Den první: kolotoč žánrů se roztáčí

Cesta z Prahy na čtyřdenní hudební festival, tentokrát bez píšícího Jiřího V. Matýska, utekla poměrně rychle. Na mě zbyla trochu nevděčná role průzkumníka terénu, který fotil nejen dění na pódiích, ale i v areálu a který se snažil alespoň trochu, byť méně erudovaně než kolega, zaznamenat, jak celá akce vypadala.

Ale zpátky k cestě. Nebýt opravy mostu ve Spáleném Poříčí a navigace, která mě tvrdošíjně hnala do rozkopané cesty, býval bych stihl vystoupení Bohemyst, které jsem tak jen slyšel. A upřímně i z toho jsem byl nadšený. Je prostě znát, že to dělají lidé spojení s Master's Hammer.

Při příjezdu mě fascinovala rozsáhlost celého areálu zasazeného do malebné krajiny, která jako by vypadla z Troškovy slunce-senné trilogie. Dokonce i to šmolkové nebe s pár mráčky té podobnosti nahrávalo. Louka, na které se vše odehrávalo se dělila na obrovskou plochu pro stany a auta a vlastní koncertní místo. Nechyběly cisterny s vodou, toalety, sprchy. Cashless systém je u open-airů pořádaných Obscure promotion již samozřejmostí.

Ve vlastním festivalovém kolbišti se nacházely dvě velké stage, pivní stan a řada dalších stánku s občerstvením a merchem. Z prvních dojmů mohu potvrdit, že až na nějaké mušky vše fungovalo jak mělo. Prvním účinkujícím, jehož jsem měl příležitost vidět, byl plzeňský Ferat s Danielem Krobem v sestavě. Muzikanti zde oslavili třicáté páté výročí své existence. Jejich set byl pohodový a přinesl směs osmdesátkového řízného heavíku.

Po pauze (skupina TBA nedorazila) nastoupil Debustrol se svým nekompromisně slayerovsky laděným thrashem, s neodmyslitelnou vzpomínkou na debut a se zpívající motorovou pilou. Kolins & spol. vložili do svého setu dost energie na to, aby poprvé roztočili kola mosh pitu.

Následovalo první žánrové vybočení. Na scénu Proud nastoupili němečtí powermetalisté Blind Guardian, první věhlasné jméno. Jejich set bohužel postihl výpadek zvuku, a tak frontman Hans Kürsch jeden ze songů dozpíval a cappella. Nevím, jestli toto technické zakolísání zapůsobilo na kapelu, ale zdálo se mi, že vystoupení se už nepodařilo spadlý řemen nahodit zpět. Jednoznačně škoda.

Black-/deathmetaloví pekelníci Belphegor odehráli skvělý set, který se příliš nelišil od těch minulých, jež si můžeme pamatovat z turné po tuzemských klubech. Co do pódiové prezentace a světel se však jednalo o perfektní vizualizaci jejich rituálů. A zvuk? Jako víno. Silný a vibrující všemi smysly. Upřímně, v tu chvíli jsem si myslel, že už nic lepšího nemůže přijít. Prásk. Epica mi napravila dojmy a úzké vidění/slyšení symfonického metalu.

Nizozemská skupina si přivezla plnohodnotnou výpravnou show, plnou světel, pohybujících se magických strojů a hlavně hudbu protkanou gotikou s operními prvky. Protagonistka Simone Simon byla nejen ozdobou stage, ale skutečně připomínala operní divu. V kombinaci s growlujícím zakládajícím členem Markem Jansenem její hlas zněl krystalicky čistě a étericky, přesně v duchu Beauty & the Beast. Několikrát jsem si vzpomněl na Igorrr, kteří jdou sice trochu jinou cestou, ale styčné body mají podobné. Zlatý hřeb večera.

První den uzavíral tradičně norský multiinstrumentalista a skvělý bavič Leo Moracchioli alias Frog Leap. Publikum bavil svými metalovými předělávkami klasických rockových a popových písní. A podobně jako kdysi na Brutal Assaultu se i tady před pódiem a reprobednami tančilo a zpívalo. Basin začal perfektně.

---

Den druhý: větru ani dešti neporučíš

Po slunečném čtvrtku přišel pátek. Předpověď počasí nebyla dobrá. Trochu jsem však doufal, že se avizované bouřky a dešťové smrště Spálenému Poříčí vyhnou. A skutečně, začalo to vše velmi pozitivně. Budějovická parta Satisfucktion na Spark stage přinesla skvělé dopolední osvěžení v podobě post gunge. Frontman Broňa, ještě trochu ospalý, dav provokoval, špičkoval s ním, běhal mezi lidmi a nakonec skočil do připraveného hloučku svých věrných, aby na se nechal nosit na rukou. Velmi podařený start do nového dne.

