Makrorecenze "Will Of The People" Muse

07.10.2022 14:30 - Redakce | foto: Warner Music

Britské trio Muse je v hudebním businessu pravidelným dodavatelem hitových singlů, skvělých koncertů a povedených desek. Jak si jejich novinka "Will Of The People" vedla pod drobnohledem pětice našich redaktorů a redaktorek v naší další makrorecenzi?
 Muse - Will Of The People
© Muse
Matt Bellamy, Chris Wolstenholme a Dominic Howard neboli Muse měli původně dát dohromady výběrovku svých největších hitů. To se jim ale nechtělo, radši natočili novou desku, na níž namíchali hudební vlivy z celé své dosavadní kariéry. Desítka písniček tak nabízí čistý pop, tvrdý rock, queenovské ozvuky a další ingredience, kterými je tvorba kapely pověstná. Honza Trávníček v hlavní recenzi sice připustil, že deska nedrží pohromadě, ale jako kompilaci dosud nevydaných největších hitů funguje, a výsledek tak ohodnotil osmi body z deseti.

Další pětice redaktorů s ním souhlasila jen zčásti a jejich bodový rozptyl je od čtyřky po osmičku, výsledný průměr se zastavil na 62 %. Ukazuje se tak, že u této nahrávky se opravdu nedá říct, zda je povedená, či ne, každý na ni může mít úplně jiný názor. Po přečtení hodnocení redaktorů musicserveru si nejlépe udělejte i svůj vlastní.

Chcete novinku Muse na CD či černém nebo krémovém vinylu, případně tričko s motivem "Will Of The People" či starších desek? Vše pořídíte v našem shopu!


Tomáš Parkan: Výborné nové ohlédnutí za dosavadní tvorbou (8/10)
Vztah ke kapele: Muse jsem si objevil hodně pozdě až díky římskému živáku, ale od té doby jsem jejich fanouškem.

Na rovinu se přiznám, že poslední deska anglického tria mě vlastně vůbec nezaujala a do jakéhosi konceptu mi některé skladby zapadly až při jejich pražském koncertu. Doufal jsem tedy, že na příští nahrávce se Bellamy a spol. vydají opět jiným směrem. Že to bude takto retrospektivně, asi tušil jen málokdo, ale když jsem se zaposlouchal do prvních singlů, vůbec mi to nevadilo. Vlastně úplně naopak. Nemám totiž žádné námitky, když se hudebníci vrátí k tomu, co jim získalo fanoušky. A zvlášť, když to udělají takovým způsobem jako Muse.

Rozumím těm, co říkají, že kapela na "Will Of The People" vykrádá sama sebe, ale já těch deset písniček chápu spíše jako poctu a zároveň dárek fanouškům za těch prvních více jak dvacet let a jakousi sebereflexi, že i když se snaží posouvat dál, rozhodně nezavrhují to, co je dovedlo do současnosti. Takže si dokonale užívám návrat k jejich ostrým kořenům, metalcorovým hutným riffům napíchnutých elektronikou nebo třeba odkazům na Queen. Trochu mě naopak překvapila "Ghosts (How Can I Move On)", která ve mně evokovala některé písničky z posledních alb Miky. Asi nejlepší skladbou je pak progresivně metalová "Kill Or Be Killed".

Když Muse slibovali "bestofku, ale poskládanou z nových písniček", rozhodně nelhali. Všechny mají velký potenciál stát se hity a byl bych moc rád, kdybych je měl možnost slyšet také naživo, protože budou fungovat zatraceně dobře. Zpět ale k nahrávce jako takové; u ní je potřeba ocenit i její technickou kvalitu. Pokud si ji pustíte na alespoň trochu slušném řetězci, určitě oceníte velmi povedený mix kanálů, separaci jednotlivých nástrojů i příjemné prokreslení detailů. Rozhodně se na vás ze sluchátek nevalí žádná neforemná zvuková koule, takže "Will Of The People" bude příjemným soustem i pro milovníky vinylů.


Jiří V. Matýsek - Muse vytvořili hudební patchwork z obnošených látek, ale "Will Of The People" baví (7/10)
Vztah k interpretovi: Muse sleduji zhruba od alba "Black Holes and Revelations" a se zájmem čekám na každou novou desku. Není to ale tak, že bych si je pouštěl každý den nebo skupoval jejich diskografii.

Dojmy z předchozích alb Muse "Drones" a "Simulation Theory" byly spíše rozpačité. Ne že by na nich snad chyběly nápady, celkově ale spíše desky táhly hlavně singly. U druhé jmenované také trochu mátla převaha elektroniky - kde je Matt Bellamy, ten nápaditý kytarista, jeden z největších originálů v kytarové hudbě současnosti?

Naštěstí jsou v tomto ohledu Muse zpět. Tedy při prvotním letmém poslechu. "Will of The People" nachází vyváženost mezi starými a novými Muse a vytváří zvukově pestré album, které velmi svědomitě vyzobává nosné prvky ze starších nahrávek. Jsou tu solidní riffy i retro synťáky, klenuté melodie a asi i nejhrubší píseň v diskografii formace. A nechybí ani neduhy, resp. ten jeden nepřeslechnutelný, který se v různé míře táhne už od desky "Resistance": Pustit si totiž skladby jako "Euphoria" a "Liberation" a nemyslet u toho na Queen vlastně nejde. A tady je toho queenovského patosu vážně hodně. Zaujme to, i za srdíčko chytí, ale za jiskřivým pozlátkem se toho mnoho navíc neskrývá a jsou tu i momenty, kdy se Muse otřou o vyloženou vatu, jakkoliv prý experimentální ("You Make Me Feel It's Helloween").

