Čtvrtý festivalový den byl hodně multižánrový. Načali ho indierockeři Black Honey, jejichž hudba by mohla bavit všechny fanoušky The Black Keys nebo písniček z tarantinovek. O rodácích z Brightonu se v posledních letech mluví jako o velkých nadějích kytarové hudby a ještě letos by mělo vyjít jejich třetí album "Feminism And Gardening", z něhož v Maďarsku poprvé naživo předvedli singl "Charlie Bronson".

Extravagantní zpěvačka Izzy Phillips vypadala jako Marilyn Monroe po dobrém flámu, nad očima měla přilepené obočí z provázků, k nimž měla přilepené perličky, a když zpívala, dělala u toho grimasy a zkrátka se snažila vypadat jako někdo, kdo má všechno totálně u víte čeho. A koncert to byl i díky tomu hereckému pojetí vynikající. Hrubozrnné riffy podpořily písně jako "Believer" nebo "Fire", které svými zpěvnými refrény dávaly najevo, že o nich ještě uslyšíme.

Kensington v Maďarsku hráli mnohokrát a hned na několik svých štací si na Szigetu vzpomněli. Jejich stadionové pojetí indie rocku z dob, kdy hráli ve stanu od Mastercard, je dodnes v plné délce k nalezení na YouTube, a že to jednoho dne dotáhnou až na hlavní stage, bylo nevyhnutelné. A oni to dokázali. Jeden z jejich kariérních vrcholů bohužel nastává v době, kdy zároveň oznámili rozpad a vydání "Greatest Hits", protože od nich odchází frontman Eloi Youssef, a tak byl Sziget jedinou příležitostí mimo domovské Nizozemí, jak je ještě vidět naživo.

A to i proto, že ještě před pandemií plánované turné, v rámci něhož o chystaném koncertě v Praze s musicserverem hovořil kytarista Casper Starreveld, bylo po ohlášení jejich rozpadu zrušeno. Aktuálně před sebou mají už jen šest zářijových stadionových setů v Ziggo Dome v Amsterdamu a do tamější verze O2 areny zbývají lístky už jen na poslední dva termíny. Pokud se nic nepokazí, přineseme vám odtamtud reportáž.

A jaké tedy bylo loučení v Maďarsku? Nádherné. Už od úvodní "Streets", během níž lidi zasypali v prvních řadách konfetami, bylo vidět, že skupina i na poslední chvíli s každým dalším songem získá nové příznivce, kteří o ní zatím neslyšeli. Do kotle přicházelo stále více diváků a kapela do nich ty své klenuté melodie se zničujícími kytarovými explozemi hrnula po hrstech.

Plnohodnotné stadionové propriety muzikanti sice nedovezli, spíše se zdálo, jako by byli omezení tím, kam až mohou sahat plameny, jiskry, dým nebo rachejtle, takže jim všechny ty parádičky končily pouze nad vlastními hlavami, ale i tak to bylo fantastické. Baladické duo "Uncharted" i "Sorry" zaznělo hned v těsném sledu za sebou a vyčíst tomu lze snad jen na tři nadechnutí zazpívaný poslední, extra dlouhý tón druhé zmíněné. Kameraman přitom zabíral fanoušky v prvních řadách, kteří si u srdceryvného ploužáku mohli oči vyplakat.

Nizozemská formace si ale byla vědoma toho, že má ten den třetí nejprestižnější slot na velmi důležitém evropském festivalu, a hraní si viditelně užívala. Nejen kytarista, ale dokonce i jindy spíše netečný frontman tak vyráželi na molo a usmívali se na zaplněné prostranství. A když se zeptali, kdo na ně přijel až z Nizozemí, byla to kupodivu oproti minulému vystoupení jen hrstka přítomných a naopak většinu tvořilo mezinárodní publikum z celého světa.

A i ti, kteří je už znali, si mohli vykřičet hlasivky u toho, když se snažili naplno zazpívat velmi těžkou písničku "Riddles". Úplné zbourání všech bariér a přesun k absolutnímu štěstí zařídila "Home Again", při níž si fanynky tradičně vylezly na záda svých mužských protějšků. To byl přesně jeden z těch momentů, který se do paměti vypálí navždy. Strhující finiš tentokrát patřil instrumentálně náročnému songu "St. Helena", který předvedli s takovou vervou, až u toho bubeník prorazil blánu svého bubnu a paličku v něm nechal zapíchnutou. Úžasný koncert, ostatně jako vždy. Snad ten rozpad nebude trvat věčně.