Po adrenalinovém nášlehu jsem přešel na druhou scénu, kde již začali djent metalcoristé Stellaris. A upřímně, chytli mě na první dobrou. Frontwoman Nicol (a že jich tentokráte na Basinfirefestu ještě bude!) patřila k mým objevům. De facto utáhla celou show sama svým growlingem, ze kterého volně přecházela do čistého zpěvu. Do toho ještě hýřila úsměvy a okouzlovala návštěvníky tohoto setu svými, ehm, ženskými zbraněmi. Podobně jako lídr Satisfucktion i ona skočila do davu, jen s úsměvnou tečkou - z opasku jí totiž po skoku vypadla vysílačka od odposlechů. Ale vše zvládla a okomentovala s úsměvem. Jak jinak. Za mě černý kůň festivalu.

Bruno z Hypnos okomentoval své vystoupení slovy, že zde hrají již po páté a z toho čtyřikrát odešli zmáčení deštěm, a jako by to celé přivolal. Set, jenž se točil nejen okolo dva roky staré desky, pak věnoval bubeníku Pegasovi, který byl v tu chvíli v nemocnici s poraněnou rukou a jeho post narychlo nahradil Sataroth. Ten měl pouhých pět dnů na naučení skladeb.

Následná a nutno říci stále lepší a lepší Exorcizphobia hrající oldschoolový thrash přivolala na festival mraky, ze kterých se snášel hustý déšť. Prognóza se naplnila.

Chvílemi to vypadalo na řádný slejvák a lidé se schovávali v pivním stanu. Na německé metalcoristy Annisokay se usmálo štěstí v podobě dešťové pauzy. Nicméně jejich vzorcové střídání melodického zpěvu s growlingem mi nepřišlo moc nápadité a až příliš se blížilo ke tvorbě Amity Affliction.

Večerní blok obstarali heavymetaloví veteráni Grave Digger. Své vystoupení věnovali všem legendárním bojovníkům za svobodu včetně Statečného srdce a bylo to velmi příjemné. K následujícím Gaia Mesiah jsem přistupoval trochu rezervovaně. Jejich crossover mi ve své době příliš nepřirostl k srdci, ale tady na festivalu, jak by řekl kolega Matýsek, jsme si sedli. Marka Rybin je frontwoman, jak se patří, a dokáže svým projevem strhnout davy. Výborné to bylo.

Řečtí rouhači Rotting Christ hrají tak trochu jiný black metal. Byť je jejich vystoupení plné klasických póz patřících k žánru, jejich projev je plný energie, pohybu a je naprosto strhující. Český přístup ke gotickému rocku předvedli bratři Štěpánové a jejich XIII. století. To však Spálené Poříčí začal ohrožovat okraj mohutné bouřky. Byť se v dáli blýskalo, zdálo se, že akce zůstane v suchu. Optimismus vydržel jen chvíli - lidé za chvíli znovu natahovali pláštěnky.

Při setu legendy NWOBHM v podobě Saxon se mračna protrhla naplno. Nedalo se nic dělat. Byť kapela hrála velmi dobře a přes počáteční problémy s potlačeným zpěvem Biffa Byforda se vše zvukově projasnilo, musel jsem z areálu pryč. Voda mi stékala po objektivech a po zkušenosti z bouře na Brutalu jsem běžel techniku vysušit a uklidit do auta. Prolilo celou noc a je škoda, že tak slibný pátek pokazilo počasí.

---

Den třetí: překvapení střídá překvapení

Po intenzivním lijáku se stanové městečko a přilehlý areál proměnily v mokřiny. Půda byla podmáčená a mnozí ve stanech zažili krušnou noc. Ráno se tedy odehrávalo v duchu velkého sušeni. Do areálu jsem se vrátil, když ostravští deathmetalisté Nahum dokončovali svůj set.

Při pohledu na sobotní rozpis nebylo příliš položek, které mě na první pohled zaujaly, a tak se mi zdála nabídka lehce omezená. Ale někdy zdání klame. Nicméně crust-rock-metalové party Locomotive a Malignant Tumour, včetně slovenských Čad mě příliš nezaujaly. Ne že by hrály špatně, to ne. Řezaly to hezky od podlahy, ale jejich motörheadovsky řezaný styl nemusí sedět každému.

