Tytam jsou časy, kdy Mirai Navrátil brázdil pódia s formací Dolls In The Factory. Stačilo přepnout do češtiny, změnit směr a první úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Dnes je kapela Mirai obrovská. A to není všem po chuti. Jako každý populární umělec si i tihle muzikanti s nárůstem popularity museli zvyknout také na rostoucí množství hejtrů, které jejich hudba, image nebo prostě samotná jejich existence nebaví. A dávají jim to znát.

Nutno dodat, že Navrátil & spol. odpůrcům svými posledními kroky doslova dávají munici do ruky. Mirai menu v McDonald's je bizár, ať už se na to podíváme z kteréhokoliv úhlu. A to o to víc, pokud k tomu dodáme, jaká slova pronesl frontman v létě pro magazín O2 areny:

"Dnes už je třeba zohledňovat i naši společenskou zodpovědnost a vliv nejen na mladé lidi. Budu rád, když je budeme motivovat správným směrem." A pokračuje: "Často se můžete stát součástí kampaně nebo reklamním nástrojem někoho, koho nechcete, s kým nesouhlasíte a pak je nutné prostě dělat správná rozhodnutí, někdy se distancovat a být transparentní. To všechno jsou situace, které jsme v minulosti úplně řešit nemuseli."

Co k tomu dodat? Slova s činy se tady evidentně nepotkaly. Ovšem dosud nejhorší je jejich aktuální singl "Narozeniny". Na něm lze pochválit maximálně sloky. Nerýmující se refrén je otřesný a bez nápadu, hudební složka je nevýrazná a úplné dno je doprovodné video. Product placement v českých klipech v dnešní době nepřekvapí, ale oslava s pyramidou Big Maců by se už rovnou mohla dávat jako post do aktuálně velmi populární facebookové skupiny "Dnes uvařím, zítra se poseru". Kam se poděla soudnost?

Být nekritickým příznivcem tohoto kvarteta zkrátka v poslední době není úplně jednoduché a jeho členové by si spolu měli sednout ke stolu a probrat, jestli mají podobné kroky zapotřebí. Tohle ale není článek o jejich diskografii nebo snad polemika o pozici, jakou na české scéně mají. Je to reportáž z koncertu. A ten byl výjimečný.

Pro kapelu to nebylo poprvé, co v O2 areně hrála, bylo to však poprvé, co všichni přišli jen kvůli ní. Zda se někdy podobné pocty dočká i někdo z jejich předskokanů, je prozatím předčasné předjímat, ale pokud přece jen, bude to spíše kontinuálně se zlepšující Pam Rabbit se svými vokálními exhibicemi a světově znějící produkcí než špatně nazvučený Sofian Medjmedj, který je naživo stěží průměrný. A navíc ještě dává důraz na úplně jiné slabiky, než jak mu velí čeština. Sympatické tak nakonec zůstalo jen jeho upřímné dojetí nad tím, kde vlastně stojí.

Samotný Mirai Navrátil rád chodí na koncerty jiných hudebníků, ten nejlepší, jaký dosud viděl, byl shodou okolností tento. Učí se tedy od nejlepších. Letos ale poprvé vyrazil na Coldplay, a tak show nemohla začít ničím jiným než blikajícími světýlky náramků, které se rozdávaly u vstupu. Skupina si, jak trendy velí, přišla na pódium skrze dav fanoušků z opačné strany haly, ke stropu před dvojicí obrovských obrazovek vystřelily jiskry a vše odstartoval singl "Vedle tebe usínám".

Hned v následující "Dítě robotí" už kolem okrajů a na molu šlehaly plameny a hity "Pojď, zapomenem" a "Yesterday" muzikanti dokonce efektně propletli dohromady. To už ale diváci tleskali rukama nad hlavou, protože na druhý zmíněný song dorazil první z hostů, Paulie Garand.

Frontman zavzpomínal na začátky, kdy hráli v lese, v tělocvičnách nebo klubech pro sotva stovku lidí, a poprvé sebe i diváky dojal. "Budeme se snažit, aby to byl náš nejlepší koncert, co jsme kdy odehráli!" prohlásil, zatímco náramky se pro následující skladbu "Chci tančit" zbarvily do oranžova.

Nemáte ještě doma poslední album Mirai "Maneki Neko"? Na CD i LP si jej můžete koupit v našem shopu!

A ačkoliv za "Narozeniny" si tento band chválu nezaslouží, nemělo by zapadnout, že má na poměry rádiového popu i dobré písničky. "Cesta z města" je fajn, s Davidem Stypkou napsaná "I přes to všechno", zde v doprovodu bývalého člena Krystiána Danela na basu, je dokonce vynikající. A přechod, který Mirai zvolili právě z ní do jedné ze svých nejlepších skladeb, tedy "Volám", byl perfektní. I to se ale podařilo trumfnout. Stačilo, aby se na pódiu zjevil Ben Cristovao. Takový kravál, jaký v tu ránu nadělalo převážně něžné pohlaví pro jejich společný duet "Pojď ke mně blíž", tam dosud nebyl.

Hned nato ale přišlo zklidnění a Navrátil, jenž se rád vrací na Lysou horu, zpoza klavíru skladbou "Anděl" vzpomněl na ženu, která byla s kapelou v jejích začátcích. Její jméno neprozradil, ale fanoušci v prvních řadách zvedli připravené cedule, protože dobře věděli, že jde o Denisu Bílou, první manželku bubeníka Šimona Bílého, která tragicky zahynula při autonehodě na den přesně před pěti lety.

Zpátky k veselejší notě se šlo s coververzí "Sweet Home Alabama", za kterou by Lynyrd Skynyrd frýdecko-místecké kolegy asi nepochválili, jak ale frontman prozradil, právě díky ní si na ulici přišli na první drobné. Nelze vynechat velkou euforii díky skladbě "Yahoda", protože si ji nejdříve na ukulele zahrál a zazpíval šikovný chlapec z publika jménem Matěj a hned potom se společně s další fanynkou Katkou někdejší účastník Stardance vydal na nafukovací jahodě na plavbu kolem mola na rukou.

Ani jeden z novějších koncertních trendů, tedy skákání doleva a doprava s rukama kolem ramen, si kapela neodpustila. S Fiedlerskim k tomu zahrála "Kde jsi byla celou noc" a navázala dalším kouskem, který už v repertoáru musí mít snad každý. A sice nostalgickou vzpomínkou na staré dobré časy, v tomto případě v podobě nepříliš invenční "Tenkrát". Ty projekce s titulní stranou Bravíčka se ale povedly.

A na pozitivní notě to i zakončíme, protože pocta Davidu Stypkovi v podobě duetu "Dobré ráno, milá" s Ewou Farnou a Bandjeez, společnou chůzí po molu a zasypání žlutými konfetami, byla vážně krásná. Velká pochvala. A také je dobré vidět, že i přes úspěch novějších singlů se před rozlučkovým největším hitem nezapomnělo ani na dynamickou a na jejich poměry i trochu experimentální skladbu "Øtchi".

Bylo to to nejlepší, co bylo letos v O2 areně k vidění? To ani náhodou. Nafukovacích balónů bylo málo, konfety došly rychleji, než skončily refrény, a navíc byly jen pro zasypání prvních řad a ani pyrotechnika nepatřila k tomu nejlepšímu, co je na trhu k dispozici. A přes veškerou snahu Matyáše Vordy se vizuálně nepodařilo dát dohromady nic, co by mohlo srovnávat se světovou produkcí těch největších hvězd. Na něco takového by si však Mirai museli říct za lístek alespoň dvojnásobek a k tomu se spojit snad i s KFC.

Takové ambice ale snad ani neměli. A nikde není řečeno, že to příště nemůže být lepší. Ještě je kam růst a je to tak dobře. Ve svůj dosud nejdůležitější večer v kariéře ale skupina chtěla dát svým fanouškům něco víc, než co dokáže ukázat a předat na běžných festivalových nebo majálesových vystoupeních. Zkrátka doopravdy předvést to nejlepší, co sama aktuálně dokáže, a ještě to vyšperkovat početnou řadou hostů. A to se podařilo.