Radiohead patří mezi těch málo skupin, na kterých se shodnou hudebně docela jinak zaměření lidé. Kromě určité módnosti (není třeba si to zastírat) mají především nesporné hudební kvality a posluchači určitě také z jejich muziky vycítí snahu probádat odlehlejší kouty hudebních končin. Přes schopnost napsat hit si jedou po své linii, která se showbusinessem nemá moc společného. I když i ta hitovost je zvláštní, málokdo se uplatní s tak na první poslech těžko přístupnými skladbami.

Na nejvíce oceňovaném albu "OK Computer" z roku 97 dokázali jako jedni z mála najít cestu z pasti opakujících se riffů tvrdšího rocku. Na posledních dvou studiových albech "Kid A" a "Amnesiac" se dostali do končin elektronických zvuků, pouze tu a tam doplněných souvislejší vyhrávkou kytar, s netypickými rytmy, z nichž vystupoval kvílivý vokál Thoma Yorka. Minimalisticky založené skladby měly přesto úspěch, i když osobně je považuji za poněkud přeceněné, přece jen je místy už té nepřístupnosti příliš. Kapela je už zvyklá na tlak ohledně kvality své nadcházející nahrávky. Po "OK Computer" to měli horší, nyní se zdá, že měli volnější ruce. A tak stvořili další klenot. Ano, po hodně intenzívním poslechu musím desku takto označit, a to mě nezaslepuje postavení zapřísáhlého fanouška kapely.

Čím mě tak Radiohead dostali? Recept je jednoduchý - vzali to nejlepší z předchozích alb, což se sice možná nabízelo, ale nemyslím, že Yorke a spol. na to šli s takovým kalkulem. Elektroniku používají dál, ale ubrali na minimalismu, přidali melodie, na několika místech je lze dokonce znovu označit za rockovou kapelu. Ubrali automatu u bicích, i když i tak je nelze označit za typické (lehká arytmie), celkově zrychlili, takže usnout se vám nepodaří. Kytary občas zazvoní jako zastara, basa je výraznější. Tolik ve stručnosti přístup kapely.

První dvě skladby přitom ze začátku vypadají spíše na pokračování "Amnesiac". Úvodní "2+2=5" se na konci rozvine do rockových poloh známých z dřívějška, ke kterým se hodí naštvanost zpěváka. Textově minimalistická "Sit Down. Stand Up" končí výrazně rytmicky. "Sail To The Moon" založená na piánu a kytaře se pohupuje opravdu jako na vlnách. V "Backdrifts" je elektroniky až až, připomene přístup Björk, umělé rytmy zliďšťuje Yorkův zpěv. "Go To Sleep" je "obyčejná" kytarovka, která náladou může připomenout Pearl Jam. Následující skladba je díky hutné base a tanečnímu rytmu hodně chytlavá, klávesové divnoplochy a kytary jí dodávají tajemnou atmosféru. Takto pitvat by se dal i zbytek alba, ale důležité je, že deska si udržuje podobnou pestrost po celou hodinu, přičemž skladby jsou kvalitativně vzácně vyrovnané.

Kapitolou samou o sobě je Yorkův zpěv. V plné formě si užívá různých poloh, kromě dříve až příliš unavující kvílivé si připomene i rockovější začátky. Co zůstalo, jsou vícevýznamové texty, ze kterých i po několikerém přečtení těžko pochopíte, o čem jsou. Ostatně samotné názvy a jejich podtituly / alternativní názvy (kterou asi parafrázuje titulek recenze?) nepatří mezi typické, málokdo má skladbu nazvanou např. po králičí nemoci. První je zase k válce v Íráku, odtud také pochází ironický název celého alba (při uvítání amerického prezidenta se říká "hail to the chief", ovšem Yorke si to trochu upravil, místo šéfa doplnil zloděje, z čehož je jasné, jaký má na válku názor) - nebo je to jinak? Ani nálada ostatních textů se nenese na veselé notě, ale to by u Radiohead bylo překvapení.

Radiohead a především Thom Yorke, známí jako velcí perfekcionisté, na tomhle albu určitě zpětně najdou lecjaké mušky. Nic to ale nemění na tom, že se jim dle mého názoru podařilo vystoupit ze stínu "OK Computer" a natočili stejně kvalitní desku, ne-li lepší. Dokázali spojit experimentálnost a kvalitu s přístupností širšímu publiku. I když to musí poslouchat soustředěně, tohle opravdu neni spotřební muzika.