Rolo Tomassi. Další skupina s frontwoman. Křehká, svým éterickým vzhledem až matoucí Eva Korman se hlasem vplétala do složitých a komplikovaných kompozic. Ze začátku se zdálo přijetí publika trochu vlažnější, ale na konci setu sklidili zasloužený aplaus.

Potemnělý set přineslo mezinárodní sdružení kolem Davida Vincenta (ex-Morbid Angel). Se svými kolegy muzikanty kytaristou Rune "Blasphemer" Eriksenem (ex-Mayhem, Aura Noir) a bubeníkem Flo Mounierem (Cryptopsy) předložil temnou vizi světa. Parádní vystoupení.

Naopak na odlehčenou přispěli svým skvělým setem finští vtipálci Steve 'N' Seagulls. Ve velmi slušivém kabátku country/bluegrass sázeli jednu předělávku za druhou. Na jednom pódiu se tak pomyslně vystřídali Rammstein, Iron Maiden, Metallica či AC/DC. Ono dělat coververze je věc ošidná, ale tihle chlápci to prostě umějí. Dokážou pobavit a navíc jsou to skutečně úžasní muzikanti.

A nebylo to jediné vystoupení, ve kterém zazněly předělávky. Van Cante šli na notorické metalové kusy trochu jinak, jen za doprovodu svých hlasů a baterií bicích. Jejich set ovšem nepokládám za příliš vyvedený, přestože třeba jejich podání "Run To The Hills" od Iron Maiden bylo velmi zdařilé.

Pecka se odehrála v podvečer v podobě moldavských Infected Rain. Charismatická zpěvačka Lena nedala vydechnout ani sobě, ani divákům. V jeden okamžik lidi na její pokyn vytvořili obrovský mosh pit, v němž se odehrál asi první battle na Basinu. Kapela předváděla směsici metalcoru s progresí a prvky nu metalu. Pro mě asi jedno z nejlepších vystoupení z celé akce a hozená rukavice spřízněným Jinjer.

Nevděčný úkol měla slovenská Tublatanka. Rozpumpované fanoušky z předchozího koncertu měla zaujmout svými letitými a vpravdě skvělými hity. Ano, publikum rozezpívala, ale po té předchozí náloži to na mě působilo lehce vyvanule. Naštěstí po nich přišli Death To All a potvrdili, že z toho, co na papíře může vypadat jako slabší den a ošklivé káčátko, se nakonec může stát překrásná labuť. Byl to skvělý den.

---

Den čtvrtý: vedru a únavě navzdory

Únava se dostavila. Hudební maraton šel do finále s jedním obrovským handicapem. Tím bylo neskutečné vedro. Nebylo před ním uniku, a tak se mnoho návštěvníků akce schovávalo všude možně ve stínech a pod pódii se vždy objevila jen hrstka účastníků. Areál se de facto zaplnil až na večerní headlinery. Přitom nedělní line-up vypadal hodně našlápnutý.

Hned po Závišovi nastoupili symfoničtí blackmetalisté, rusko-čeští Welicoruss, po nich skvěle našláplí Innersphere. Zaujali doom-funeraloví Et Moriamur, kteří by si však zasloužili spíš atmosféričtější hodinu. Za světla jejich tvorba vyznívala lehce ošizeně. Na odlehčenou notu zahrála punková legenda SPS a po ní folk-metaloví S.S.O.G.E.

Podvečerní vystoupení rozjeli jako svou party Dog Eat Dog, kteří jsou tu jako doma. Se svým devadesátkovým crosoverem a směsí rapu rozhoupali i vedrem znavené návštěvníky. Technicky propracovaný death předvedla německá Obscura a s energií nastoupili gotici Moonspell. Těm se podařilo dostat své příznivce do varu.

Svůj standard předvedli ukrajinští Jinjer. Byla to show plná energie a progresivního metalcoru s charismatickou Teťanou Šmajljuk. Její promluvy k divákům i nový design merche se logicky točily kolem války v její rodné zemi. Akci zakončovali Sodom a jejich neodmyslitelný "Agent Orange". Konec obstaral šamanský rituál v podobě Heilung.

Co říci závěrem? Šestnáctý ročník obnoveného Basinfirefestu se opravdu povedl. Ano, do příště to bude chtít vychytat nějaké ty mušky, například v podobě dalšího pivního stanu či rozšíření chill zony. Stálo by taky za to přidat další sprchy či koryta s vodou. Ale to jsou jen malé pižky na kráse. Kladně hodnotím i stylovou rozmanitost. Každý si přišel na své. Mezitím se nezadržitelně blíží 25. jubilejní Brutal Assault. A my u toho opět budeme.