Zapomeňte na všechno, co víte nebo co si myslíte o Demi Lovato. A ze všeho nejdříve ze sebe shoďte srandu z toho, že tady píšeme o někdejší hvězdičce Disney Channelu. Nálepka, která se zpěvačkou i po všech těch letech zůstává, by už přece dávno neměla být validní. Přesto ji pro mnohé, kteří se její kariérou nezabývají do hloubky, stále má. A navzdory všemu si ji i dnes lidi pletou se Selenou Gomez, protože právě u Disneyho obě začínaly v přibližně stejnou dobu, byly si tehdy podobné i vizuálně a jejich hudba byla rovněž podle obdobného mustru. Ta doba už je ale dávno pryč.

Dnes třicetiletá hvězda je bohužel vnímaná více jako náplň bulváru než hudebních periodik, a ono se není čemu divit. Bipolární porucha, schizofrenie, deprese, pokus o sebevraždu, poruchy příjmu potravy, závislost na alkoholu, kokainu i heroinu, hledání mimozemského života, znásilnění, poškození mozku, celulitida, horší vidění, tři mrtvice a infarkt z předávkování vedoucí prakticky až ke smrti a zase zpátky.

A k tomu všemu ještě teď v poslední době také hledání identity, kdy se Lovato nejprve identifikovala jako nebinární a žádala svět, aby ji oslovoval jako oni, načež se brzy ke svému ženství opět vrátila. Zkrátka - je šílené, čím vším si jeden člověk může během tak krátké doby projít. A není divu, že v dnešních časech, kdy si kdekdo rád ironicky zavšeználkuje na internetu, je zpěvačka vnímaná mnohými více jako blázen než jako umělec. A spousta lidí z ní má proto srandu.

Částečně to změnilo až předávání cen Grammy. Právě tam totiž Demi v lednu 2020 zazpívala klavírní baladu "Anyone". A byl z toho vrchol večera. Ne však pro to, že v songu ukázala svůj neuvěřitelný rozsah, ale protože vystoupila se skladbou, kterou se svými spolupracovníky napsala jen čtyři dny poté, co se v roce 2018 předávkovala, a poprvé se tak dotkla nebeské brány. A především - ona to není jenom písnička. Je to především volání o pomoc.

Všichni, kdo ji do té doby vnímali jen jako interpretku letních popových hitů typu "Cool For The Summer" nebo "Sorry Not Sorry", náhle zbystřili. Upřímnost, jaká byla do textu této srdceryvné žádosti vložena, položila velkou část jejích kritiků na lopatky. Nastal čas začít ji brát vážně.

Jenže to se povedlo jen napůl. Deska "Dancing With The Devil", kterou Lovato vydala až za bezmála rok a půl po přelomovém vystoupení, sice byla poměrně úspěšná, ale ne dostatečně. Autorka na ní kromě jiného zpívala o tom, že ví, jaké to je spát na podlaze koupelny, a v textech byla upřímnější než kdy dříve. Přesto šlo ale z její strany spíše o opatrné náznaky jejích skutečných problémů. A hlavně hudebně to album bylo až moc popové a poměrně jalové.

O pár měsíců později ale vyšla studiovka "Ain’t It Tragic" od punkových divoženek Dead Sara. A v tu ránu jí to znovu obrátilo život naruby. Ta upřímnost, nasranost, závislosti a všechny možné životní útrapy v kombinaci s úchvatným hudebním podkresem zapříčinily, že si někdejší hlavní hvězda dvojice filmů "Camp Rock" uvědomila, že přesně takhle punkově a rockově by měl znít její příští počin. A tak se s kapelou seznámila.

Spolupráce kulminovala v nové skladbě "Help Me", v níž Demi i frontwoman Emily Armstrong posílají do háje všechny internetové rozumbrady. "Díky moc za neužitečnou radu. Snad sis na mě aspoň trochu pohonil ego. To si jako myslíš, že mi to má pomoct?" kope dvojice zpěvaček do koulí všechny ty chytráky, kteří mají vždycky v záloze nějakou tu průpovídku, ať už je vysvětlení aktuální kauzy kolem Demi Lovato jakékoliv.

Alespoň textově také skupina vypomohla v kousku "Bones", v němž se zpívá o sexuální touze a chuti strhat oblečení ze svého protějšku. A asi není překvapení, že právě tenhle song patří na sbírce ovlivněné rovněž tvorbou Turnstile a zde hostujících Royal & The Serpent k těm nejmírnějším.

Punk-rock, pop-punk, glam rock, ale i metal. To jsou žánry, které tvoří kulisu k tak otevřeným veršům, jaké jste možná ještě nikdy neslyšeli. "Demi je zpátky z odvykačky, to jsme všichni zvědaví, kdy tyhle sračky skončí," uvádí singl "Skin Of My Teeth" kolekci "Holy Fvck", na které se na očekávání příznivců zvysoka kašle a předchozí řadovky se obřadně zapalují.