Festival letos místo svých párty pod hlavní stageí spíše v různých variacích poučoval o toleranci, čtvrtý den si ale přichystal něco speciálního. Na scénu si pozval stočlenný dětský sbor Superar, který momentálně působí v sedmi evropských státech. A do červených triček oblečené malé děti s připravenou choreografií zazpívaly protiválečnou hymnu "Imagine" od Johna Lennona. A desetitisíce nadšených a dojatých lidí s nimi. Možná si řeknete, že to musel být kýč, ale nebyl. Vidět něco takového mělo obrovskou sílu. Kéž by se něco takového dostalo až do Kremlu.

"Heleďte, touhle dobou už jsem měl mít dávno hotové nové songy a dneska vám je tady hrát, ale pravda je taková, že jsem líná děvka a nemám nic. Nevím jak vy, ale já většinu lockdownu místo skládání v Londýně jenom masturboval a cpal se sladkostma," přivítal početné publikum svým typickým humorem Lewis Capaldi. A to mu ještě místo intra při příchodu na scénu hráli Backstreet Boys s pozměněným textem, což anglicky mluvící spolehlivě odbouralo.

"Jo jo, pamatuju si, jak jsem tady hrál asi v roce 2018 ve stanu, a že jsem teďka na hlavní scéně, je perfektní hlavně pro moji peněženku. I když vlastně ne tak docela, vydavatelství mi stejně vezme skoro všechno," pokračoval nevybíravě zpěvák, zatímco mezitím, jen tak mimochodem, zpíval jako pánbůh. Mimo jiné nechal zaznít singl "Hollywood", což je prý jeho nejméně oblíbená vlastní písnička, a naopak vzpomněl na hit "A Thousand Miles" od Vanessy Carlton, jehož předvedení sice postrádalo lehkost originálu, ale bylo to aspoň zase něco nového.

Jeho atypická stand-up comedy vygradovala, když rozchodovou "Leaving My Love Behind" věnoval všem, kteří měli někdy průjem, jako teď nedávno on. A pak ještě přihodil "Before You Go" a "Someone You Loved", což si s ním zazpíval celý dav. Jeho kariéru na musicserveru sledujeme od začátku a je úžasné vidět, jak jeho popularita zaslouženě roste. Už teď je jasné, že jedním z těch největších headlinerů Szigetu bude co nevidět i on.

Pro lidi, kteří mají rádi trochu neortodoxnější hudbu a jsou rádi, když v půlce písničky nevědí, jak skončí, byla ve stanu připravená Sevdaliza. Ta začala třeba s r'n'b nebo temnějším synth-popem a pak to překlopila do techna. Protože proč ne. Íránská rodačka působící v Nizozemí se ale s mísením žánrů nespokojila a na část show si nechala přinést DJský pultík. Z něj pak natěšenému publiku pouštěla například Faithless, Gigiho D'Agostina nebo The Prodigy, čímž se postarala o bujarou festivalovou atmosféru plnou euforie. Připomněla tak, že Sziget je místo, kde je možné úplně všechno.

Někdy tou dobou se na sociálních sítích objevily fotky Duy Lipy, jak si tři dny po vystoupení v Maďarsku válí šunky na pláži. Bylo tak jasné, že k vymodlenému živému propojení při koncertu Calvina Harrise nakonec bohužel nedojde. To jsme ale ještě netušili, že jejich společná píseň "Potion" ani nezazní a že z megahitu "One Kiss" uslyšíme jen první sloku a refrén.

Skotský rodák, vlastním jménem Adam Richard Wiles, totiž Szigetu připravil těžko pochopitelný program. A v podstatě jen drobně obměnil set, kterým se v Maďarsku prezentoval před několika lety, čímž ze svého programu udělal v podstatě retro diskotéku, kde se pouštějí jenom útržky. Až na pár výjimek totiž naprosto ignoroval hudbu, kterou se prezentuje v posledních letech, a třeba z alba "Funk Wav Bounces Vol. 2" vydaného před pouhými osmi dny nezahrál dokonce vůbec nic. Přitom na něm i na jeho prvním dílu má velké množství dobrých písní, kterými, jak název napovídá, zamířil žánrově k aktuálně stále populárnějšímu funku.

V Maďarsku ale to všechno hodil za hlavu a vrátil se ke tvorbě, kterou se proslavil. Tedy k EDM kusům, na nichž mu tehdy hostovali světové superhvězdy, ale i nadějní nováčci.

