Kodaline u nás hráli už několikrát. Skoro by se tedy nabízelo vzít report kupříkladu z koncertu v Lucerna Music Baru v roce 2016, nakopírovat ho sem a věnovat se něčemu smysluplnějšímu než jen opakování už dříve řečeného, jen trochu jinými slovy. To by nám ale pořadatelé vyčinili! Ne ne, tak si třeba pojďme radši říct něco nového.

Například to, že na poslední regulérní desce "One Day At The Time" to s nimi jde z kopce. To balancování na hraně mezi vkusnou pop-rockovou baladou rádiového střihu a koupání se v přeslazeném patosu a kýči se tady bohužel přehouplo ve prospěch druhých zmíněných. Přesto se jim však povedlo natočit další dobrý pomaláč - "Spend It With You" by si živé přehrání zasloužil. Ale bohužel.

Aktuální turné se totiž váže k úplně čerstvému albu (vyšlo 14. října), které se jmenuje "Our Roots Run Deep". A je to živák. Kodaline to tak v Praze i prezentovali - jsme tady a budeme vám hrát náš první akustický set. Akorát že vůbec. Nástrojové vybavení zůstalo i nadále bohaté - španělka, basa, elektrická kytara, cello, lehce očesané bicí, klavír a tak dále. Změnilo se tedy pouze to, že celé osazenstvo při vystoupení až na jednu písničku sedělo.

A ani to nebylo dobře. Už ve starších reportážích se můžete dočíst, že množství balad zařazených do setlistů by se mohlo zredukovat, protože publikum spíše ukolébají. A tady ho uspával i pohled na kapelu. Když vám přes hodinu v až na balkony zaplněném Foru Karlín hudebníci předvedou největší dynamické pohyby tím, že si nohama podupávají do rytmu, oči zůstanou po zážitcích hladové i nadále.

V případě Kodaline se k nim ale bohužel přidají i uši. Zaprvé - skupina opět kašle na novou tvorbu a pořád dokola hraje z většiny stejný repertoár, s nímž k nám před lety přijela poprvé. Ten samozřejmě na kvalitách neztrácí - "All I Want", "Love Like This", "High Hopes", "Love Will Set You Free" a další kousky z prvních dvou alb "In A Perfect World" a "Coming Up For Air" jsou pořád stejně dobré písničky jako před lety. Ta poslední zmíněná je dokonce nádherná. Ovšem když se setlist občerství jen o dvě novinky - nevýrazný singl "Sometimes" a úvodní hit "Wherever You Are", který ale zněl naživo už na Szigetu v roce 2019 -, je to prostě málo.

Muzikanti proto přidali ještě dva covery - Sam Cooke byl docela vtipnou připomínkou jejich nedávných peripetií na kanadsko-amerických hranicích, kde to byl právě tento hit, kterým dokázali celníkům, že jsou kapela, a ti je tak pustili dál. Ovšem Michael Jackson je ten typ umělce, kterého by nikdo přezpívávat neměl. Pokud tedy nehraje ve Fall Out Boy nebo Alien Ant Farm. Všichni ostatní si na jeho dokonalých skladbách vylámou zuby a přesně to se stalo i držitelům Public Choice Award.

I kdyby ale jeho hit "Billie Jean" zařazen nebyl, nepomohlo by to. Takže zadruhé - Steve Garrigan neumí zpívat naživo. To nechť si každý fanoušek skupiny přizná a napíše to za sebou na tabuli tolikrát, než si to vštípí. Jako Bart Simpson ve znělce "Simpsonových". Tady už totiž končí veškerá legrace. Při prvních českých koncertech se zpěvák vymlouval na nemoc, a člověk mu skoro držel palce, aby se mu ty falzety podařilo vyzpívat.

Jenže pisateli, naivně doufajícímu ve zlepšení, se naskytla šance v pondělí večer vidět tuhle sestavu naživo shodou okolností už poosmé. A úplně všechna ta vystoupení táhly dolů intonační chyby a obecně Garriganův falešný zpěv, který v hojně využívaných falzetech tahá za uši. A za ně by ho v SuperStar vytahal i Palo Habera, kdyby tam někdy frontman vkročil. I tentokrát se tak můžeme bavit zhruba o polovině písní, které nejsou náročné a čtyřiatřicetiletý Steve je zvládl poměrně slušně. Ale pak je tady ta druhá půlka. Ta, která výšky má. A tam už je vám všech těch platících v sále docela líto.

Bohužel je tady ale ještě zatřetí. A tady je třeba říct, že vzhledem k tomu srovnání se staršími koncerty bylo tentokrát vidět, že je lídr v myšlenkách někde úplně jinde. Večer si neužíval, naopak spíše ještě koukal, jaké technické potíže se ještě kde objeví (v úvodu songu "Brother" cosi zapraskalo a i technik zvedl ruce vzhůru na znamení, že neví, co se děje). A tam, kde dříve bývaly srdečnost k českému publiku a vděčnost za jeho přízeň, tam tentokrát byl jen do zblbnutí opakovaný dotaz, jestli jsme všichni ok, aby jásáním diváků nahnal čas. Odklepání paličkami v češtině s bubeníkem budiž světlou výjimkou. To bylo milé.

Také tu byl předskokan. St. Lundi je písničkář, který ve studiových nahrávkách zní docela sympaticky. Snaží se vydávat materiál ve stylu hudby, jakou se prezentují právě Kodaline nebo ještě lépe - OneRepublic. V sále ale vystupoval úplně sám, a tak všechny ty aranžérské a producentské parádičky zůstaly bohužel divákům skryté. Doprovázel se totiž jen na klavír či kytaru.

Na ní mu navíc ještě praskla struna, takže se chudák snažil zachránit situaci přehráním "Teenage Dirtbag" od Wheatus. A byla to, bohužel, ta nejhorší verze písničky, jakou jsme snad kdy v České republice mohli slyšet. Těžkopádnost rozbité kytary zápasila s melodií, která se od vynikajícího originálu odlišovala tolik, že nebýt textu, možná byste ji ani nepoznali. Muzikantovi budiž k dobru, že má naživo docela pěknou barvu hlasu a i ty falzety se mu v jeho vlastních skladbách dařily. Pokud kolem sebe dokáže postavit plnohodnotnou kapelu, je dost možné, že o něm ještě uslyšíme.

A to je bohužel všechno. Nebyla to úplná katastrofa, to určitě ne. Od toho jsou tady jiní. Jen tentokrát není moc za co tohle irské kvarteto a jeho doprovodný band pochválit. Telefonující paní tak měla pravdu. A kdo oblíbence hudebních dramaturgů v seriálech teenagerského typu viděl už někdy dříve a tentokrát je vynechal, vůbec ho to nemusí mrzet. O nic zásadního nepřišel.