Alva Noto i Fennesz patří k předním jménům současné evropské experimentální elektroniky. Ten první, mimochodem vystudovaný krajinářský architekt, staví na vědeckém přístupu a matematické preciznosti. Jeho technicistní, minimalistickou hudbu plní šumy, glitche, pracuje se základními zvukovými elementy. Tvorba Fennesze naproti tomu stojí na výrazně zprocesované elektrické kytaře, pracuje s emocionalitou, postupným rozvíjením hudebních textur, pluje v prostoru a čase.

Nepřímo oba dva spojil japonský skladatel Ryuichi Sakamoto. S oběma spolupracoval, oběma dal k dispozici svou hudbu, aby ji převedli do jiného světa. A ona společná alba, pět ze série "V.I.R.U.S." s Alva Notem a tři s Fenneszem, jsou skutečně pohlcujícími výlety do hudebních světů, kde se inovativní elektronika spojuje s jemným Sakamotovým klavírem.

Společným projektem "Continuum" pánové Alva Noto a Fennesz vzdávají poctu právě tvorbě Ryuichiho Sakamota a pražský prostor ARCHA+ byl jedním z mála míst, kde se dočkal uvedení. A jistě mohli vzít bohatý skladatelův katalog a v duchu experimentální elektroniky jej rozbít, přetvořit, zremixovat, znovuuchopit. To by bylo pro oba elektronické kouzelníky ale asi příliš jednoduché. Ryuichi Sakamoto se nad celým hudebním a vizuálním děním vznášel jako duchovní strážce a muzika samotná představovala spíše navázání na jeho dílo, pokračováním odkazu.

Minimalistický setting - pouze dvě geometricky strohá stanoviště, nižší, černé, s židlí pro Fennesze, vyšší, bílé, na stojáka pro Nota - cíleně odváděl pozornost od statického dění na pódiu - pánové jsou spíše profesory a introvertními techniky než akčními performery - k hudbě a LED stěně za oběma muzikanty. Ta hypnoticky pracovala s jednoduchými motivy křivek a změnami barevnosti.

Výsledný zvuk byl unikátním dialogem dvou osobností. Abstraktní plochy narušovaly glitche a šumy, ambientní kytarové plochy se rozpouštěly pod vlnami basového chvění, zvuk se neustále přeléval, přetvářel, rytmické vzorce se zhmotňovaly a zase rozpouštěly do abstraktna.

První přerušení a potlesk stojícího publika - spíše bych si akci dovedl představit na sezení - přišel po hodině. Následoval další, kratší kus, po kterém se snad telepaticky spojení hráči (jinak si jejich přesnou souhru asi ani vyložit nelze) odebrali z pódia. Uhranutí posluchači je ale přiměli k návratu a ještě jedné kompozici. Celé tohle hudební putování bylo hluboce introvertní, snivé. Čas přestával existovat, měřítkem se stalo vlnění zvuku, tu jemnější, tu intenzivně vibrující stěnami sálu.

Sakamoto by měl určitě radost. Nejen z duchovního navázání a nejen z toho, že to byla právě jeho hudba, která se stala společnou množinou dvou značně odlišných uměleckých světů, ale hlavně z toho, k jak svěžím a pohlcujícím výsledkům mohlo tohle propojení vést. Velmi silný zážitek.