DJ, který před časem odmítl spolupracovat s Lady Gaga, tak vzpomněl na časy, kdy z rádií vyhrávalo "I Need Your Love", "We Found Love", "How Deep Is Your Love?" a spousta dalších notorických písní, na jejichž přibližný seznam se můžete podívat v setlistu výše. Poněkud bizarně v něm působily hity "Summer" a "Feel So Close", v nichž sice vyměnil hosty za svůj vlastní hlas, naživo je ale nechal zaznít ve studiové podobě, aniž by se dotkl mikrofonu. Ucelenost tomu dodala Florence Welch, jejímž coverem "You’ve Got The Love" začínal a naopak společným hitem "Sweet Nothing" končil.

Sám u toho zůstal schovaný v tričku s nápisem "Dreams" za pultíkem, kde mu nebylo vidět na ruce a lehce oldschoolově působila i jeho show. Zůstal totiž u obyčejných světel, dýmu a abstraktních projekcí, na nichž byly třeba jenom zelené čáry nebo stříkající voda. Menší ohně použil všehovšudy dvakrát, rachejtle, jiskry nebo lasery dokonce úplně vynechal. Pokud jste tedy byli například na vystoupení mladšího kolegy Martina Garrixe, pak vězte, že na Colours Of Ostrava jste viděli mnohem větší vizuální podívanou, než jakou dovezl osmatřicetiletý DJ do Budapešti. Přítomné to ale samozřejmě nezajímalo, chytali se na každý známý tón a pařili jako o život, ale to ignorování nového materiálu zamrzelo.

Souběžně bylo třeba dohnat resty z Rock For People, přesun do stanu za jednou z nominovaných na BBC Sound Of 2020 byl nevyhnutelný. Filipínská rodačka Beatrice Laus vystupující se svou kapelou pod jménem Beabadoobee má sice pouhých dvaadvacet let, na pódiu ale působila jako doma.

Její mix indie pop rocku, folku a takzvaného bedroom popu v sobě měl nádech toho příjemného středoškolského dramatu, jaký známe z celé řady seriálů pro mladé. Kdyby se ještě vysílal "One Tree Hill", určitě by si v jejich klubu zahrála jako jeden z mnoha čestných hostů. Stejně tak by se její hudba neztratila v pokračování videoherní série "Life Is Strange". Naivní optimismus, hloubavá melancholie a zpěvné, avšak nijak prvoplánové písničky. Bylo příjemné vidět po programu útočícím na první dobrou i něco rafinovanějšího a nenásilného. Moc pěkný koncert.

Jen o pár desítek metrů dál se ale děly úplně jiné věci. Dřevěná stage s názvem Magic Mirror je místo, které každoročně dostojí svému názvu. A tak je jen na vás, zda vám ty magické momenty zde při pohledu do zrcadla budou po chuti, nebo ne. V minulosti to bylo místo, kde se striptýzové tanečnice svíjely kolem dobrovolníků vytažených na pódium, ale také to byl ráj pro LGBTQ+ komunitu, kde hrála ta pravá muzika, jakou si v jí zaslíbeném klubu dokážete představit. Tentokrát tady vystupovalo uskupení Can't Stop, Won't Stop z Austrálie a tak euforické přijetí tahle scéna snad ještě nezažila.

Při jejich vystoupení se toho dělo strašně moc, tak jen telegraficky: muž v tangách tančící na laně, drag queen striptýz, svlékání se u ohnivé show, během níž se kromě polykání ohně zapalovaly bradavky i intimní partie, skupinové dřepování a pauzování tance podle toho, zda svítí červené, nebo zelené světlo. A spousta dalších, slovy nepopsatelných zážitků, na které byl krátký i Alan Walker. Ten měl sice v Ticketswap aréně pro zhruba patnáct tisíc lidí i nad ránem extrémně plno, ale jelikož ze svých hitů hrál pouhé útržky, zatímco takové Eiffel 65 nechal zaznít v plné délce, bylo na čase vydat se sbírat síly na zítřek.

Čtvrtý den se tedy v mnoha směrech velmi vydařil, ten pátý bude patřit Tame Impala, kromě nich se ale v Budapešti představí také Anne-Marie, Sigrid, Kid Francescoli, Palaye Royale, Badbadnotgood, Jon Hopkins, Caribou nebo Steve Aoki.