Po krásných albech kapel Eggnoise a The Odd Gifts, po skládání scénické hudby a dalších muzikantských aktivitách vydává Ondřej Galuška svou sólovku. Ta dostala jméno "Stručný úvod do filosofie marnosti" a málokdy se povede tak přesně album pojmenovat. Galuškův svět, který nám z díla přibližuje, se točí kolem marnosti, pomíjivosti, lidských selhání i nedosažitelných cílů.

Když jsem psal recenzi na čtyřku Eggnoise (která mimochodem vyšla taky 30. září, na den přesně před devíti lety), tak mi nejvíc vadila čeština, která se podle mne ke kapele nehodila. Dnes bych byl asi mírnější, spíš si myslím, že české písničky, kterými byla kolekce okořeněna, měly jiného ducha a vlastně do té nahrávky nepatřily. Byly z jiného světa. "Stručný úvod do filosofie marnosti" je vůbec první celá Galuškova deska v češtině a tentokrát to sedlo úplně dokonale.

"Svoboda je pro nás obrovské břemeno, protože my, když se svobodně rozhodneme, tak to znamená, že celou odpovědnost za to jednání neseme my sami," slyšíme v nasamplovaném recitativu úvodní písně "Největší zátěž". Ta nás do alba vtahuje neméně těžkými slovy: "My o to nestojíme, my tady nečekáme na žádný boží království. Jediný, o čem sníme, jediný, co žádáme, je o trochu míň bezpráví."

Ondřej Galuška hned od počátku nasazuje silná existenciální témata. Otvírá brány nejistoty a vstupuje do nich v prvním singlu "Orientační běh". Tam se vlastně vrátíme i k té svobodě, protože "nikdo to tu neřídí a nikdo to nediriguje", a i proto má "každý právo se ztratit".

"Stručný úvod do filosofie marnosti" se v mnoha místech obrací k různým historickým nebo literárním zdrojům. Jedna píseň je věnovaná filozofovi Empedoklovi, který do svého učení zakomponoval čtyři živly a který svůj život ukončil skokem do Etny, aby lidé uvěřili, že odešel mezi bohy. To Galuška zpracovává v mantře: "Ať projde peklem, kdo hledá ráj."

Je tu ale i propojení s Hálkovou básní "Děvčátko na řece", v níž se mísí dětská nevinnost a čistota s dospíváním a erotickou smyslností. V songu je pak citována i celá závěrečná sloka této básně ze sbírky "Tvář" z roku 1910.

A pak je tu druhý singl, Kafkou inspirovaný "Proces", v němž se Galuška spolu s Jakubem Königem zabývá samozvanými kritiky, kterým jde hlavně o to kopnout autora do slabin a uhasit v něm tvůrčí plamen. To zpěváci vyjadřují slovy: "Je to jedno, je jedno, co tě baví. Můžou to bejt holky, může to bejt psaní. Tady ti to znechutěj, na to je tu spoleh, tady ti to posouděj, všude jsi na doslech. Je to jedno, jedno, co tě baví. Voni vědí, jak si tě nastrojit, jak sluší ponížení. Tak třeba řeknou, jseš ňákej divnej."

Těch marných nejistot je tu ale plno. Jsou tu i skladby o mezilidských vztazích a o smíření se v nich nebo i mimo ně. A aby se v tom člověk mohl ještě víc rochnit, v zimě by měla vyjít i stejnojmenná kniha, která bude filozoficky zpracovávat téma marnosti a zároveň bude rozpracovávat mnoho motivů z písní na desce.

Ondřej Galuška je samozřejmě i skvělý muzikant a skladatel. "Stručný úvod do filosofie marnosti" není svým obsahem a sdělením vůbec jednoduché dílo, a proto si zasloužilo i odpovídající obarvení hudbou. A tak se tu snoubí klidný a jemný folk s až industriálním noisem, Galuška se nebojí měnit nálady i v průběhu jedné skladby. Něha tu potkává agresivitu, chytlavé melodie se probouří do hlukových elektronických stěn. A celé je to nesmírně nápadité a osvěžující. Tohle můžete poslouchat opakovaně a pořád si nacházet nové plochy, pořád si lze všímat dalších světů.

A to, jak pěkně vše do sebe zapadá a funguje, má na svědomí i řada hostů. Kromě Kittchena tu hostují James Harries, Bára Zmeková a Ondra Kopička. S Galuškou hrají jeho The Odd Gifts, nahrávku produkoval Pjoni, ale spolu s ním se na ní podíleli také Ondřej Ježek a Derek Saxenmeyer.

"Stručný úvod do filosofie marnosti" je fanstastická deska. Jedna z nejosobitějších, které v letošním roce v Česku vyšly. Je fascinující, jakým způsobem lze zpracovat to téma všudypřítomné marnosti. V závěrečném songu "Za jeden provaz" Ondřej Galuška glosuje náš svět tak, že "táhnem všichni za jeden provaz, jen občas opačným směrem". Po poslechu alba si člověk uvědomí, že vlastně nezbývá než se s tím smířit. A jo. To není příliš povzbudivý závěr. Ale může být osvobozující.