co večer, to jiný, leckdy nemainstreamový žánr.

Dokázala to i Malika Tirolien, která doprovází Snarky Puppy po celou dobu jejich evropského turné. Toto spojení není vůbec náhodné, protože kanadská zpěvačka zpívala skupině na její Grammy oceněné desce "Family Dinner - Volume 1" z roku 2013. Na scéně se představila s dalšími čtyřmi muzikanty a během šestice skladeb nabídla směsici různých žánrů od jazz rocku přes psychedelii, dancehall, soul, funk až po r'n'b a hiphop.

Publikum uhranula svým francouzským rapem natolik, že neměla problém jej následně, pochopitelně již anglicky, rozezpívat a ze scény odcházela, jako by byla hlavní hvězdou večera.

Bylo to ovšem pouze zdání, protože ten pravý hukot nastal teprve ve chvíli, když na pódium nastoupili Snarky Puppy. Ačkoli desky nahrává i více než dvacet členů, aktuální koncertní šňůru jede desetičlenná sestava, v jejímž čele pochopitelně nechybí baskytarista a lídr Michael League. Po jeho boku pak hrála dechová sekce, trojice klávesistů, kytarista Bob Lanzetti a za nimi perkusista Marcelo Woloski a charismatický bubeník Jamison Ross.

Toto uskupení přijelo do Evropy představit zbrusu nové album "Empire Central", které vyšlo teprve před dvěma týdny, a tak není divu, že skladby z něj tvořily podstatnou část setlistu. Nikomu z příchozích to ovšem rozhodně nevadilo, protože tvorba tohoto souboru není postavená na nějakých hitech, ale především na umu jednotlivých hudebníků, energii a jejich vzájemného provázání.

Vystoupení Snarky Puppy bylo pro Struny podzimu, respektive Prague Sounds svým způsobem netypické. Nebývá zrovna zvykem, že by návštěvníci stáli, navíc obvykle mohou vychutnávat pouze hudební stránku, ta vizuální zůstává pouze v podobě dokreslení atmosféry. V případě nedělní akce ovšem i tato složka patřila k nedílné součásti celého prožitku.

Kapela si totiž dovezla sice relativně skromný, ale skvěle a nápaditě naprogramovaný světelný park a také promítací stěnu. Na ní běžely především animace na motivy přebalu zmíněného alba anebo záběry na členy, když hráli svá sóla. To jednak umocňovalo jejich podání, jednak mohli diváci ocenit, na kolik nástrojů jsou muzikanti schopní hrát. Naprosto u vytržení všichni zůstali, když Shaun Martin za pomoci vokodéru dokonale, pouze svým hlasem napodoboval varhany. Po každém ze sól následoval pochopitelně bouřlivý aplaus, ovšem, co se strhlo po tomto výstupu, se dá jen těžko popsat.

Na druhou stranu je třeba poznamenat, že síla Snarky Puppy nebyla ani tak v umu jednotlivých hudebníků, i když každý dostal dostatečný prostor samostatně vyniknout, ale především v tom, jak dokážou fungovat v tomto počtu dohromady. Právě ty momenty, kdy provázali svoji energii do jednoho spletence, začaly do příchozích valit famózní nálož s neskutečným drajvem. A bylo úplně jedno, zda to bylo na pomezí jazzu, rocku, funku, fusion nebo groove.

Výborně se to ukázalo i ve chvíli, kdy do sehrané sestavy začlenili dva hosty. Tím prvním byl ve skladbě "Belmont" brněnský klavírista Jiří Levíček, který studoval společně s Leaguem na University Of North Texas, a dokonce byli nějaký čas i spolubydlící. Druhým hostem byl pak hvězdný Phillip Lassiter, někdejší člen Princova NPG, který měl v pondělí samostatné vystoupení v pražském Jazz Docku.

Nikoho zřejmě nepřekvapí, že po hodině a půl diváci vůbec nechtěli Snarky Puppy pustit z pódia. Spustili tak bouřlivý potlesk, že se kapela po velmi krátké přestávce vrátila zpět a spustila mocně aplaudovanou "Lingus", kterou především díky sólu saxofonisty Boba Reynoldse protáhla na dobrou čtvrthodinu. Ani pak, když se už formace definitivně rozloučila, nechtěli někteří uvěřit, že tahle párty už skončila. Doufejme tedy, že Michael League splní svůj slib a svůj band přiveze do Česka brzo znovu.