První den se Brutal Assault rozjel rovnou do plných a až do sobotního finále nepolevil. A hned ve středu představil natolik nabouchaný program, že člověk musel téměř na lékárenských vahách odvažovat, na kterou stage se vydat. Velká pódia patřila hvězdám i nadějím, na těch menších zářily nenápadné perličky.
© Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz Pozitivum proměny stanového pódia v klasické otevřené - a tedy i kapacitně mnohem štědřejší - a nahrazení Octagonu rovněž prostornější Bastion Stage (psali jsme o tom v reportu z prvního dne) se projevilo hned ve středu. Areál je najednou výrazně vzdušnější, prakticky se podařilo eliminovat největší
špunty, pohyb po pevnosti je plynulý, a když už se dav někde dostane do úzkých, není to nic, co by dokázalo otrávit.
Navíc, ačkoliv je Brutal Assault metalový festival, málokdy narazíte na vyloženě konfliktní typy. Naopak, celou akcí již tradičně prozařuje respekt, je plná úsměvů a nefalšovaného kamarádství. Letošní ročník byl k tomu i podstatně pestřejší. Metalový dress code tu najednou prozařují barvičky, přibyla spousta mladých lidí i rodin s dětmi. Kdo by to byl řekl, že se zrovna z téhle akce stane rodinná událost?
Onu metalovou omladinu, či snad naději, bezpochyby přitáhla i
Lorna Shore. Americká deathcorová formace platí dnes za jedno z nejvíce rostoucích uskupení v ranku moderně střiženého metalu. A v Josefově to pod pálícím odpoledním sluncem dokázala.
© Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz Největší pozornost si pro sebe pochopitelně kradl vokalista Will Ramos. Mezi písničkami usměvavý sympaťák, při zpěvu rozevranec, který ze sebe dokáže sypat neuvěřitelný křik i hluboký growl, jako by se nechumelilo. Vše v dokonalé souhře s roztrhanými a pomačkanými kytarovými riffy a breakdowny kumpánů za ním. Velký zážitek.
Není potom divu, že hned po nich vystupující
Bloodbath působili tak nějak starosvětsky usedle. Deathmetalová superskupina, kterou momentálně vede Nick Holmes z
Paradise Lost, přivezla příjemně civilní set. Její členové si nehráli na velká gesta, Holmes nastoupil bez příležitostně využívané zakrvácené tváře, sázel vtipy a celkově to bylo velmi uvolněné.
Ve snaze konsolidovat síly vynechávám
Tesseract a na hlavní festivalové náměstí se vracím s prvními tóny blackmetalových melancholiků
Alcest. Spousta dýmu, pruhy roztrhané bílé látky nad kapelou a promyšlený průlet diskografií v mírné většině patřící aktuální desce "Sapphire" - tak nějak by se dal charakterizovat příjemný koncert v nepříliš ideálním čase. Téhle hudbě by slušelo více tmy.
© Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz Před koncem se přesouvám směrem k Bastion Stage a cestou se na chvilku zastavuju na vystoupení
Pentagram. Jeden ze stylotvorných spolků temných odnoží rocku už načal šestou dekádu na scéně a stále to
dává s naprostým přehledem.
V jistých ohledech pravým opakem jsou
Imperial Triumphant, trojice, která svůj moderně střižený disonantní black/death metal halí do estetiky art deca. Rozskřípaná disharmonie, inspirace jazzem, dotáčky nahrané symfonickým orchestrem, nejistota, jakou cestou se muzikanti skrytí za zlatými maskami dále vydají. Nejmenší stage Brutalu byla svědkem posluchačsky náročné, ale zároveň i velmi mocné show. Však taky bylo skoro plno.
K hlavním pódiím se vracím na konec setu francouzských divousů
Igorrr a čekám, jak svůj výstup odpálí
Cannibal Corpse. Pokud jde o návštěvnost, tihle řezníci z Buffala letos triumfovali. Na živoucí legendy death metalu přišlo prostě nejvíce lidí z celého festivalu a kapela se jim odměnila průřezem své tvorby, kde se mezi všeříkajícími hitovkami "Hammer Smashed Face", "Skull Full of Maggots" nebo "Stripped, Raped and Strangled" našly i tři kousky z aktuální, mimochodem podařené, studiovky "Violence Unimaginded". Sám ale dávám jen začátek koncertu,
Kanibaly ctím coby žánrové otce zakladatele, nikdy mě ale zvláště nebavili.
© Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz Úplně vynechávám i blackové
Dark Funeral a mizím na největší stylový
úlet letošního ročníku. Country.
Me And That Man je formace, v jejímž čele stojí Nergal z
Behemoth (v Jaroměři hráli několikrát) a jejíž country je notně temné, antináboženské a vůbec ve svém myšlenkovém jádru hodně metalové. A přišla na ni spousta lidí.
Čtveřice přivezla zhruba hodinový výběr ze tří dosavadních desek, výsledek byl strhující. Ostatně, jak
Nergal, který sám sebe postavil spíše do role kytaristy a za nějž většinu skladeb odzpíval basák, poznamenal:
"Nevíme, co tady vlastně s touhle hudbou děláme, ale je to sakra skvělý." A bylo.
Když kráčím směrem k východu, Sea Shepherd stage zrovna opanuje
Amenra se svým
duširvoucím setem. Ta se zahalila do tmy a útočí hlavně hudbou a náladovými černobílými projekcemi. I na velkém placu hlavního náměstí se Francouzům podařilo vytvořit až intimní atmosféru, kde byl každý sám se svými emocemi. Rozjetý 25. Brutal Assault míří ke svému třetímu dni. To do pevnosti dorazí král -
King Diamond.