"Will Of The People" je ušito z už poněkud obnošených kusů látek. Patchworková metoda spojující to, co funguje, do jakože nového alba není nic nového. Jenže u kapely jako Muse to svědčí spíše o bezradnosti. Ačkoliv tedy novinka nikterak nepřekvapí, "Will Of The People" mě v zásadě baví. Nejlepší album diskografie britského tria to ale v žádném případě nebude. Muse si na ní odpočinuli a příště už by to chtělo zase o něco více kreativity.


Dan Hájek - Z Muse se stali poctiví pracanti ve svém jednoznačném oboru (7/10)
Vztah k interpretovi: Muse do mého hledáčku vpluli v momentu vydání skvělé desky "Black Holes And Revelations", na které napevno definovali svůj zvuk, z jehož stylizace vycházejí dodnes.

Parta okolo Matta Bellamyho od vydání výše zmíněného alba stihla nemálo. Téměř k dokonalosti dotáhla sestavování svého zvukového designu, v němž spojuje hned několik žánrů a svůj rozpoznatelný rukopis. Předchozí kolekce vždy nesly nějaké spojující elementy, což bohužel na "Will Of The People" prvně není. Do rukou fanoušků se tak dostává hodně otevřená záležitost mapující současnou realitu či vyhraněný politický postoj muzikantů. Onen tvůrčí stroj stále funguje, bez nějakého výraznějšího škobrtnutí, přesto se při poslechu dostaví jedna pachuť. Tou je primárně zjištění, že "WOTP" je kompletně bez jakéhokoli překvapení. Dostanete přesně to, co je z momentálního rozpoložení Muse možné vytlouct, na maximum, ale bez možnosti posunout se někam dále. Vesměs jsou nyní ve stejné situaci jako Queen na posledních deskách s Freddiem Mercurym (a "Liberation" je povedenou poctou) - pořád je to poctivá muzika, jež si získá své příznivce, ale zároveň je to již ohlížení se a využití již známých melodických postupů. Muse se dostali do stavu setrvačnosti poctivých pracantů, a samotné "Will Of The People" tak naštěstí vyloženě nezklame.


Tomáš Rozkovec - Opakování zajetých vzorců už nestačí (5/10)
Vztah k interpretovi:Kdysi velký obdiv, dnes už jen zájem.

Snaha Muse uspokojit na nové nahrávce hudební managery/vydavatelství i sebe vyzněla na prázdno. Úkol od hudebního managementu zněl jasně: "Vydáte kolekci svých největších hitů!" Bellamy: "Ano, vydáme album plné zcela nových hitů." Výsledek? Připomíná pohádku o tom, jak kočička s pejskem pekli narozeninový dort. Kapela (snad) v dobré víře, že udělá něco (opět) bombastického, na drážky nové desky nacpala vše, co pro ni bylo signifikantní. Glam, poctu Queen, tvrdé riffy, zkreslený zpěv či falset, údernost, to vše podpořené elektronickými hračičkami, klavírem či přeboosterovanou basou a kytarou. Ale stačilo to?

Za mě ani náhodou. Výsledek je silně rozpačitý a připomíná kolekci B (C) singlů z různých období působnosti této bezesporu zajímavé kapely, která však pramálo drží pohromadě. Chybí jí duch a soudržnost. A když si to fanoušek, zvyklý na dosavadní tvorbu souboru, či běžný posluchač doposlechne, dopadne přesně jako ten obludný pes z ony Čapkovy povídky "Jak pejsek s kočičkou dělali dort". Neblaze. S lehkou i mírně těžkou otravou žaludku, v mém případě rozčarováním. Ale abych jen nehanil. Jako pozitivum beru, to, že z alba Muse vytěží maximum při živé performanci. Na tu se upřímně těším. Nicméně kapela této velikosti má na více... anebo se prostě už vyčerpala.


Petra Hubáčková - Marilyn Manson, Queen a discopříběh (4/10)
Vztah k interpretovi: Zbožňovaná kapela, kterou jsem si s každou vydanou deskou a navštíveným koncertem oblíbila o něco víc. Tedy až do teď.

Jak já se těšila, že se budu nad novou deskou Muse rozplývat a chválit promyšlené riffy, dokonalé vokály a celkovou hudební kreativitu! Tuto kapelu jsem vždy považovala za ojedinělý skvost, kterému patří čestné místo na hudební scéně. Bohužel, už na první poslech novinky s ambiciózním názvem jsem slyšela vybrakovaného Mansona zkříženého s laciným glam boy-bandem ("Will Of The People") nebo chabý odkaz na Queen, který se na albu opakuje hned několikrát. A taky melodie, které jsme už slyšeli přímo u Muse samotných. No a to disco, které muzikanti dokázali dřív tak skvěle zakomponovat, teď prvoplánově vsunuli do klíčových melodií. Osmdesátky jak vyšité. Až ke konci alba jsem si říkala: "Na tohle jsme zvyklí, tohle je klasika." Ale nic navíc, bohužel.

Tendence za každou cenu zaujmout a vytvořit album s jasně plánovaným záměrem ryze koncertních songů, které doplní standardní setlist, je prostě hmatatelná. Z poslechu desky si neodnáším žádný pocit, který ve vás starší skladby Muse jistě taky dokázaly vyvolat. Žádná husí kůže, ani chuť pouštět si vybrané kousky znovu a znovu. Kluci, umíte to líp!


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY