Kapely Hanba, Kovadlina, I Am Pentagon, Balaclava, rozhlasové pořady Špína a Modeláři, stovky uspořádaných koncertů a festivalů, oblíbený prodavač desek v pražském Rekomandu, nekompromisní straight edge směřování - to všechno tak nějak charakterizuje tu veřejnou tvář Banána.

Ale za každou veřejnou osobností (v kurzívě je to proto, že by s tímhle označením nejspíše Banán nesouhlasil) je i méně viditelné soukromí. Svět dětství, vlastních kořenů, představ, radostí i obav. A poodkrýt právě tyhle stránky osobnosti je úkolem dobrého rozhovoru.

V graficky podařené publikací, kde se text na hřbetu přesunul na stránky a jeho místo zabral citát, který neudělá radost příznivcům vinylových desek ("Jsou to jen desky, kusy plastu"), se to daří skvěle.

Dílem je to důvěrou mezi zpovídajícím a zpovídaným, dílem schopností Maxima Horovice (hudebního publicisty a editora v časopise Full Moon) ptát se. Nenuceně, nepovrchně, s jakousi pokorou vůči objektu jeho zájmu. Rozhovor jasně vznikal v komfortní situaci pro oba zúčastněné, je uvolněný, nesklouzává ale k prázdnému tlachání.

Banán je schopný vypravěč, ve svém životě toho zažil spoustu, historky sype z rukávu a o lidech uvnitř hardcore scény dovede vyprávět poutavě a se zanícením. Pořád je ale "Nepřestat se dívat kolem sebe" jeho příběhem, příběhem přerodu introvertního kluka ze Šumavy, který hledá sám sebe a svoje místo ve světě. A prostředky k tomu jsou právě hudba, koncerty, desky.

Bilance uprostřed běhu, uzavření, či snad shrnutí, jedné životní etapy - i to je "Nepřestat se dívat kolem sebe". To je ale i jistá slabina, celý rozhovor končí trochu ve vzduchoprázdnu. A teď co? A ví to sám Banán, nebo je výsledná kniha odrazem hledání sebe sama?

Banán se zpovídajícímu otevřel, a vrhá tak světlo nejen na minulost, ale i na budoucnost. Ať už se při své aktivitě pustí do čehokoliv anebo se jen zenově uzavře někde na samotě a z veřejného života se stáhne, tahle publikace tu už zůstane napořád. Rozhodně ale není jen pro hardcoristy, muzikanty či sběratele desek. Milan Trachta táhne silou vlastní osobnosti. A na hudbě samotné, jménech muzikantů a názvech kapel vlastně zas tak nesejde. Podstatný je příběh, který se, jak zazní v doslovu Olgy Pavlovy, může stát skoro komukoliv.