V "Substance" se ptá, zda je snad jediná, která do sebe potřebuje dostat nějakou drogu, reflektuje ale zároveň i závislosti na telefonech a post(?)-pandemické stavy, "Eat Me" je o špíně a očekávání showbyznysu. "Udělej si delší vlasy a vem si na sebe těsnější oblečení," zpívá se v ní. "Už nejsem ta holka, jakou jsi znal. Ta totiž chcípla. Oplakávej si ji, jak chceš, ale teď mě akceptuj takovou, jaká jsem," pokračuje jeden z mnoha případů, proč je právě tohle její nejotevřenější zpověď, která jde až na dřeň.

"Myslela jsem si, že je to jen teenagerský sen, ale byl vůbec můj? Nebo spíše tvůj?" ptá se v singlu "29", kde rekapituluje, čím si za svou přibližně patnáctiletou kariéru prošla. "Potkala jsem na minutku Boha, ale nesedla jsem mu, tak mě poslal zpátky. / Bývala jsem tou holkou na plakátu ve tvém pokoji a chvíli to fungovalo. Teď mě ale mí démoni trhají na kusy. / Zkusila jsem hledat lásku, ale nefungovalo to. Umřu tedy s tím, že jsem svůj šťastný konec nikdy nenašla?" Už chápete, o co tady jde? A tohle jsou jen útržky ze skladby "Happy Ending". A pořád nekončíme.

V písni "Heaven" se zpěvačka, jejímž aktuálním manažerem je nechvalně známý Scooter Braun, vyrovnává se svou křesťanskou vírou, která nejde dohromady s jejím vnímáním sama sebe jakožto queer umělkyně, a nebojí se tady komentovat ani masturbaci. Ve "Wasted" se zase vrací ke své závislosti na chlastu, a ačkoliv se vnímá jako starší a moudřejší, přiznává, že ji to k té flašce zas a znovu táhne. To je ale jeden z významů songu, ten druhý a možná ještě důležitější, je láska. A nemá smysl ani počítat, kolikrát se na sotva tři čtvrtě hodiny trvající nahrávce objeví slovo "démon".

"Říkáš mi sice 'oni', ale táta mě pořád vidí jen jako svou malou holčičku," naříká v "City Of Angeles" a stejně jako třeba v songu "Come Together" znovu ukazuje, jaké zlato ve svém hrdle má. "Vypila jsem všechno víno, probíhala ohněm a hledala pomoc. A stejně tady sleduju jenom jizvy, které jsem způsobila sobě i ostatním," je přibližné poselství rockové balady "Feed Me". "Nechápu, čím jsem si to zasloužila, že tu ještě pořád jsem, zatímco vy už ne. Nemyslím si, že je to správně. Já přece tančila s ďáblem úplně stejně jako vy. / Už nikdy si znovu nenapíšeme a já občas chci skočit rovnou za vámi," lamentuje nad mrtvými přáteli v "Dead Friends".

Tečku za deskou, kterou pro její bezbřehou upřímnost a srdce na dlani nelze doposlouchat se stejným nezájmem, jaký jste k Demi Lovato mohli cítit před jejím puštěním, dělá "4 Ever 4 Me". "Vem mě k sobě domů, abych mohla obejmout tvou mámu. Abych jí poděkovala za to, kým jsi," zpívá držitelka čtrnácti Teen Choice Awards a dojímá tím až k slzám. Ten ždibíček naděje je na albu popisujícím ty hromady sraček strašně důležitý.

Přesto je ale šance na nápravu a návrat do běžného života pro někdejší předskokanku Jonas Brothers, Avril Lavigne i Enriqua Iglesiase momentálně tak strašně vzdálená, že je otázkou, jestli je to vůbec po tom všem ještě možné. Celý svět mohl v přímém přenosu sledovat, čím si prochází Britney Spears a čím zase Justin Bieber. Ani oni stále nemají vyhráno. Přesto je to ale o pomoc volající Demi Lovato, o koho by po poslechu její nového díla měl mít hudební průmysl největší strach.

V době, kdy si pod instagramovými filtry malujeme svět narůžovo a snažíme se sami sobě namluvit, že se nás žádná válka ani pandemie netýkají, vyšla nahrávka někdejší popové princezny, která je zlomená, nasraná a všechny ty osobní trable otiskla do nejlepšího počinu své kariéry. Jistě, mohli bychom se bavit o tom, že jeho hudební část není tak nápaditá jako právě třeba u Dead Sara, ke kterým při tvorbě vzhlížela. Nebo o tom, že masivní komerční dopad a sesbírání hudebních cen se ho nejspíš vzhledem k té otevřenosti a zvolenému žánru nebudou týkat tolik jako jindy. Přesto je evidentní, že k vydání "Holy Fvck" vedly hlavně pot, krev a slzy. A takové kandidáty na desku roku je třeba ocenit.